Ariadna Lettrari – narozena v roce 1979 v Neustrelitzu, vyrůstala v Rostocku; vystudovala politologii a mediální studia, v současnosti doktorandka

Když jsem během studií odjela na půl roku do Tanzanie, došlo mi, že jsem opravdu Evropanka. Pak jsem měla příležitost zúčastnit se jednoho programu Evropské komise v Bruselu, kde se mě opakovaně dotazovali na můj region. Došlo mi, že mým regionem je Meklenbursko-Přední Pomořansko, zároveň jsem si ale uvědomila, že k němu nemám žádný vztah ani na něj nejsem hrdá: žila jsem jinde a do Rostocku jezdila jen za babičkou a rodiči.

Na konci studia jsem chtěla působit někde, kde bych mohla uplatnit to, co považuji za důležité. Ujasnila jsem si, že je to možné, jen pokud si vyjasním svůj vztah k východnímu Německu a ke svým kořenům. Jako praktikantka Nadace Hertie jsem nakonec získala možnost vytvořit vlastní projekt – půl roku jsem jeho koncepci promýšlela na papíře. V roce 2010 pak došlo na zakládací setkání, kde vznikl nápad zeptat se i dalších dětí sjednocení a zorganizovat první generační sraz, vytvořit platformu, motivovat ostatní, realizovat projekty.

Mně osobně dala dosavadní práce pro platformu příležitost častěji jezdit do rodného Rostocku a potkávat stejně staré lidi. Měla jsem zde dokonce přednášku na univerzitě. Propojit se s místem, odkud pocházím, je skvělé. Mám taky pocit, že mi je Meklenbursko-Přední Pomořansko o hodně blíž. Tahle spolková země leží jen dvě hodiny od Berlína a já tam teď jezdím mnohem častěji. Taky jsem si všimla, že sebevědoměji říkám, že součástí mojí identity je východní Německo. I nadále bych, alespoň lokálně, ráda zůstala s východem Německa propojená, ačkoli profesně se námi, tedy „dětmi sjednocení“, nezabývám – doktorskou práci píšu na úplně jiné téma.

Christian Nestler – narozen v roce 1984, vyrůstal v Rostocku; vystudoval politologii a historii, v současnosti doktorand

Zabývám se mimo jiné volebními výzkumy, kde nás vždy zajímají různé generační vzorce volebního chování. Když byla v roce 2013 založena regionální platforma Meklenburska-Předního Pomořanska a kolega z práce mě tam v rámci našeho společného vědeckého zájmu vzal s sebou, už tehdy jsem k problematice generací měl vztah. Téma mě zajímalo i kvůli mně samotnému: rodičům politická změna víc dala, než vzala, otec mohl dokončit studia a díky tomu pak rodinu uživil.

Přesto jsme se doma relativně brzy začali konfrontovat s otázkou, jaký vlastně byl život v NDR. Sledoval jsem to s velkým zájmem a již během školy a poté při studiu politologie jsem se opakovaně, vyzbrojen argumenty korespondujícími s životním postojem rodičů, na celý systém začal dívat jinak. To byl důvod, proč jsem se tématy platformy nakonec začal zabývat vědecky: Kdo jsou „děti sjednocení“? Co je jejich motorem (pokud to lze takto říci)? Doposud nemáme k těmto otázkám prakticky žádná data.

Nadja Troi-Boeck – narozena v roce 1980 v Rostocku; vystudovala teologii, v současnosti pracuje jako farářka a píše habilitační práci

Když se platforma zakládala, doslechla jsem se o tom od kamarádky. Tehdy jsem ale byla ponořená do práce na dizertaci a neměla kapacitu na to se aktivně zapojit. A taky jsem už žila ve Švýcarsku, takže jsem vše sledovala z dálky. Na začátku tohoto roku jsem si uvědomila, že se chci tématy této platformy zabývat konkrétněji, protože při svém výzkumu na univerzitě opakovaně přicházím do styku s otázkami identity. Došlo mi, že platforma pojmenovává věci, o nichž přemýšlím: Co pro mě vlastně znamenalo, že jsem devět let prožila v NDR? Kam opravdu patřím, kde jsou moje kořeny?

Na politiku nemám žádné vzpomínky a s NDR si spojuji hlavně zážitky z dětství. Dětství jsem měla krásné, pod ochrannými křídly rodičů. Když se setkávám s „dětmi sjednocení“, bavíme se o pohádkových postavičkách Pittiplatsch a Schnatterinchen, které známe z televize nebo desek. A taky o příbězích a písničkách kouzelného stromu plného snů (Traumzauberbaum), to jsou věci, se kterými jsme vyrůstaly. Když si povídáme se západními Němci, zjišťujeme, že mají s dětstvím spojené úplně jiné příběhy.

Tato skutečnost každopádně podnítila můj zájem o činnost v této kreativní platformě, jejíž chci být součástí. Když jsem Ariadně ozvala, byla nadšená. Napadlo nás založit regionální švýcarskou odnož – pracujeme na tom od března. Ve Švýcarsku žije spousta východních Němců, mezi nimi také „děti sjednocení“, které se momentálně snažím zkontaktovat a zapojit. Naším prvním velkým projektem je fotografická výstava k pádu zdi, kterou pořádáme v Ženevě. Fotografka pochází z východního Berlína a žije ve Švýcarsku. Jako „děti sjednocení“ chceme ve Švýcarsku vstoupit i do debaty o imigrantech: řada Němců má zkušenost, že život ve Švýcarsku pro ně není snadný, a diskuze se po posledním referendu ještě vyostřila. Doufáme, že i ve Švýcarsku víc pronikneme do médií. Mimochodem, moje sestra, která žije na Havaji, tam rovněž založila regionální síť. Díky činnosti pro platformu jsem se také prohloubil můj vztah s rodiči, ačkoli jsme téma NDR hodně rozebírali už dřív. Můj manžel se jako řada dalších Švýcarů o tato témata také velice zajímá – o NDR toho moc neví, bylo to pro něj vždycky něco cizího a vzdáleného.