Dáša Vokatá sedí ve svém vídeňském bytě a popíjí čaj. Hlasitě jí kručí v břiše, na rozhovor nemá moc času. Dnes drží hladovku, 24 hodin nic nevezme do úst. „Připomínám si rodiče a prarodiče. Pro mě jsou i oni oběťmi komunistického režimu, ačkoli nebyli nikdy oficiálně takto označeni.“ Hladovkou se šedesátiletá zpěvačka Dáša Vokatá připojuje k akci české organizace Bez komunistů. Řada prominentů, ale také soukromých osob nepřijímá pevnou stravu. Hladovku drží každý den jiná osoba, aby uctila oběti režimu a pokojně protestovala za demokracii. Akce trvá celý rok. Na 17. listopad, kdy se slaví 25. výročí začátku sametové revoluce, se plánují akce po celé České republice.

Rok 1976 a sebevražda otce, který byl vůči režimu kritický, ve sklepě ukrýval spisy disidentů a mezi komunisty již nechtěl žít, představovala v životě Dáši Vokaté přelom. Sbalila si kytaru, opustila rodnou Ostravu a vydala se na cesty po republice, při nichž zpívala písničky a potkávala podobně smýšlející. V severočeském Rychnově se připojila ke skupině mladých lidí kolem Václava Havla, Pavla Landovského a Jiřího Němce. Od té doby žila ve světě kulturního undergroundu, alternativně, mimo společenské tlaky doby. Psala protestní songy o podstatě komunistického Československa, ale také o naději a touze po spravedlnosti.

Na severu Čech se také seznámila se svým pozdějším manželem Zdeňkem Vokatým. Jako jeden z prvních podepsal Chartu 77. Ve 23 letech a v pokročilém stupni těhotenství podepsala Dáša Vokatá nedlouho po něm. Tím se odstartovala její další nesnadná životní pouť. Dům v Rychnově byl zbourán – bydlela v něm s undergroundová partou, těmii, co podepsali Chartu 77, hráli protestsongy, diskutovali o zakázané literatuře a pokračovali v tom všem i přes vyhrožování policie. „Skoro každé tři měsíce jsme bydleli u někoho jiné, různých kamarádů, pak jsme si zas vždycky museli sbalit kufry. Šikanovali nás, pokaždé naše bydlení našli a zničili ho,“ vypráví Vokatá. Mnoho jejích přátel skončilo ve vězení. „Bylo to strašný. Nikdy jsme nevěděli, kdo bude další na řadě. Někdy jsme ale měli já a děti v takové situaci štěstí a mohli se nastěhovat do bytu vězněných, třeba k Václavu Havlovi.“ I dnes často vzpomíná na tehdejší časy: „Ta soudržnost a ochota pomoci byly nepopsatelné.“

„Nakonec mě s celou rodinou vyhodili ze země“, tak Dáša Vokatá nazývá to, co se stalo v roce 1980. V rámci policejní akce Asanace jí bylo odňato české státní občanství a Vokatá odešla do rakouského exilu. Tehdejší spolkový kancléř Bruno Kreisky přislíbil všem signatářům Charty 77 azyl. Vokaté začal jiný, nový život. „Maminka a prarodiče byli nešťastní a zoufalí. Báli se, že mě ani děti už nikdy neuvidí.“ A měli pravdu. Prarodiče si krátce po její emigraci vzali život.

V Rakousku žije underground dál

Dáša Vokatá získává v Rakousku azyl a pracuje v jedné vídeňské grafické dílně. Noční azyl (Nachtasyl), hospoda ve Vídni založená jedním ze signatářů Charty 77, se stává jejím novým útočištěm. Tam žije československý underground dál, emigranti pořádají koncerty a vytvářejí pevné společenství, drží při sobě podobně jako předtím v Československu. To se ale náhle mění: „Po revoluci bylo všechno jinak, nebyla to pro mě snadná situace,“ vzpomíná Vokatá. Řada písničkářů opustila exil a zpívala dál ve své vlasti. Solidární společenství se zcela rozpadlo.

„Nejdřív mě napadlo: ten boj se vyplatil, chci zpátky do Prahy,“ říká Vokatá. Bývala by ráda žila ten život, který tam v roce 1980 opustila. Obě její děti, tehdy již v pubertě, ale nechtěly z Vídně odejít, v Čechách by byly cizinci. Navíc neměla v té době ještě žádnou státní příslušnost. Kdyby bývala vycestovala na azylový pas, už by se nemohla do Rakouska vrátit, a to kvůli dětem nechtěla ani nemohla. „Zůstala jsem v Rakousku. Bylo to všechno pro mě moc smutné,“ popisuje Vokatá. Ihned si ale zažádala o rakouské občanství, aby mohla vycestovat. O půl roku později ho také skutečně získala.

Nakonec i první cesta do svobodného Československa měla nečekaně smutnou příčinu. Dášina matka již nevydržela dlouhé čekání na návrat své dcery. Krátce po revoluci spáchala i ona sebevraždu. O pocitech viny a tomto okamžiku svého života Vokatá nemluví ráda. Spíše se rozhovoří o básníkovi Ivanu Martinovi Jirousovi, nazývaném Magor, který byl ústřední postavou českého kulturního undergroundu a s nímž žila od roku 1990 až do jeho smrti.

Pendlovala mezi Vídní a Jirousovým statkem v Čechách. Když v roce 2011 zemřel, skončila pro ni nejenom jedna éra, ale spadla někam do prázdna, jak to sama popisuje. „Podruhé mi vzali domov,“ říká Vokatá. Nebyli sezdaní, a tak nemohla na statku zůstat.

Dnes je Dáša Vokatá hodně na cestách. Dění v Česku stále sleduje. Vadí jí, že se zatím nijak nezměnilo hlavně jedno: „Většina politiků nemá žádnou morálku.“

Momentálně vystupuje se svým novým hudebním partnerem, známým hercem Oldřichem Kaiserem. Doma je všude, dobře se cítí hlavně na cestách. „Domov mám všude tam, kde můžu být s někým, koho mám ráda,“ říká s úsměvem.