Poprvé po dlouhých letech se mohli zdejší fanoušci setkat s hudbou, která pochází z druhé strany železné opony. Nešlo však jen o místní, jak říká spisovatel Jaroslav Rudiš, který dokonce na jednom ze svých čtení v Německu narazil na člověka z tehdejšího východního Německa, jenž se pokoušel do Plzně na koncert dostat, což se mu nakonec nepodařilo, když ho na hranicích nepustili dál. Na druhou stranu na Lochotíně neměli vystoupit jen „zápaďácký pankáčí“, ale i reprezentanti východního bloku jako například Stromboli, nebo již zmíněný Michal David. V amfiteátru se tak, zjednodušeně řečeno, sešly dva hudební tábory – první, převážně pekáči, těšící se především na punkrock ze západu; druzí, fanouši veselých disco popěvků v podání Michala Davida, který byl v podvědomí plzeňského publika zejména díky svému účinkování ve filmu Diskopříběh, který se téhož roku v Plzni natáčel, čekající také na svůj šálek kávy. I David po letech prohlásil, že šlo o velký dramaturgický omyl, ale tehdy to asi nikomu nedošlo, protože se udály věci, které opravdu dramaturgie nenaplánovala.

Tak vypráví Nancy, postava z románu Konec punku v Helsinkách, který napsal Jaroslav Rudiš. Rudiš nechává mladou rebelující Nancy v knize promlouvat prostřednictvím deníkových zápisků, ve kterých se rozepisuje i o údalostech z Plzně. Nancy se po cestě na koncert potkává s dvěma východními Němci, kteří měli, stejně jako ona, namířeno do Plzně, aby mohli na vlastní kůži poprvé zažít živé vystoupení Die Toten Hosen. Nancy mluvila německy, díky čemuž se mohla s nimi seznámit. Opravdové seznámení s jiným světem na ně čekalo až v lochotínském amfiteátru. „Bylo důležité tohle setkání východu a západu, i pro muzikanty ze západu to bylo něco zvláštního, Die Toten Hosen hráli snad poprvé za železnou oponou,“ odpovídá Jaroslav Rudiš na otázku, proč se rozhodl tuto událost zasadit do svého příběhu. Při zpracování této události měl spisovatel možnosti mluvit i s jedním se svým kamarádů, který se koncertu přímo účastnil.

Rudiš se letos setkal nad nově vydaným německým překladem svého románu i s manažerem a kytaristou Die Toten Hosen a jak se vyjádřili, ani pro ně to nebyl obyčejný den. Jak dál pokračuje vyprávění Nancy:

Západoněmečtí muzikanti byli odvezeni na státní hranici a doslova vyhozeni ze země. Bloudili v noci někde kolem Furth im Waldu a čekali na nějakou možnost dostat se zpátky domů. Jejich premierový výlet do naší země tak pro ně skončil hodně divoce a to nejspíš ani netušili, jak to všechno dopadlo u nás.

Hudba je ve své podstatě apolitická, stejně jako umění obecně, o jejím vlivu na politiku také pochybuji. Když Franco, i díky německé pomoci, vybombardoval španělské město Guernica, reagoval na to Pablo Picasso malbou, která sice byla a stále je hodna obdivu, avšak tehdejší politickou situací nijak nepohnula. Když zpívali Die Toten Hosen roku 1987 v Plzni o konci studené války, mohlo to inspirovat spoustu lidí, ale na pád Sovětského svazu to nemělo žádný vliv.

Čas od času se však stane, že hudba a politika se potkají, střetnou se v jednom bodě mohou si tak vzájemně darovat nový rozměr. Hudba se ale nepotkává s politikou jako takovou, ale s jakousi společenskou náladou, která je s politikou úzce spojena.

V té době tu bylo najednou ve vzduchu přítomno něco nového. Ledy tály, nehledě na globální politiku – šlo o tu již zmíněnou společenskou náladu. Venku už nebylo těch Davidových třicet pod nulou. Ani v Moskvě se netančilo disco, jak předpovídal toho dne Campino, zpěvák Die Toten Hosen, avšak čerstvý vítr sem zavál. Chybělo už jen něco přes dva roky, kdy cesta na trase „Hosen-Pilsen“ se znovu otevřela, tentokrát už snad napořád.