Friederike je z Lipska a je jí 23 let. V době pádu Berlínské zdi ještě nebyla na světě. Přesto důsledky komunistické vlády pociťuje i ona, a to například v oblasti víry a církve. Zatímco ve starých spolkových zemích je běžné, že žáci navštěvují minimálně v prvních letech školní docházky hodiny náboženství, Friederike zažila něco jiného.

„Kromě evangelického náboženství se učila ještě etika, na kterou tehdy chodila většina žáků. Někteří ale nechodili ani na jedno, protože se buď neztotožňovali s etikou ani s výukou náboženství, nebo se nedokázali rozhodnout, a tak místo vyučování měli volnou hodinu.“

Církev jako centrum odporu?

Chladný vztah k náboženství jako pozůstatek někdejší NDR? Karel Marx o náboženství kdysi řekl, že je jako „opium lidu“. Státní ideologie NDR, která se řídila marxismem-leninismem, víru i náboženství odmítala.

S hesly typu „úrodu sklidíme i bez boha a slunce“ se nejvyšší místa snažila víru v boha jako stvořitele zesměšňovat. Ale i přes veškerou snahu režim náboženství nedokázal zcela potlačit. Počet lidí spjatých s církví sice během čtyř dekád komunistické vlády klesal, přesto si církev své pevné místo ve společnosti udržela.

„Útoky na církev byly záležitostí především počátků existence NDR. Vláda brzy zjistila, že bude muset nalézt nějaký modus vivendi, protože církev se jen tak lehce z veřejného života vyhnat nenechá,“ říká Detlef Rückert. Mezi lety 1981 a 1990 Rückert působil jako právník konzistoria Berlín-Braniborsko. Dnes je vrchním církevním radou a právním referentem u zplnomocněnce Rady evangelické církve v Německu.

Když v těchto dnech vzpomínáme na NDR, vybavují se nám slavné mírové pochody nebo pondělní modlitby v lipském kostele svatého Mikuláše, které na podzim roku 1989 odstartovaly převrat. „Na otázku, zda lze církev označit za centrum odporu, není vůbec snadné odpovědět jednoduše ano či ne,“ myslí si Rückert. „Pravděpodobně to tak lidé tehdy vnímali, ale církev sama sebe primárně jako centrum odporu nevnímala.

Ať tak či onak, církev se vždy snažila hájit znevýhodňované občany, „a to často právě bývali ti, kteří uvažovali o emigraci, muži, kteří odmítali nastoupit na vojenskou službu, nebo takzvaná nepřizpůsobivá mládež či aktivisté angažující se v ochraně životního prostředí, které režim nechtěl trpět a ze kterých se nakonec zformovalo hnutí odporu“, vyjmenovává Rückert.

„Opoziční aktivity proti politickému režimu nepředstavovaly pro církev v NDR její primární náplň, církev se primárně věnovala víře. Ale samozřejmě víra ovlivňovala i její jednání,“ dodává Rückert. „Důležité bylo umění naznačování a skrývání. Samozřejmě, že bylo slyšet i kritiku, ale často skrytě. Až ke konci začala na adresu režimu zaznívat jasná slova kritiky,“ vzpomíná. „Lidé sabotovali cíle vlády v rámci mírových skupin, skupin na ochranu životního prostředí, v diskuzních kruzích žen nebo při tematicky zaměřených bohoslužbách, na mírových workshopech nebo tzv. bluesových mších v Berlíně, které se věnovaly problémům mládeže, neboť oficiálně mládež žádné problémy neměla.“

Kostel? Prostě barák!

Církev se tak v NDR stala místem, které sdružovalo odpůrce režimu. Především pro mladou generaci však praktikovaná víra často zůstávala něčím zcela cizím. Jenny Kassler, která prvních devět let svého života prožila poblíž Meklenburské jezerní plošiny, než se s matkou odstěhovala do bavorské Horní Falce, vzpomíná: „V NDR náboženská výchova neexistovala. Pamatuju si jen na pionýra, do kterého jsem chodila a který pro mě měl až spirituální charakter. Co jsem se dověděla o Bohu, vím od své bavorské babičky.“ Jako dítě sice Jenny jednou s maminkou v kostele byla. „Ale neměla jsem k tomu místu žádný bližší vztah. Byl to pro mě normální barák jako každý jiný – jako nemocnice, škola nebo hasičská zbrojnice.“

Když se v létě 1991 přestěhovala do Bavorska, byly pro ni kříže na stěnách, svěcená voda u dveří jejího nového domova cizí stejně jako modlení před jídlem. „Dokonce i ve škole se ráno konala ranní modlitba. Já a má sestra jsme neměly tušení, jak se k tomu postavit. Babička nám říkala, že se k bohu můžeme obracet v každé situaci, že nám dá sílu a můžeme se na něj spolehnout. To nás fascinovalo. Rychle v nás tedy uzrálo rozhodnutí nechat se pokřtít.“

Ve východním Německu jsou praktikující věřící i dvacet let po převratu ve výrazné menšině. Podle posledních statistik Evangelické církve v Německu z roku 2011 se víc jak tři čtvrtiny populace nehlásí k žádnému ze dvou hlavních křesťanských vyznání. Na území někdejšího západního Německa to není ani třetina.

Friederike, jejíž otec je farář ve městě Köthen v Sasku-Anhaltsku, díky čemuž má docela hodně zkušeností s fungováním církevního společenství, si myslí, že se poměry v nových a starých spolkových zemích už pomalu srovnávají. „Mám dojem, že zájem mladých lidí o náboženství a dění v církvi v posledních letech vzrostl. Sama jsem ve škole zažila, že na hodiny náboženství chodilo čím dál víc spolužáků. Ke konci mého studia na gymnáziu na náboženství chodila už skoro polovina ročníku.“ O rostoucím zájmu hovoří i její otec, který na gymnáziu náboženství vyučuje. „Minimálně zájem o víru je určitě znatelný.“