jádu - - - Goethe-Institut

Náš útěk

Byli jsme čtyři ze 400.000. Když jsme opustili komunistické Československo, byly mi tři roky, když padla železná opona, sedm. Multimediální příběh z doby, kdy cesta za svobodou byla trestná.

Kapitola 1

Loučení

V létě 1984 se táta poprvé pokusil utéct. Bez manželky a bez dětí – bez nás. Díky známostem v Čedoku si opatřil šedý pas, se kterým tehdy českoslovenští občané mohli cestovat do Jugoslávie. Ubytoval se v penziónu na poloostrově Istrie. V jeho pokoji visela fotografie blonďatého chlapečka. S jedním Čechem jel do Goricy, rozděleného města na slovinsko-italských hranicích. Na jejím předměstí, v Mirně, studená válka rozdělila na dvě části dokonce i hřbitov. Na kraji silnice tu stály osamělé škodovky a wartburgy. I táta tu chtěl auto nechat stát a pod rouškou noci mezi náhrobky uprchnout za svobodou.

„Drazí rodiče, to, co jsme udělali, vypadá jako neuvážený krok“

Na okýnko zaklepal pohraničník. „Co tady pohledáváte?“ zeptal se. Rozepnul si uniformu a ukázal na pistoli na opasku. Táta jel do Bělehradu, do sběrného tábora Organizace spojených národů pro uprchlíky. Po více než týdnu čekání bylo jasné, že uprchnout na Západ nebude tak jednoduché – ne bez politického pronásledování a bez pozvání ze zahraničí. Vrátil se zpátky domů, za námi. Vyprávěl mámě o tom obrázku v penziónu – blonďatý chlapeček na něm prý plakal. Naléhal, abychom ještě tu noc všichni společně odjeli.

Světle zelené desky označené „ V-12761 Ostrava“ nacházející se v Archivu československé státní bezpečnosti obsahují 36 stran průklepových papírů, samá estébácká strojopisná rutina: posudky, policejní vyšetřování u sousedů, výslechové protokoly našich babiček. Na jednom listě poznávám písmo mého otce. Tento dopis přinesla jeho matka k výslechu na nátlak vyšetřovatelů. „Drazí rodiče, to, co jsme udělali, vypadá jako neuvážený krok,“ píše v něm otec. „Ale už dlouho jsem o tom všem uvažoval a došel jsem k tomu, že pro budoucnost našich dětí bude lepší, když budou vyrůstat jinde než v ČSSR.“

Rodiče, sestra a já patříme k zhruba 400 000 těch, co během čtyř desítek let komunistické nadvlády nedovoleně vycestovali. Odešli jsme v roce 1985. Byly mi tehdy tři roky, z těch 18 měsíců v bavorském azylovém táboře mi zůstalo jen pár záblesků vzpomínek: hromady sněhu, moje první Ferrero Rocher, rozesmátí rodiče, kteří říkají první německou větu, kterou se naučili: „Geh' mer!“ („Jdeme!“) Bylo to víc bavorsky než německy. Nikdo tehdy nemohl tušit, že už za čtyři roky na Východě padne jeden totalitní režim za druhým. Nesčetněkrát jsem slyšel větu: „Udělali jsme to pro vás.“

V Německu jsem se nikdy necítil jako cizinec, o emigraci a o tom, co následovalo, se doma moc nemluvilo. Otázky, jak a proč to tehdy všechno bylo, mi přitom vždycky vrtaly hlavou. Dvacet pět let po sametové revoluci se vydávám po stopách našeho útěku, po stopách příběhu, ve kterém touha po svobodě byla silnější než vyhlídky na život bez nějakého zvláštního vzrušení, na život v nutnosti přizpůsobit se ponižujícímu systému.

Je to příběh rodiny, kterou Státní bezpečnost označila za nenápadnou. Jaromír Nejezchleba, ročník 1955, z dělnické rodiny, vyučený automechanikem, dobrá pověst u kolegů v zaměstnání i sousedů. „Nebyl politicky organizován. V minulosti nebyl soudně stíhán,“ poznamenal si o něm do spisu poručík Chalupa.

Moji rodiče vyrůstali v normalizaci: v „socialismu s husí kůží“ místo v „socialismu s lidskou tváří“. Ten, kdo nijak nevybočoval, kdo se místo o cenzuru a politické čistky staral o okurky na své zahrádce, ten se režimu nemusel bát. Kdo ale toužil po větším luxusu než jednou týdně stát ve frontě na šlehačku, musel spolupracovat, uplácet nebo udávat. O Václavu Havlovi lidi jako můj táta nikdy neslyšeli. U piva si povídali o těch, kterým se povedlo utéct na Západ. Nadávali na komunisty a sovětské okupanty, odmítnutí režimu si ale nechávali pro sebe. Jejich protestem byl politický nezájem.

„Tady lidé žijí svobodně,“ říkal si otec

O emigraci začal táta uvažovat v roce 1981, při první cestě na Západ. Jeli s matkou do Rakouska a Itálie navštívit příbuzné. Moji tehdy tříletou sestru Petru museli nechat doma – jako záruku toho, že se vrátí. „Tady lidé žijí svobodně,“ říkal si otec. Nemusel tam snášet žádnou šikanu na hranicích a neustále počítat s tím, že se bude muset ospravedlňovat někomu v uniformě, jenom proto, že mu je zrovna po chuti někoho prověřovat. V cizině se všechno blýskalo trochu zářivějšími barvami: jezera, auta, lidé. Když se otec, nenápadný automechanik, vrátil do Olomouce, vzrostl v něm vztek na zfalšované volby, na lži o bídě v imperialistickém zahraničí a o blahobytě v reálném socialismu. Chtěl pryč.

Toho večera, kdy se vrátil ze svého prvního pokusu o útěk, jsme nikam neodjeli. Máma kladla jednu podmínku: Její rodiče budou do jejich plánu zasvěceni. Dodnes si vybavuje jejich reakci. „To rovnou můžeme zařídit pohřeb pro čtyři,“ řekl děda. Celý rok se snažil matku přemluvit, aby otce nechala jít. Dvacet pět let po sametové revoluci se ptám babičky na detaily. Opakuje verzi z výslechového protokolu. O ničem nevěděla. Co mohlo být důvodem k emigraci? Babička nechápavě vrtí hlavou. „Všechno jste tu měli: hezké oblečení, práci, tys měl místo v jeslích, měli jste tu nás.“

Poručík StB Chalupa o obviněné Miroslavě Nejezchlebové, mé matce: ročník 1957, z úřednické rodiny, maturita, politicky nenápadná, průměrná pracovní morálka. „Motivem obviněné byla osobní závislost a vliv manžela.“ Máma chtěla naši rodinu udržet pohromadě. Zároveň nechtěla zranit své rodiče. Zdaleka nebyla odhodlaná utéct. Poručík Chalupa píše: „Jednání obviněných vykazuje vysoký stupeň společenské nebezpečnosti.“

Fotky: Rodinný archiv

Přípravy na emigraci probíhaly pomalu a v tajnosti. V noci pokaždé třikrát zazvonil telefon v budce, rodiče tak ze zahraničí dostávali rady, jak uprchnout. Podat další žádost o výjezdní doložku bylo riskantní, pomohlo všimné pro známou v Čedoku. Ozdravný pobyt na Jadranu, kvůli plicním potížím mé sestry – tak zněla oficiální verze. Prodali jsme lednici a mámino kolo. Táta do auta namontoval čalouněnou desku, abychom já a sestra měli kde spát. Západní marky nakoupené na černém trhu ukryl do podšívky na stropě auta.

Den před naším útěkem jsme s mámou šli za tetou do práce. O tom, co má v plánu po dovolené v Jugoslávii, nemluvila. Roztřeseným hlasem tetu přemlouvala, ať ještě chvíli zůstane, ať obědovou přestávku ještě trochu prodlouží. „Co se to s tebou děje? Tolik povyku kvůli deseti dnům dovolené?“ divila se. Máma se loučila – prozatím navždy.

Kapitola 2

Cesta

„Vy děti jste o ničem nevěděli,“ vzpomíná matka na dny před naším útěkem. Jeli jsme na dovolenou, poprvé k moři – já a moje sestra Petra jsme si měli sbalit naše nejoblíbenější hračky. Naposledy jsme projeli kolem bytu našich prarodičů, mávali nám ze třetího patra, my zase z auta. Babička plakala. Máma taky. „Možná jsem i trochu doufala, že se nám to nepodaří,“ říká dnes.

„Možná jsem i trochu doufala, že se nám to nepodaří“

Cesta k moři trvala dva dny, 1.100 kilometrů, na střeše auta spacáky a stan, Petra a já jsme nedočkavě kňourali na zadním sedadle. Na hraničním přechodu Komárno jsme už oba tvrdě spali, celníci nás pustili bez větších prohlídek. Ten šedohnědý list papíru, celní a devizové prohlášení, mají mí rodiče dodnes schovaný. Prohlášení při vývozu, zboží k osobnímu užívání: šest prstýnků, jeden řetízek, dvoje náušnice, dvoje náramkové hodinky, kazetový přehrávač Sharp-403 51559. Vyvážené dárky: dva porcelánové hrníčky na kávu, dva porcelánové hrníčky na čaj, jedna broušená dóza. Západní marky a dokumenty ukryté ve střešní podšívce nikdo neobjevil. Razítko výjezdu udává datum 15. srpna 1985, kolonka týkající se celního prohlášení při návratu zůstala prázdná. Pokračovali jsme v cestě do Jugoslávie, ve čtyřiceti stupních ve stínu.

Naším cílem byl Zaostrog, malá rybářská a dovolenková vesnička v jižní Dalmácii. V létě roku 2014 se tam vracím znovu – aniž bych přesně věděl, co tam vlastně hledám. Možná vzpomínky. Možná místa, která znám z fotek z dovolené v těch barvách typických pro osmdesátá léta. Na první pohled to jsou fotky z vydařené dovolené: opálení pózujeme na hotelové pláži, široký úsměv na tváři mé sestry, já s plavacím kruhem po matčině boku. Má unavené oči, její úsměv působí rozpačitě.

Fotky: Rodinný archiv

Jaký je to asi pocit, taková dovolená bez návratu? Když v Archivu bezpečnostních složek listuju spisem a objevím tátův dopis z dovolené, naskočí mi husí kůže. Dojme mě svojí obyčejností: pozdrav z dovolené mezi výslechovými protokoly. „Petra s Martinem by byli pořád ve vodě,“ napsal svým rodičům. Petra se naučila plavat a už se umí taky potápět se šnorchlem. Těch osm dní prý uteklo rychle.

Na oblázkové pláži v Zaostrogu šplouchá stále ta čirá, azurová voda, kterou znám z fotek z dovolené. Za borovicemi vykukuje šedá věž augustiniánského kláštera, v pozadí se tyčí vápencový masiv Biokovo. Jsme na terase chorvatského penzionu, který patří Nevenovi Alačovi. Neven tu sedí s kapitánskou čepicí na hlavě a s českými hosty popíjí Plzeň z plechovek. „To, že hodně Čechoslováků po dovolené uteklo, bylo otevřené tajemství,“ říká Alač. V osmdesátých letech pracoval jako vrchní číšník v hotelu Morenia, v hotelu, ve kterém jsme strávili poslední dny před naším útěkem. Ukazuje mi cestu k němu...

Hotelový komplex působí, jako by přestal fungovat ze dne na den. Na recepčním pultu leží staré knihy hostů, bungalovy jsou napůl zbořené, všude po zemi se válí rozlámané kachličky. Na dně bazénu, u kterého máma na fotce zamyšleně šplouchá nohama ve vodě, dnes leží jen odpadky a jehličí, někdo to tu posprejoval. Počátkem devadesátých let, po válce, hotel zprivatizovali, pak ho zavřeli. Dříve, v sedmdesátých letech, Neven Alač pracoval u pohraniční stráže. „Měli jsme povolené na uprchlíky střílet, ale nedělali jsme to,“ vypráví.

Dodnes neexistují žádná přesná data týkající se toho, kolik lidí z komunistického Československa vlastně uteklo. Dle nejspolehlivějších odhadů jich bylo 400.000. K první velké emigrační vlně došlo po „Vítězném únoru“ v roce 1948. Než počátkem padesátých let komunisti stihli hranice podminovat a natáhnout ostnaté dráty, uprchlo ze země více než 60.000 lidí. Další vlna následovala a po vpádu okupačních vojsk v srpnu 1968. Za pouhý rok Československo opustilo více než 100.000 obyvatel.

I mí prarodiče tehdy měli šanci zůstat na Západě. Když do Prahy vrazily tanky, byli zrovna na návštěvě u příbuzných v Rakousku. Teta ve Vídni je přemlouvala, ať se do okupované země nevrací, moje tehdy jedenáctiletá matka a její sestra by za nimi přijely. Vrátili se. Rodina musí držet pohromadě, nemohou rodiče doma přece nechat samotné – u babičky a dědy tyto důvody ještě převážily. Tenhle příběh máma později slyšela nesčetněkrát. A v létě 1985, u hotelového bazénu s výhledem na skalnaté chorvatské ostrovy, jí tahle slova nedala pokoje.

„Nebyla jsem při sobě,“ vzpomíná matka na dovolenou. Hlavou se jí honily pořád ty stejné otázky: Mám na to? Co když se to nepovede? Co když se to povede? Neměla bych zůstat doma s rodiči? Jak nebezpečné to celé vlastně je? Chci to vůbec?

O emigrantech z východního bloku se toho napsalo hodně: dobrodružné historky o unesených letadlech, skákání do rozbouřené řeky, bláznivém kopání tunelů. Většina uprchlíků ale zvolila méně dramatický útěk. Přesto každá emigrace představovala zásadní řez, rozhodnutí zanechat za sebou svůj dosavadní život, nenávratně.

V osmdesátých letech počty emigrujících opět stoupaly. Sportovci se nevraceli z mezinárodních závodů, vědci z konferencí. Kdo neměl šanci získat výjezdní doložku na Západ, doufal, že mu povolí aspoň dovolenou na Jadranu. Jugoslávie byla sice socialistickou zemí, ale v konfliktu Východu a Západu nezaujímala jednoznačné stanovisko. Měla poměrně propustné hranice, a stala se tak osvědčenou bránou za svobodou. Rok co rok se tisíce Čechů nevrátilo z dovolené.

Poslední večer v Zaostrogu mámu opustila všechna odvaha. Plakala, chtěla domů. Táta ji snažně prosil. „Láska je veliká,“ říká máma dnes. Dalšího dne cesta pokračovala podle plánu. Jeli jsme do Záhřebu. Na rakouském velvyslanectví rodiče požádali o tranzitní vízum. S odůvodněním, že naše tetička ve Vídni je těžce nemocná a chceme ji naposledy vidět. Štěstí bylo i tentokrát na naší straně, úředník nám vystavil vízum na 24 hodin. Už nebylo cesty zpět.

Kapitola 3

Čekání

Obzvlášť přívětivé místo to není. Představme si pohlednici z Bavorska: Pod alpským masivem Watzmann se rozprostírá jezero Königssee, výletní parníky vplouvají do loděnic se šindelovými střechami Přicházejí turisté, zvedají tupláky z ubrusů v modrobílých barvách bavorské vlajky, kupují si krystaly soli a „lederhosen“ … a zase odcházejí. Tak tady jsme žili nebo lépe řečeno, čekali. Na náš nový život na Západě: v bavorských Alpách, v „lágru“, jak se u nás doma azylovému táboru Königssee říká.

Moji rodiče stojí před domem se ztrouchnivělými dřevěnými balkony a rozrušeně gestikulují. „Tady na tom schodišti jste si vždycky hráli a támhle byla jídelna,“ říká matka. Potom ukazuje na zaprášené okno v druhém patře, na náš pokoj. 15 metrů čtverečních pro čtyři lidi: Dvě umyvadla, patrová postel, plastové regály, stůl, postel pod palmou (tapeta!), u okna gauč. Dům je už roky prázdný, dvůr zarostl křovím a plevelem. Ve vzpomínkách mé sestry je ale plný života.

„Celé dny jsme vyváděly, bylo tu spousta dětí, různých národností,“ vypráví Petra. Mně, tehdy tříletému dítěti, se nic lepšího než čekání na udělení azylu stát nemohlo. Moji rodiče se mnou byli celý den doma, v zimě jsem si ve sněhu s novými kamarády hrál na koulovanou. Vzpomínám si, jak jsem přišel domů s rudými tvářemi, na ten zvláštní pulzující pocit, když mi rozmrzaly prsty.

Pro moje rodiče to bylo těžké období. Svoboda, kterou si otec pro nás vysnil, na sebe nechala dlouho čekat. Roku 1985 jsme patřili k 73.832 žadatelům o azyl, přičemž rok předtím jich byla pouhá polovina. Nálada ve společnosti se obracela proti přistěhovalcům, konzervativní politické strany požadovaly přísnější azylovou politiku, mluvilo se o záplavě uprchlíků. Především se ale tím prodloužilo rozhodování o udělení azylu. Otec počítal s šesti měsíci v azylovém táboře. Byly z toho nakonec téměř dva roky. Čekání, procházky, čekání.

Už náš příjezd do Německa byl složitější, než se čekalo. „Žadatelé, občané Československé republiky, dne 27. srpna 1985 přicestovali do oblasti platnosti zákona o azylovém řízení,“ tak to popsal Spolkový úřad pro uznání zahraničních uprchlíků. Co se při tom odehrávalo v našem polském fiatu, se mi dnes jen stěží rekonstruuje.

Na tranzitní vízum jsme jeli rovnou do Salcburku, na hraničním přechodu na dálnici A8 na nás čekal jeden známý. Moji rodiče doufali, že projedou bez kontroly přímo do Německa. V Rakousku zůstat nechtěli. Uprchlický tábor v Traiskirchenu neměl dobrou pověst a říkalo se, že emigranti z východního bloku tam mohou uspět leda tak s žádostí o výjezd do zámoří. Matka a otec ale nechtěli žít tak daleko, doufali, že jednoho dne budou moci navštěvovat rodinu.

Fotky: Rodinný archiv

Auto s československou poznávací značkou, na střeše stan a spacáky, na hranici vzbudilo podezření. Pohraničníci nás zastavili a odkázali na salcburský konzulát. Tam ale už měli zavřeno, našich 24 hodin legálního pobytu dávno vypršelo, cesta zpátky do Československa by vedla přímo k výslechu StB, sestra a já jsme spustili. Lilo jako z konve, spacáky byly durch. Noc jsme všichni čtyři přečkali v autě.

„Jsem na nejdelší dovolené svého života“

Dalšího dne nám německý konzulát zamítl vjezd do země. Zcela vyčerpaný otec otočil auto zpět směrem k hraničnímu přechodu. „Museli jsme tehdy někde špatně odbočit, najednou jsme byli v Německu,“ vzpomíná. Když nás pak zastavila policie, řekl otec jenom slovo „azyl“. Matka si dodnes vybavuje ty křeče v žaludku, vyběhla z auta a na nejbližším záchodě zvracela. Poté musel otec s matkou k výslechu, vzali jim otisky prstů.

Než se v azylovém domě uvolnil pokoj, bydleli jsme v penziónu. Máma domů poslala slíbenou pohlednici: „Jsem na nejdelší dovolené svého života.“ Pro moje prarodiče – respektive pro estébáky – to měl být důkaz, že o jejich plánech utéct nic nevěděli. V prvních dnech pobytu v Německu napsal i táta domů dopis – ten, který se dochoval v Archivu státní bezpečnosti. „Děti zde mají dost místa na hraní,“ píše v něm, „Petra chodí do školy a my po procházkách.“

Do první třídy začala sestra chodit podruhé. Doma v Olomouci ji už měla za sebou. Tentokrát bylo všechno jinak, nerozuměla učiteli ani slovo. „Připadala jsem si jako mimozemšťan,“ vzpomíná Petra. Jinak jí prý ale nic nechybělo – možná jen děda a jeho vyprávění.

Dva měsíce po našem odjezdu za námi děda na tři dny přijel. Jeho návštěva byla součástí strategie StB proti hromadnému odchodu obyvatelstva: emigranti byli očerňováni jako vlastizrádci a kriminálníci, členové rodiny byli proti sobě poštváváni. Děda byl ve straně, dostal za úkol přivést svoji dceru-emigrantku na správnou cestu. Svoji misi bral vážně. Hodně si se mnou a s Petrou hrál. Mojí matce řekl, že mu pro ni slíbili beztrestnost. Nevěřila ani slovo.

V Olomouci se dala do pohybu estébácká mašinerie. Zapečetili náš byt, vyptávali se sousedů a kolegů v práci, obě babičky musely k výslechu. V červnu 1986 byli mí rodiče odsouzeni, podle paragrafu 109/2, v nepřítomnosti: ke třem rokům vězení bezpodmínečně, náš majetek byl zabaven. Údajně státu ztížili právo na kontrolu pohybu obyvatel a „do ciziny zavlekli i své nezletilé děti“, znělo odůvodnění. Tím náš spis končí.

I ve své nové vlasti se rodiče cítili uvěznění. Dostávali 120 marek měsíčně, obnošené oblečení, stravu – jídlu ale rodiče nedůvěřovali. Nesměli jsme opustit okres a po dobu šesti měsíců měli rodiče zákaz pracovat. „Člověk tam vegetoval, ze dne na den,“ vzpomíná máma. Večer, když jsme my děti spaly, se všichni rodiče z tábora scházeli na některém z pokojů. Pili levnou whisky s colou, kouřili a malovali si svůj život po lágru. Ve dnech, kdy se vyplácelo měsíční kapesné, se v některých pokojích pilo až příliš. Ponorková nemoc. Dalšího rána byly všude střepy.

Největší krize přišla v březnu 1986: Jeden z chlapců z azylového tábora přiběhl a zděšeně vyprávěl, že moje sestra leží za domem na zemi a nehýbe se. Otec běžel k ní. Zamkla se na záchodě, volala z okna a u toho ztratila rovnováhu. Spadla z pětimetrové výšky na beton. Sanitka ji odvezla do nemocnice do Salcburku. Moje matka s ní nemohla odjet: nesměla opustit okres.

„Tehdy mě nenapadlo nic jiného než brečet a křičet, že chci domů,“ vypráví matka. Sestra nakonec měla jen otřes mozku. 28. října 1986 rodiče konečně dostali tolik očekávaný dopis. Naše žádost o udělení azylu byla uznána, kvůli hrozícímu trestu vězení ve vlasti. Otec nám mohl začít hledat nový domov – pro čerstvého azylanta s dvěma dětmi, neznalostí němčiny a bez práce to nebylo nic jednoduchého. Po pěti měsících se mu to ale povedlo.

Kapitola 4

Doma

Konečně ji držel táta v rukou, svobodu. Stála na té A4 napsaná strojopisem, slova „azyl udělen“ tučným písmem. Za sebou jsme měli útěk na druhý pokus, odsouzení, nevyslovená rozloučení, úzkostlivé čekání a slzy. Před rodiči ležel dopis z úřadu s černou orlicí uprostřed kulatého razítka – a nový život s novými výzvami.

„Chtěli jsme bydlet ve městě podobném Olomouci, historickém a nijak zvlášť velkém,“ říká máma. Náš nový život se měl co nejvíc podobat tomu starému, na který jsme byli zvyklí, jen se měl odehrávat na druhé straně železné opony. Rozhodli se pro Augšpurk.

Stěhování bylo rychlé. Po dvou letech v azylovém táboře jsme toho neměli o moc víc než to, co jsme si s sebou vzali na dovolenou do Jugoslávie. Žili jsme na předměstí, v pronajatém patře rodinného domku.

Máma vzpomíná na své počáteční pocity, cítila se cizí a sama. „Každé dítě tady mělo na zahradě houpačku, jen pro sebe. Říkala jsem si: Kde jsme to proboha skončili?“ Také si vzpomíná na ochotu okolí. Sousedi nám tehdy věnovali starý dřevěný stůl a vínově červenou sedací soupravu, náš domácí pro mě zařídil místo ve školce.

Po několika týdnech si otec našel práci jako automechanik a přestal chodit do kurzu němčiny. Ještě dnes si pamatuje, jak mu na úřadě domlouvali: Ten kurz je ale zdarma, ještě pracovat nemusíte. Jenže otec chtěl vzít osud naší rodiny konečně do vlastních rukou. Brzy si vedle zaměstnání pronajal vlastní dílnu, splnil si tak svůj sen o podnikání – alespoň částečně. Po práci opravoval až do noci auta ve své dílně, na tom se dodneška nic moc nezměnilo.

Pro otce není jednoduché o našem útěku mluvit. Sedíme na lavici v jeho dílně a on si rozpačitě pohrává s hlavičkou vrtačky. „Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil,“ říká. „Ten, kdo v socialismu nevyrůstal, to nikdy nemůže pochopit.“

Nebylo toho moc, co by ho v Československé socialistické republice, v jeho vlasti, drželo. Po tragické smrti obou sourozenců si se svými rodiči moc nerozuměl. Jeho otec byl ocelář a stranickým akcím se vyhýbal – stejně jako můj otec. Oba odmítali zaprodat své přesvědčení kvůli lepším vyhlídkám. „Uznávaný byl jen ten, kdo dělal, co komunisté považovali za správné,“ říká otec. Chtěl udělat všechno proto, abychom my děti v takové společnosti nemusely vyrůstat – abychom nemusely vést život ve lži, řekneme-li to slovy Václava Havla.

Havlova slova ale nebyla slova československých emigrantů osmdesátých let. V poslední emigrantské vlně to už nebyli hlavně disidenti a intelektuálové, kdo se rozhodl ze země odejít. Šlo povětšinou o mladé lidi, často odborně kvalifikované pracovníky, jejichž odchod znamenal pro systém ztrátu. Také víc a víc dělníků se tehdy rozhodlo začít život jinde.

„Nejvíce jsem ublížila těm, kteří mi jsou nejbližší“

„Věděl jsem, že tady na Západě na mě nikdo nečeká,“ říká otec. Ale přece jen si to celé představoval o něco jednodušší. Myslel si, že v kapitalismu dosáhne blahobytu a svobody ten, kdo dobře a tvrdě pracuje. Tečka.

Československá maturita byla mámě v Německu k ničemu. V ČSSR pracovala jako účetní, ale na Západě se tehdy dělalo všechno jinak. Kurz němčiny matka dokončila. Mluvit německy se ale naučila v hospodě. Vypomáhala tam v kuchyni, potom jako obsluha, pozdě do noci. Ráno mě odvedla do školky, sestru do školy, v poledne nás zase vyzvedla a večer šla do práce. Petra a já jsme pak zůstali sami doma.

„Musela jsem dělat, že já strach nemám, byla jsem přece tvoje velká sestra,“ říká Petra dnes. Vzpomínám si, jak jsem usínal s vůní pyžama mámy a jak jsem se pokaždé krátce vzbudil, když mě otec zvedl z manželské postele a odnesl do dětského pokoje.

Vždycky jsem si představoval, že podzim 1989 musel být pro mé rodiče hrozně vzrušující. Panevropský piknik v Maďarsku, vláda Solidarity v Polsku, pád Berlínské zdi. A potom, po 17. listopadu, se stalo to, co by ještě pár týdnů předtím v Československu nikdo nepovažoval za možné: Stovky tisíc lidí vyšly do ulic a zvoněním klíčů přivolaly konec komunistické diktatury. Můj otec si na týdny, kdy padala železná opona, nevzpomíná.

„Měli jsme jiné starosti,“ říká. Teprve z telefonátu s příbuznými z Olomouce se dověděli, že začíná něco nového. „Nevěřila jsem, že je to pravda,“ říká matka. Ještě pět let se bránila jet zpátky. Zase měla ty povědomé křeče v břiše, bála se vězení – bála se minulosti.

Je to už 25 let. Země, kterou jsme opustili, už neexistuje, hotel, ze kterého jsme tehdy utekli na Západ, zchátral, železná opona padla, azylový tábor osiřel. Už jen listování ve spisech mě vrací zpátky do časů, kdy přání žít svobodně bylo trestné, osud jedné rodiny byl pouhým byrokratickým aktem. Při pátrání po našem útěku mi připadá, že odhaluji staré rány, které byly sice pečlivě obvázány, ale ještě zdaleka nejsou zahojené.

Babička dodnes nechápe, proč přišla o vnoučata – přestože jsme ji po revoluci tak často navštěvovali. Když to říká, má oči plné slz. Máma přiznává: „Někdy si říkám, že jsem nejvíce ublížila těm, kteří mi jsou nejbližší.“ Dědovy dopisy plné výčitek vyhodila. Táta dosáhl toho, za co bojoval: Jeho děti jsou svobodní lidé. A přesto nemá klid. Dříve pracoval až do noci kvůli nám dětem, dnes v 59 letech zase kvůli vyhlídkám na důchod na hranici životního minima.

Fotky: Rodinný archiv

Po roce 1989 rodiče nadále dělali všechno pro to, abychom se my děti v Německu cítili jako doma. Když nás v komunistickém Československu kdysi nechali pokřtít, byl to tichý protest proti režimu. V Augšpurku pak bylo svaté přijímání snahou o integraci. Později Petra moje rodiče začala tiše napomínat, ať s ní na veřejnosti mluví německy. Doma se čeština s němčinou smíchaly v jakýsi rodinný jazyk. Vytvořili jsme slova jako „štimmovat“ nebo „ablenknovat“. Věcem, které rodiče poznali až v Německu, dnes říkají i v češtině německy: „špílmašína“ (myčka) nebo „kompjútr“.

Moje sestra česky mluví s německým přízvukem. Doma je pro ni tam, kde jsou její děti a manžel, je to pár minut autem od našich rodičů. Otec tvrdí, že jako Němec se nikdy cítit nebude. Matka říká: „Doma jsem tam, kde jsem sama u sebe.“ Nedovedou si představit, že by se do Česka měli vrátit.

Pro mě samotného je pocit „být doma“ něco prchavého. Když jsem se před šesti lety stěhoval do Prahy, moje matka nechápavě kroutila hlavou se slovy: „Kdyby mi to někdo před 25 lety řekl, myslela bych si, že se úplně zbláznil.“ Moje partnerka je Češka, já Němec, náš syn obojí. Brzy se stěhujeme do Berlína.

Můj otec si právě plní svůj starý sen: učí se řídit plachetnici. Když se ho ptám, jaké to je být na vodě, říká: „Tam je jen vítr, který se opírá do plachty a pohání tě kupředu.“ Myslím, že to je svoboda.

© 2014 Goethe-Institut | jádu
Autor: Martin Nejezchleba
Videa: Patrick Hamouz, Martin Nejezchleba
Redakce: Patrick Hamouz
Překlady do češtiny: Tereza Semotamová
Překlady do němčiny: Patrick Hamouz
Korektura: Susann Helmund, Pavla Redlová
Technická podpora: Sonja Scharfenberg

S otázkami a komentáři se můžete obrátit přímo na autora: martin@nejezchleba.de