Kéž bych měla rakovinu

© BSM Studio© BSM Studio
Julianne Moore ztvárnila univerzitní profesorku Alici, která onemocněla Alzheimerovou chorobou. Za svůj herecký výkon získala Oscara pro nejlepší herečku v hlavní roli. © BSM Studio

Julianne Moore ve filmu „Still Alice“ dokazuje, že Alice s Alzheimerem je pořád Alice.

„Zahraj si ve filmu o holocaustu nebo na plátně bojuj s těžkou nemocí. Dostaneš pak Oscara.“ – Téhle poučky se letos drželi herci Eddie Redmayne i Julianne Moore a oběma se to vyplatilo. Získali Oscara za nejlepší herecký výkon v hlavní roli, Redmayne za roli slavného vědce Stephena Hawkinga trpícího amyotrofickou laterální sklerózou v životopisné Teorii všeho a Moore za ztvárnění profesorky těžce zkoušené Alzheimerovou chorobou v dramatu Still Alice.

Americký sen se mění v noční můru

Před oběma herci stál vlastně dost podobný úkol – herecky ztvárnit jedince, kterého nic nedefinuje víc než intelekt v okamžiku, kdy jej zradí tělo. Vážená profesorka lingvistiky na newyorské Columbia University Alice (Juliane Moore) má o ždibet krutější osud než Hawking. V jejím případě totiž tím tělem myslíme mozek. Na začátku má přitom tato jednapadesátiletá žena všechno: zářnou akademickou kariéru, milujícího manžela a tři děti, z nichž se jen jedno rozhodlo, že nepůjde na vysokou.

Americký sen se v noční můru nepromění ze dne na den. Celé to začne nenápadně. Alice si při přednášení nedokáže vybavit banální slovo nebo z hlavy naprosto vypustí důležitou večeři. Znepokojí ji až to, když se při pravidelném joggingu najednou přestane orientovat a zapomene cestu domů. Diagnóza je po magnetické rezonanci pro Alicin nízký věk velmi nečekaná, přesto pravdivá a nezvratitelná. Alzheimerova choroba ve vzácné, dědičné formě. A rychle se zhoršující formě. Alice i její blízké okolí se musí rychle smířit s tím, že její život teď budou definovat úplně jiné věci než lektorský pultík a nová učebnice. A ptát se, co vlastně krom vzpomínek a schopností člověka určuje.

Pronikavost neustále tříbené mysli

„Musíme se naučit umění ztrácet to nejcennější, co máme. Vzpomínky. Lidé nás neberou vážně, jsme pro smích. Méněcenní. Přitom pořád bojujeme o to, abychom někam patřili,“ předčítá Alice trochu trhaně z papíru na přednášce a podtrhává jednotlivé věty, aby věděla, že už je přečetla. Julianne Moore postavě propůjčila neobyčejnou přesvědčivost a celý film Still Alice stojí na jejím výkonu. Když se nemoc v náznacích projeví, je pořád ještě usměvavá a milá, jen lehce zaražená. Když se dozví, že nemocí mohou trpět i její děti, a když doma nedokáže najít toaletu, zračí se v jejích očích čirá zoufalost.

Tu na závěr střídá apatie, když už se musí rozhodovat o ní bez ní. Třiapadesátiletá Julianne Moore tu zvládá dokonale akcentovat jednotlivá stádia nemoci a my můžeme sledovat, jak se jí ve tváři zrcadlí samotný proces přemýšlení. V jejích očích vidíme bolest člověka, jenž si celý život zakládá na pronikavosti neustále tříbené mysli, která jej najednou zrazuje. Z Alice se vytrácí život. Slova a vzpomínky vidí před sebou, ale už na ně nedosáhne.

Síla výkonu Julianne Moore vlastně přebije zbytek filmu, i když by ho přebila i v případě, kdyby byla o mnoho menší. Still Alice je spíše konvenční, nepříliš formálně odvážné, decentním piánem podkreslené a předvídatelné drama. Kromě Moore tu ztvárňuje plastickou postavu jen Kristen Stewart jako Alicina dcera Lydia. Stewart v roli holky od kumštu, co trochu trpí v domě plném vysokoškoláků, následuje svůj part v dramatu Sils Maria a dává sbohem prkenné Belle z upírské série Stmívání. Nic podobného nelze říct o Alecu Baldwinovi, který v roli Alicina manžela tak trochu tápe, až byste řekli, že někde skrývá milenku. Opak je pravdou, o Alici se pečlivě stará.

Sorry, mám Alzheimera

Still Alice tak ukazuje jen to, jak se s nemocí popasuje bohatá, zajištěná vyšší třída, která si může dovolit pečovatelku a která se do specializovaného ústavu jenom podívá, aby zjistila, že v něm pobývá třeba člověk, co jako první umístil ve vesmíru družici. Zajímavější sociální aspekt nemoci, kterou trpí až 35 milionů lidí po celém světě, film nenabídne.

Ve výsledku tak Still Alice prostřednictvím skvělé Julianne Moore hlavně apeluje na to, aby se o nemoci více mluvilo. „Sorry, mám Alzheimera. Kéž bych měla rakovinu. Aspoň bych se nestyděla. Lidé s rakovinou pořádají pochody, vybírají peníze a nemusí se cítit jako sociální… Nemůžu si vybavit to slovo,“ říká Alice, když se uprostřed noci probudí nesmyslně s tím, že musí nutně najít telefon.

Julianne Moore na ni při přebírání Oscara od Matthewa McConaugheyho navázala. „Jsem nadšená, že jsme se pokusili osvětlit Alzheimerovu chorobu. Na filmech je skvělé, že vám dají pocit, že se o vás ostatní zajímají a že nejste sami. Lidé s Alzheimerem si zaslouží být vidět. A to proto, abychom našli lék.“

Snímek Still Alice do české distribuce zatím nikdo nezakoupil, bude však možné jej vidět v rámci letošního Febiofestu.


Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
březen 2015

    Témata jádu

    Smíšená čtyřhra | V4

    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...