Mnoho lidí je přesvědčeno, že Japonsko je zemí s největším počtem sebevražd na světě. Představa je to mylná, ale svůj reálný základ přeci jen má. Na konci 50. let tvořily sebevraždy (džisacu) v Japonsku až 3,5% všech úmrtí. V té době japonští akademici prosazující tzv. nihondžinron, teorie, které se snažili dokázat výjimečnost Japonska, nazvali zemi „národem sebevražd“. Jen málokdo dnes nezná samurajské seppuku - sebevraždu rozřezáním břicha, více známou pod názvem harakiri. Anebo šindžú, sebevražedný pakt dvou milenců, který vstoupil do dějin prostřednictvím her dramatika Čikamacu Monzaemona. A možná je tu ještě celkem čerstvá vzpomínka na sebevražedné letce z 2. světové války, která přesvědčila svět o tom, že Japonci mají přece jen větší vůli umřít vlastní rukou než jiné národy. Proč se zdá být Japonsko tolerantní vůči sebevraždám? A je možné v této ultra-moderní zemi stále najít stopy historické „tradiční“ sebevraždy?

Potřeba někam patřit

Japonsko se opravdu zdá být zemí, v které je sebevražda akceptovaným jevem. Ve většině západních kultur je považována za něco negativního, iracionálního, zavyvrcholení nějakého psychologického problému. V Japonsku, které do poloviny 16. století neznalo křesťanskou morálku, byl však vlivem východních filozofií a náboženství postoj k dobrovolné smrti odlišný. Konfucianismus, který prosazuje harmonické vztahy ve striktně hierarchicky uspořádané společnosti, je jeden z původců silné potřeby japonského člověka patřit do určité skupiny.

Pro její fungování se od členů očekává, že obětují své vlastní plány, touhy, a někdy i sebe samé. Skupiny mají pevně danou hierarchii a jejich členové vůči sobě nesou odpovědnost. V takto skupinově orientované společnosti se člověk může lehce dostat do konfliktu, který vychází z rozdílů mezi jeho vlastními cíli a cíli skupiny, z nenaplnění očekávání skupiny či jednoduše jeho nepřináležitosti k žádné skupině. Odpovědí na takový stav často bývá právě sebevražda, která je přijatelným činem, pokud měl člověk na mysli dobro své skupiny. Tato japonská mentalita, v níž je celek více než jeho část, přetrvává i v současném Japonsku navzdory všem procesům západní modernizace a individualizace, které ji postupně narušují.

Romantická sebevražda

O nejrůznějších sociálních fenoménech se dnes dozvídáme především ze statistických tabulek, zatímco svědectví minulosti nám přináší zejména literatura. O seppuku nacházíme v japonském písemnictví první zmínky na počátku 8. století. Tento typ rituální sebevraždy bylo v Japonsku sociálně a kulturně předepsané a pozitivně hodnocené chování. Výskyt seppuku vzrostl ve 12. století, kdy se v zemi postupně začala formovat vojenská vrstva. Později se tento rituál stal téměř výhradně její záležitostí. Seppuku mělo velké množství poddruhů, které se lišily metodou i důvodem vykonání. Ať už dobrovolné nebo vynucené seppuku bylo cestou, jak si zachovat čest po porážce v bitvě (džikecu), či způsobem, jak vzít zodpovědnost za vlastní pochybení i omyly podřízeného (inseki). Sloužilo jako důkaz nevinny (memboku ) a bylo rovněž páchané, pokud chtěl bojovník následovat svého pána do hrobu (džunši). V širším pojetí tímto aktem feudální bojovníci prokazovali svou nevinnu, odvahu či zodpovědnost za své jednání.

Zmínky o šindžú se v literatuře poprvé objevujíve stejné době jako o seppuku. Největší rozmach tohoto fenoménu nejen v literatuře nastal na přelomu 17. a 18. století. Jedná se o sebevraždu páchanou více osobami současně, díky již zmíněným dramatům Čikamacua získala romantický podtón. V nich totiž milenci, jejichž city byly v rozporu s požadavky společnosti, našli východisko ve společné smrti, která jim slibovala sjednocení po smrti.

Východisko z obtížné situace

To je však pouze jeden z druhů šindžú (džóši). Další a mnohem rozsáhlejší kategorii tvoří ojako-šindžú neboli sebevražda rodiče a dítěte. Tento typ sebevraždy může spáchat jeden z rodičů spolu s dítětem, nebo celá rodina. Důvodem takového činu bývá dodnes ekonomická situace, rodinné problémy, ale i psychologická deviace. Rodiče, hlavně matky, usmrcení dítěte přitom považovali za lepší variantu než je nechat trpět samotné na světě. Japonská společnost se dívá na takové případy, kdy rodiče nedokážou najít jiné východisko z obtížné situace, i dodnes v podstatě se sympatií.

To, jaké důvody vedou dnešní Japonce k sebevraždě, nelze zodpovědět. Není možné zaměřit se jen na kulturní či sociální predispozici země jako na jedinou příčinu velkého počtu lidí, kteří si sami sáhnou na život. Lze se však zabývat tím, jak se tradice, která v mysli Japonců činí sebevraždu jako něco přijatelného, odráží v novodobých statistikách.

Nemoci mysli jsou tabu

V současné době je Japonsko moderní velmocí, v níž je sebevražda velkým sociálním problémem. Přestože nemoci mysli jsou často v Japonsku stále tabu, díky vlivu ze Západu jsou sebevraždy už mnohem více vnímány v jejich kontextu. V posledních letech jejich počet klesá. V roce 2012 se poprvé za posledních 15 let dostal pod hranici 30 000. Je ale nutné zdůraznit, že i celkový počet obyvatel Japonska je na ústupu. Nejvíce byly vždy ohrožené dvě věkové kategorie: starší lidé a naopak ti mladí. V první byl zaznamenán pokles, ale druhá kategorie je stále ve velkém ohrožení. Podle statistik japonského ministerstva vnitra a komunikace se v roce 2013 sebevražda stala nejčastější příčinou smrti u osob mezi 15. a 29. rokem. Ať už se demografie sebevraždy v zemi a pohled lidí na tento akt změnily jakkoli, pozůstatky jejích tradičních podob jsou stále přítomné.

Seppuku bylo od konce 19. století praktikované jen zřídka. Když se takto v roce 1970 zabil známý spisovatel Mišima Jukio, otřáslo to celým Japonskem. Tento případ je snad považovaný za zatím poslední. I když v současnosti si v Japonsku už asi nikdo břicho neřeže, známé jsou stále případy jednoho z druhů seppuku, a to inseki. Přestože se nezachovala forma, tato sebevražda stále slouží jako převzetí zodpovědnosti za své činy. Japonci se cítí zavázáni členům své skupiny a když se stanou příčinou její zahanbení, často se ji snaží očistit či se vyhnout vyloučení z ní právě spácháním sebevraždy. Podle sociologa Fuseho Tojomasy se tyto sebevraždy často odehrávají v souvislosti se sociálními a politickými skandály. V roce 2007 takto Macuoka Tošikacu, jeden z ministrů premiéra Šinzó Abeho, spáchal sebevraždu uprostřed finančního skandálu, a to den před výslechem. Tyto případy bývají spojené s masivní medializací a pozorností celého světa a podporují tak obraz země jako sebevražedné oázy.

Šindžú je navázána nikoli na způsob, ale na počet a vztah lidí, kteří jí páchají. Případy sebevražd mezi rodinnými příslušníky nejsou ojedinělé ani v současnosti. S příchodem moderních technologií se ale objevila i jakási novodobá šindžú. Internetové sebevražedné pakty, známé z konce 90. let 20. století, byly na počátku jednoduše definované právě tímto pojmem, ovšem dnes mají už vlastní nálepku - intánetto šúdan džisacu (internetové skupinové sebevraždy).

Dohodnout se na společném osudu

První velmi medializovaný případ takového paktu se vyskytl v roce 2003, kdy byly nalezeny tři udušené osoby, které se potkaly přes internet, ležící bok po boku v jednom bytě. V tomto období vznikly desítky tisíc stránek o sebevraždách. Dodnes se většina takových fór prezentuje jako místa, která se snaží o prevenci sebevražd, a kde se lidé mohou podělit o své problémy. Často se ale na nich úplně neznámí lidé dohodnou na společném osudu. Protože tyto stránky mají velké množství mladistvých návštěvníků, bývají často viněni z podporování sebevražedných sklonů lehce ovlivnitelných mladých. Vědkyně Čikako Ozawa-de Silva, která tento fenomén zkoumá, tyto sebevražedné dohody s cizinci přisuzuje ztrátě nebo absenci smyslu života (ikigai) a pocitu existenciálního odcizení.

„Šinu ki ga areba, nandemo dekiru.“ – „Když máš vůli zemřít, dokážeš cokoli.“ I toto japonské přísloví vypovídá o tom, že Japonsko je v porovnání se Západem vůči páchání sebevražd tolerantnější. Jeho kultura dala po dobu své historie vznik jejich specifickým formám, které v různých podobách přetrvaly až do dnešního dne. Tyto sebevraždy udivují, ale v současnosti i znepokojují. Jejich vysoký nárůst v 90. letech 20. století dal Japoncům důvod k obavám. Důsledkem je proto i oficiální snaha japonské vlády o prevenci sebevražd. Je otázkou, jak úspěšná může být v zemi, která má sice úžasnou schopnost integrování nových vlivů a výdobytků, ale v konečném důsledku jen těžko zapomíná na své vlastní staré tradice.