Co jsi dělal v roce 1989?

Bylo mi 19 a zrovna jsem dokončil učňák, učil jsem se knihvazačem. Účastnil jsem se pravidelných pondělních demonstrací v Lipsku. Probíhaly od června 1989 u kostela sv. Mikuláše.

Jak lipské demonstrace probíhaly?

Existovaly tzv. pondělní modlitby, kam chodilo velké množství lidí. Ze začátku to byly stovky a každým týdnem jich bylo víc a víc. Když jsme odcházeli z kostela, celé okolí bylo uzavřeno policií. Účastníci tak měli velký problém a někteří byli dokonce zatýkáni. A 9. října se potom rozjela velká demonstrace, kde bylo tolik lidí, že nakonec státní moc kapitulovala. Bylo tam zhruba 70 tisíc demonstrantů.

Tobě tehdy bylo 19 let. Aktivně ses snažil vyjádřit nesouhlas s režimem v NDR. Co ti vadilo nejvíc?

Ta země byla úplně zničená. Nedalo se skoro nic sehnat. Lidé začali být stále nespokojenější s životními podmínkami. Pak jsme v západní televizi viděli záběry východních Němců, kteří přes pražskou ambasádu utíkali do západního Německa. V televizi jsme také viděli události v Polsku a Maďarsku a věděli jsme, že se něco musí stát, protože do té doby východní Německo mlčelo.

Co jsi do té doby věděl o životě v Německé spolkové republice?

Minimálně jsme vždycky koukali na západní televizi. To nějakým způsobem šlo, člověk získal informace, které v médiích v NDR nebyly. Moji dva starší bratři v roce 1987 emigrovali do západního Německa, takže jsem se spoustu věcí dozvěděl od nich.

Viděl ses s bratry během těch dvou let, než padla Berlínská zeď?

Neviděl, oni nemohli do NDR a já zase nemohl do NSR. Bylo velmi těžké s nimi udržet kontakt. Občas jsme si zavolali, ale nebylo úplně jednoduché dostat se tehdy k telefonu, takže kontakt byl minimální.

Přemýšlel jsi v té době také o emigraci?

Pro mě to nepřicházelo v úvahu. Chtěl jsem vždycky zůstat tady v Lipsku a tak je tomu dodnes.

Revoluce v Německu začala v Lipsku, proč právě tady?

Dobrá otázka. Možná proto, že zdejší lidé jsou tak trochu výjimeční. Každopádně byli první, kteří začali opravdu něco dělat, ti ostatní se připojili až později. Třeba v Berlíně se to taky rozpohybovalo celkem brzo, ale další města se přidala až potom.

Co tví přátelé, byli mezi nimi třeba jedinci, kteří byli s tehdejším režimem spokojeni?

Většina z nich byla nespokojená. Asi jsem neznal nikoho, kdo byl pevně přesvědčený o socialismu a NDR. Ale bylo hodně těch, kteří se ze začátku báli zúčastnit protestů. Báli se hlavně armády a policie. Ze začátku to bylo spíše ve smyslu „my jsme národ a zůstaneme tady“. Až od listopadu 1989 se začalo prohlašovat, že jsme jeden národ – spojené Německo. A ten začátek se mi moc nelíbil.

Co se pro tebe změnilo po roce 1989?

Velmi rychle jsem přišel o práci. Spousta velkých podniků a továren se začala zavírat. Odjel jsem na čtvrt roku do Bavorska, abych si našel nějakou práci. Ale vůbec jsem se tam necítil, takže návrat do Lipska byl velmi rychlý. Poté jsem se vyučil jako prodavač zájezdů. Zhruba po dvou letech jsem zjistil, že to taky není úplně ideální práce. Pracoval jsem často i sedm dnů v týdnu a vydělával velmi málo peněz. Takže jsem toho nechal a pracoval na různých místech – v kině, v gastronomii. Vždycky sem se ale ještě bokem věnoval hudbě, která mi taky něco málo vydělala. Posledních sedm let jsem pracoval v mládežnickém klubu.

Berlínská zeď padla před 25 lety. Jak bys definoval současnou demokracii? Co pro tebe znamená?

Svobodu názoru. Člověk má hodně svobod, které může využít, ale všechno to úzce souvisí s prací a penězi. Nejsem úplně spokojený se systémem, který máme.

Když srovnáš Německo v roce 1989 a 2014, co se pro tebe změnilo?

Hodně přitvrdila konkurence na trhu práce. Lidé dnes chtějí hlavně vydělat peníze a mít úspěšnou kariéru. V tomto sektoru je velký tlak. Na druhou stranu je tu ale už zmíněná svoboda názorů a možnost dělat si, co kdo chce. Se současnou politikou ale spokojený nejsem.