Paneláky budou slavit stovku

Foto: © Ondřej ZuntychFoto: © Marian Lipták
Panelákový nadšenec Marian Lipták (24): „V jednoduchosti je krása.“ Foto: © Marian Lipták

Kdyby někdo zažaloval paneláky za ošklivost a stanuly by před soudem, obhájce by jim směle mohl dělat Marian Lipták z Havířova. Tento čtyřiadvacetiletý nadšenec je bezmezně obdivuje. S neuvěřitelným nasazením o nich sbírá informace, pořídil již stovky fotografií.

Nejraději má ty z 60. let. „Ono se řekne: starý, šedivý, depresivní panelák... Jenže dnešní bytové novostavby v pastelových barvách s dokonalou fasádou bez jediného výčnělku jsou možná jsou ještě unifikovanější, liší se jen barvou. Podle mě je to změna k horšímu,“ komentuje vývoj. A doufá, že původní barevnost omezená na šedou a bílou se vrátí.

Že jste opravdový panelákový fanda jsem uvěřil, když jsem viděl, jak lepíte papírové modely sídlišť. Vyměřená patra, výplně oken, vybavení pokojů... Co je to za zálibu?

Lepil jsem odmala. Jako děcko jsem si hrál s angličáky, měl jsem koberec s cestičkami a potřeboval jsem k tomu domy. Samozřejmě jsem udělal paneláky, protože už tehdy jsem byl na jejich straně. Bydleli jsme v domě ve stylu „sorela“ (socialistický realismus), což byl hnus. Měl jsem radši opak: paneláky.

Sám se považujete za největšího milovníka paneláků v ČR. I tvůrci popularizačně vědeckého webu panelaci.cz, mi tvrdili, že o nich víte snad úplně všechno. Jak se to stalo?

Je to záležitost asi posledních pěti let, kdy jsem se dostal k internetu a foťáku, ve škole do knihovny a vůbec všude možně. Když jsem chodil po ulicích, všímal jsem si souvislostí mezi panelovými domy. Zpravidla mezi nimi byl nějaký skrytý vztah, zajímalo mě, proč to tak je. Že třeba výškové budovy postavené společností VPOS jsou vždycky u stavebních soustav OP 1.11, bez výjimky. Ale technické detaily vám asi moc neřeknou. Každopádně na panelácích je krásně vidět ten vývoj.

V panelácích sice žije na tři miliony Čechů, ale mnozí si na ně zvykli z nutnosti, než by by je milovali... Přeci jen, jejich největší sláva pominula.

V jednoduchosti je krása. Mám rád i funkcionalismus. Tvary, které mají smysl, žádné zbytečné ozdoby. Líbí se mi hranaté věci a panelový rastr tu velkou hmotu dokáže dobře rozdělit. Lidé na to nadávají, protože to dělají všichni. Slýchám ale, že obyvatelé v bytových novostavbách říkají, že jsou horší než paneláky. Developeři nechávají stavět nesmyslně tvarované pokoje, módní obýváky spojené s kuchyní, zkosené stěny a podobné nesmysly.

Jak to tedy je s onou betonovou králíkárnou?

Králíkárna? Těžko říct. Když vidím některé dvanáctipatrové domy v Praze, které se stavěly v 70. letech, jde o jeden stejný modul, absolutně žádný rozdíl, mají i deset vchodů, všude stejné panely se stejným oknem. To bych pochopil. Ale co máme například v Moravskoslezském kraji, to je jiná liga.

Daří se vám paneláky rehabilitovat?

Lidé mají předsudky. Nechtějí uznat, že paneláky jsou dobré, protože je stavěli „zlí komunisté“. Argumentují tím, že jsou šedivé, všechny stejné a vysmívají se umakartovému jádru. Lidé si paneláků neváží.

Trápí vás to?

Jsem takový bojovník za paneláky, otevírám lidem oči.

Foto: © Marian Lipták
Papírový model panelového domu Mariana Liptáka, Foto: © Marian Lipták

Časy se ale mění, Většina paneláků se barevně proměnila.

Odhaduji, že se za pár roků začnou vracet původní barvy. Natvrdo šedá fasáda na polystyrén. Až budou všechny barevné, nastoupí šeď. Vrchol bude, až se lidé podívají na historické fotky a řeknou si: Vždyť to nebylo tak špatné. A uvedou je do původního stavu. Snad se toho dožiju.

Jakou vlastně mají panelové domy životnost? Některé mají za sebou už přes půl století. Přitom jsem slyšel, že stavěné byly tak na čtyřicet let. Jenže ve velkém se opravují výtahy, mění se okna, stěny se zateplují, udělaly se šikmé střechy. Jak se na panelácích podepsal čas?

Všude se uvádí, že paneláky byly stavěné na životnost třicet až padesát let, jenže tím se nemyslela konstrukce, ale technické vybavení. Třeba životnost kuchyňské linky, jádra, stupaček, výtahu. Dodnes ale odborníci netuší, jaká je životnost té betonové konstrukce. Nevím o žádném paneláku, který by se samovolně zřítil třeba následky počasí. A zub času? Když třeba vezmu paneláky typu G40 ze Zlína z roku 1953, mají za sebou přes 60 let a drží.

Dočkáme se tedy podle vás stoletého paneláku?

Určitě. Nejstarší jsou z roku 1953.

Všem se daří stejně?

Například celostátní typ G57. Stavěl se všude možně. V Havířově máme dva nejstarší kusy a ty stojí dodnes. Zvenku jsou v absolutně původním stavu, není tam vůbec žádná vada. Jsou celé s brizolitem, ten to zachraňuje. Životnost byla hodně podhodnocená. Mohou to ovlivnit spíš jen zásahy do nosných stěn jako servírovací okna a podobně. Bez brizolitu už na tom byly paneláky hůř. Zatékalo do nich, objevoval se mech. U některých typů, poznamenávám. Za komunistů se na to nesahalo, údržba nebyla. Ale dnes to hnije i v těch zateplených.

Jak to?

Místo, kde se potkává venkovní studený vzduch a teplý vzduch z místnosti se posune zprostřed panelu na jeho kraj mezi polystyren a panel. Mohou vznikat plísně, lidé pak mají zdravotní problémy. Navíc plastová okna dokonale těsní, takže spolu se zateplením to vede spíš k degradaci. Volil bych jen nová okna. V Ostravě už jsem viděl, že se kvůli plísním zateplovalo znovu.

Sídliště tedy vydržela. Co na nich ale rozhodně mnohde umřelo, je společný život jejich obyvatel. Sousedi se vůbec neznají, málokdo si pověsí prádlo ven, panuje obrovská anonymita...

Je mi čtyřiadvacet, takže nadšení z novostaveb z 60. let jsem nezažil, ale vždycky si rád poslechnu pamětníky. Po válce někdy v jednom bytě bydlelo i několik rodin. Hodně lidí se do paneláků stěhovalo ze starých domů v centrech, kde třeba měli koupelnu a záchod na pavlači. Jejich životní podmínky se tedy rozhodně zlepšily. V panelácích si pak jednotlivé partaje zvelebovaly prostory před vchody, staraly se o okolí. Lidé se tenkrát víc znali i kvůli tomu, že třeba pocházeli z jedné vesnice. Věžáky jsou dnes absolutně anonymní.

Dřív byla dvě auta na dům, dnes dvě auta na rodinu... Tomuhle vývoji se sídliště neubránila.

Parkování je asi největší nevýhoda sídlišť. Jejich původní koncept z 60. byl bydlení v zahradě. Velké domy, daleko od sebe, mezi nimi hodně prostoru, přesný opak center měst, kde byly malé, špinavé uličky a dvorky bez světel. S tak masivním přibýváním aut jako po revoluci se počítat nedalo. Nemám to stavitelům za zlé.

Foto: Lukáš Mižoch, CC BY-SA 2.5
Paneláky v Mariánských horách / Ostrava, Foto: Lukáš Mižoch, CC BY-SA 2.5

Kde berete informace?

Všechno jsem si zjistil sám. Už když jsem nastupoval na střední, byl jsem panelákový. Později mi třeba kolegové v práci dávali plánky bytů. Sbírám úplně všechno, co se paneláků týká, každý střípek té mozaiky je pro mě důležitý. Připadám si jako detektiv. Trochu se ale bojím toho, že tu hádanku jednou rozluštím a nebudu mít co dělat.

Kolik vás tohle objevování stojí času?

Času to zabere hodně. Většinou přes den objíždím sídliště, hledám původní výtahy a tak dál. Když jsem vevnitř, kontaktuji domovníka. Častou mě pouští všude po domě, i na střechu. Pokaždé ale musím dlouze vysvětlovat, o co mi jde, protože je to nezvyklé. Až budu mít všechny informace jisté, pustím je ven.

Kde všude už jste byl paneláky obdivovat?

Jezdím do měst jen kvůli panelákům. Vezmu foťák, bývá to na celý den. Například: Ostrava, Havířov, Karviná, Frýdek-Místek, Opava, Frenštát pod Radhoštěm, Frýdlant nad Ostravicí, Olomouc, Praha, Brno, Hradec Králové a menší města. Když mám příležitost někde být, nejdu do centra, ale na sídliště.

Jak si stojí české paneláky ve srovnání se sousedními státy?

Mám srovnání se Slovenskem a Německem. Na Slovensku jsou fakt škaredé. Nemají příliš styl, žádný motiv. Mají hodně blízko k těm na Ukrajině nebo v Rusku. Po konstrukční stránce ale vycházejí z těch našich, takže padat by neměly. U Německa je někde vnější vzhled lepší, ale jejich hlavní problém je, že mezi pokoji mají papírové stěny. Takový jejich umakart, to podle mě domům škodí a návštěvě udělá ostudu. Naše jsou na tom fakt dobře. Chystám se prozkoumat Polsko, ale také tomu moc nedávám.

Rozhovor vedl Ondřej Zuntych.

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
březen 2015

    Marian Lipták

    Marian Lipták se narodil v roce 1990 v Ostravě, žije v Havířově. Vystudoval Střední školu stavební a dřevozpracující. Řemeslu se nevěnuje, pracuje ve firmě vyrábějící primární jádra pro transformátory. Možnosti vyrobit pěkný nábytek do paneláku by se ale nebránil. Jeho další velkou vášní kromě panelových domů je rozsáhlá sbírka telefonů značky Siemens.

    Další články k tématu

    Paneláky budou slavit stovku
    Paneláky byly asi před 40 lety zamýšleny jako dočasné bydlení … a pořád stojí. Jsou hezké, říká panelákový nadšenec Marian Lipták.

    Život v paneláku
    Stigma, které tolik ulpívá na panelových stavbách v západoevropských zemích, se v Česku nevyskytuje tak často.  

    Město nemůže být jen krásné
    Stefan Rettich je odborník na prostor, komunikaci a architekturu. Při architektonické procházce Prahou se do hloubky zaměřil na tři místa v centru města.

    Témata jádu

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Smát se všemu navzdory...
    ... to by mohla být jedna z definic humoru. Ale čemu se jeden směje, to je pro jiného trapné nebo třeba i nudné. Důležitou roli hrají v tomto ohledu i kulturní rozdíly. více...

    Má dáti | dal
    Peníze se pro mnoho lidí stávají hodnotou samy o sobě. Jsou peníze dobré či špatné? A kdo o tom rozhoduje? více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...