Pokrytectví ze společnosti nezmizelo

Foto: © Klára UnzeitigováFoto: © Klára Unzeitigová
Od června 1990 do července 1991 vykonával Zdeněk Matějka funkci posledního generálního tajemníka politického poradního výboru Varšavské smlouvy. Foto: © Klára Unzeitigová

Pro někoho revoluce znamenala úlevu, symbol svobody či euforii z pádu komunistického režimu. Jiným se zhroutil svět a nikdy se nesmířili s pádem komunismu. Nic však není černobílí. Zdeněk Matějka, v srpnu 1968 působil jako tajemník na českém velvyslanectví ve Washingtonu a po revoluci byl náměstkem Jiřího Dienstbiera st. Jaký byl život obyčejného člověka, kterému oba režimy přinesly i to dobré?

V roce 1954 začal Zdeněk Matějka studovat Vysokou školu ekonomickou. Jako student s dobrým prospěchem a funkcionář byl vybrán na studium diplomacie na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů. „Nejdřív jsem byl vybrán, abych studoval plánování, tedy plánoval šťastné zítřky nás všech, pak ale strana rozhodla, že budu studovat diplomacii se specializací na západní jazyky, konkrétně tedy na angličtinu, jazyk imperialistů,“ říká Matějka s humorem.

Za milník ve svém životě považuje pobyt v Koreji. Od roku 1963 zde působil v dozorčí komisi neutrálních států, v níž bylo jeho úkolem hájit zájmy severských států. Bylo pro něj šokem učit se, že socialismus je dobrá věc, ne ani tak komunismus, což byla další fáze vývoje. On společně s dalšími evropskými kolegy prosazoval mírové soužití, což Korejci s Číňany zásadně odmítali a o Američanech mluvili jako o vrazích a násilnících. Zkušeností pro něj bylo i tamní přátelství s kolegou Američanem. Kamarádit se s imperialisty bylo dle Matějky tehdy celkem odvážné: „Nikdy jste nevěděli, kdy to někdo použije proti vám.“ Byť měli odlišné politické názory, respektovali se. Pochopil, že Američané se na rozdíl od Korejců vždy snaží hledat kompromis. Ve srovnání s Koreou Matějka chápal komunismus v Československu jako „nejdemokratičtější stát“ východního bloku. Koreu zažil jakožto děsivý totální policejní stát plný fanatiků, kteří socialismus v Evropě považovali za sociální imperialismus.

Tajemníkem ve státě imperalistů

Když v srpnu 1968 proběhla v Československu okupace sovětskými vojsky, působil jako III. tajemník na českém velvyslanectví ve Washingtonu. V rámci své agendy jezdil po Spojených státech amerických a vystupoval na školách. „Snažil jsem se srpnové události vysvětlovat jako nedorozumění. Sověti tvrdili, že jsme byli kontrarevolucionářským státem a že museli přijít, aby této transformaci zabránili. S čímž jsem úplně nesouhlasil. Já ale vystupoval v souladu s předsednictvem a hájil oficiální stanoviska vlády, avšak někdy se to obrátilo proti mně, protože na proslovech před studenty byli zváni i špioni Státní bezpečnosti. To, co jste řekli, vytrhli z kontextu, obrátili proti vám a pak jste museli procházet prověrkovými komisemi,“ popisuje své osobní pocity z roku 1968 Matějka.

V Americe dále doučoval své kolegy včetně nadřízených angličtinu. Prvnímu náměstkovi však učení tohoto cizího jazyka nešlo, nařkl jej z toho, že jej nutí učit se imperialistický jazyk. Paradoxem bylo, že poté na stranické schůzi I. náměstek promlouval všem do duše, že by se měli učit angličtinu. Matějka dodnes lituje toho, že mlčel a neřekl, že právě on se ještě nedávno angličtinu učit nechtěl a že jí opovrhoval. Dost možná by to pro něj znamenalo vyhazov, ale nezachoval by se zbaběle.

Srpnové události ovlivnily osudy mnoha lidí. Členové komunistické strany, kteří v ní chtěli zůstat, museli učinit prohlášení, že špatně pochopili srpnové události a že nešlo o okupaci Sověty, ale o internacionální pomoc. Komunistická strana tehdy ztratila mnoho svých politických příslušníků. Matějka již v roce 1969 ztratil legitimaci, ale na ministerstvu si jej společně s dalšími deseti kolegy nechali, aby zaučoval nové kolegy. Ne všem se jako jemu podařilo udržet si snesitelné zaměstnání.

Ten král je nahý!

V roce 1979 byl navržen do Íránu na pozici I. náměstka, tedy druhého nejvyššího. Tamní politická situace byla velmi složitá a nikomu z legitimovaných diplomatů se tam jet nechtělo, proto navrhli Matějku. Avšak ÚVKSČ rozhodl, že v Iráku nemůže velet na pozici charge d'affaires někdo bez legitimace. Proto jej místo Iráku poslali na pět let do Indie, kde nemusel poroučet žádnému straníkovi.

Před listopadovými událostmi bylo ve vzduchu, že stávající politický režim je v rozkladu. Všichni přesto dělali, jako by nic. Dál se chodilo na schůze a hlasovalo o každodenních věcech. „Pamatuju si tu atmosféru, když jsme na jedné stranické schůzi poslouchali Jakešův projev. Nikdo nic neřekl, ani se nezatvářil, ale bylo evidentní, že je to naprostá šaškárna a že brzy se celý režim zhroutí. Ten cynismus vůči režimu byl šílený. Socialismus nezkrachoval na ozbrojení, jak se říkaá na Západě, ale na tom, že naprostá většina pochopila, že je to šaškárna a totální pokrytectví,“ komentuje předlistopadovou atmosféru Matějka. Zde se nabízí otázka, jak to, že nikdo ze straníků neměl dostatek odvahy říci, že „ten král je nahý“? Báli se všichni režimu, i když byli přesvědčeni, že brzy spadne?

Listopadová revoluce – revoluce v životě

Pro Matějku revoluce znamenala puč. Kromě pádu režimu se dle něj toho zase moc nezměnilo, i když v zemi vládla euforie, jež byla doprovázena zmatkem. „Do té doby jsem byl trpěný, protože jsem neměl legitimaci, ale svou práci jsem dělal evidentně dobře, když si mě tam nechali tak dlouho. V prosinci mi volal kamarád Jiří Dienstbier starší a stal jsem se ředitelem jeho kabinetu. Na vrcholné schůzi Varšavské smlouvy bylo Československu přiděleno předsednictví a já byl generálním tajemníkem Varšavské smlouvy. Do roka jsme Varšavskou smlouvu v Černínském paláci rozpustili. Pro mě to byla absolutní změna. Z nuly jsem byl najednou velký pán, co rozhodoval,“ popisuje Matějka turbulentní změny ve svém životě v devadesátých letech.

V sedmdesátých letech měl kvůli přátelství s Dienstbierem ve straně problémy. „Je zajímavé, že někdo, kvůli komu vás potopili a musel jste procházet prověrkami, tak ten z vás pak udělá svého náměstka. Kontakty a kamarádi se vám nikdy neztratí,“ říká Matějka. Dienstbier si Matějku vybral nejen kvůli jeho schopnostem a zkušenostem, ale také jeho kontaktům. Očekával, že mu Matějka na ministerstvo zahraničí pomůže přivést schopné spolupracovníky.

Od listopadových událostí uplynulo dvacet pět let, avšak dle Matějky pokrytectví ze společnosti nezmizelo. Dále dodává, že demokratické volby se stávají šaškárnou. Do vysoké funkce se podle něj bez tučného bankovního konta nedostanete. Už Havel prý prohlásil, že kapitalismus má gangsterské prvky, na které si musíme dávat pozor. Za paradox dnešní doby považuje to, že čeští podnikatelé prohlašují, že už si vydělali za svou kariéru dost peněz a nyní chtějí v politice nastolit pořádek.

Za velkou výhodu pádu komunistického režimu považuje bezpočet nových možností, které lidé mají. Je to především možnost cestovat. K dnešní mládeži se staví poněkud skepticky, protože nedokážou náležitě ocenit veškeré příležitosti a možnosti, které mají, o čemž jej přesvědčila praxe. V současné době stále vyučuje Fakultě mezinárodních vztahů na Vysoké škole ekonomické. I když je Matějkovi už 79 let, elán a chuť do života mu nechybí. „Učte se jazyky, cestujte, zajímejte se o události ve světě, udržujete kontakty a přátelství!“

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
listopad 2014


Foto: Günter Höhne © picture alliance/ZB

    Zdeněk Matějka

    JUDr. Zdeněk Matějka se narodil 19. září 1935. Studoval Vysokou školu ekonomickou a Moskevský státní institut mezinárodních vztahů. Od roku 1961 působil na ministerstvu zahraničních věcí. V letech 1963-1965 byl členem československé delegace v Dozorčí komisi neutrálních států v Panmundjomu v Koreji, v letech 1968-1972 působil jako tajemník československého velvyslanectví ve Washingtonu a v letech 1982-1987 jako I. tajemník československého velvyslanectví. v Dillí. Od roku 1989 vykonával funkci ředitele sekretariátu ministra zahraničních věcí, a posléze náměstka ministra zahraničních věcí. Od června 1990 do července 1991 vykonával funkci posledního generálního tajemníka politického poradního výboru Varšavské smlouvy. Od roku 1992 působil jako poradce ministra zahraničních věcí ČSFR. V roce 2001 z ministerstva zahraničních věcí odešel. V současné době stále přednáší na Fakultě mezinárodních vztahů na Vysoké škole ekonomické.

    Další články k tématu

    Cesta, která stála za to
    František Kriegel († 1979) pocházel z dnešní Ukrajiny a do někdejšího Československa přišel studovat. Byl významnou postavou pražského jara a významným českým vlastencem.

    Mládež v Terezíně
    V roce 1929 se narodila Maud Beer v moravském Prostějově a od roku 1942 sdílela s dalšími 23 dívkami malý pokoj v terezínském ghettu. Dnes je jejím domovem Tel Aviv.

    Olomoucká revoluce začala v divadle
    Ivana Plíhalová byla jednou z těch, co stáli v čele sametové revoluce v Olomouci. Herečka Moravského divadla Olomouc se 25 let po revoluci vracela do komunální politiky.

    Pokrytectví ze společnosti nezmizelo
    Zdeněk Matějka v srpnu 1968 působil na velvyslanectví ve Washingtonu. Po revoluci byl náměstkem Jiřího Dienstbiera st. Jaký byl život člověka, kterému oba režimy přinesly i to dobré?

    Cesta je domov
    Ve 23 letech podepsala Dáša Vokatá Chartu 77. O tři roky později byla tato písničkářka československého undergroundu vyhoštěna. Po listopadu ’89 se v jejím životě leccos změnilo, i když ne vždy k lepšímu.

    Dějiny nemají smysl
    „Po bitvě je každý generál.“ Tato stará známá pravda vzala vítr z plachet už nejednomu historikovi. Jako například Reinhart Koselleck – byť byl sám také historikem.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Smát se všemu navzdory...
    ... to by mohla být jedna z definic humoru. Ale čemu se jeden směje, to je pro jiného trapné nebo třeba i nudné. Důležitou roli hrají v tomto ohledu i kulturní rozdíly. více...

    Má dáti | dal
    Peníze se pro mnoho lidí stávají hodnotou samy o sobě. Jsou peníze dobré či špatné? A kdo o tom rozhoduje? více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...