Je škoda to vyhodit

Foto: © Jakub PlíhalFoto: © Jakub Plíhal
„Tady se líbí každému,“ říká šéf skladu rekvizit Národního divadla Miloš Koutecký a není důvod mu nevěřit. Foto: © Jakub Plíhal

Na prknech, která znamenají svět, hrají kromě herců i rekvizity, a to ne nutně druhé housle. Taková lebka je v Hamletově slavné scéně stejně tak ikonická jako existenciální výrok dánského prince. Všechny rekvizity, ať už jde o divadelní veterány nebo ty, které na svou premiéru teprve čekají, se nachází v ráji materialismu a příběhů na pražské Vinohradské třídě – ve skladu rekvizit Národního divadla.

Bránou procházím do dvora, kam si pro mě přichází šéf skladu, rekvizitář a malíř Miloš Koutecký. Vede mě do svého království. Cigaretu neuhasíná ani před vstupem do plakáty polepeného výtahu. Další indicií umělecké atmosféry je nalíčený muž v kostýmu, kterého míjíme na chodbě. Pan Koutecký konečně otevírá dveře do pohádkového světa a vítá mě v údajně největším skladu rekvizit v Evropě. „Říkal to Radók a ten byl ve všech velkých divadelních skladech.“

Položek je tu prý nespočet, slovy šéfa skladu statisíce. Oči jen přecházejí. „Tady se líbí každému,“ řekne zdaleka ne naposledy pan Koutecký a není důvod mu nevěřit. Na poličkách tu v těsném sousedství leží třeba korunka, která v roce 2002 zachránila herečku Ivu Janžurovou před padající kulisou, ale také svícny nebo busty někdejších panovníků. Od té doby, co svět světem stojí.

Když se do skladu vypraví na exkurzi školní třída, skončí to často tak, že kluci po sobě střílejí maketami pistolí. Výzbroj na regálech sestává jak z replik, tak z autentických zbraní. Mezi ně patří například i meč posledního pražského kata z 18. století, kterým usekával zlodějům ruce. „Máme tady originál rakouský pušky, kterýma prodělali vojáci celou první světovou válku. Pak s nima šli přes Sibiř až do Vladivostoku. Zpátky se vrátili přes Ameriku a pak ty pušky skončily v Národním divadle. A já je pošlu na zkoušku do divadla a jedna se mi vrátí za dva dny přeražená vejpůl. Za celou válku ji nerozbili a v divadle hned!“


V dílně rekvizity dostávají umělou patinu

Uloženy jsou tu věci, které pamatují doby, kdy ještě Národní divadlo nestálo, ale také ty, které své stáří jen předstírají. V komplexu na Vinohradech se skrývá i malírna, kde se rekvizitám přidává patina. „Většinou věci mají vypadat omšele, odřeně, takže někdy se dá patinovat tak, že se věci prostě obyčejně zašpiní,“ vysvětluje používané techniky malíř a student dějin umění Pavel Šafránek. „Co se týče patinování obrazů, většinou se používají reprodukce, které se přestříkají průhledným lakem a potom se aplikuje buď nějaká špinka pomocí spreje a lehce se setře hadříkem. Nebo se to dá sprejem tónem do šeda nebo do černa.“

Znalce by ale rekvizity svým domnělým stářím neoblafly. Není to jejich účelem. Navíc na divadle není důraz na detaily jako třeba ve filmu, kde jsou rekvizity podrobeny bližšímu a tedy bystřejšímu oku kamery. V divadle je nadto většinou osvětlen především herec a tak většina pozornosti směřuje na něj.

Na skladě jsou i kašírované makety. Takovou fata margánou je obrovská, cenně vyhlížející kniha. Ve skutečnosti je to kus dřeva natřený zlatou barvou a ozdobený blyštivými, zato bezcennými kamínky. A voilá – vzácný kodex je na oko na světě. Má však vadu. Nedá se otevřít, takže si v něm jeden moc nepočte. „V divadle jsou věci jenom jako,“ říká místní hospodář.

Prací ve skladu tráví hlavní rekvizitář většinu svého času – a rád. Když se nenachází zde, zajde si třeba do divadla. Tam rád pobývá v rekvizitárně, která je podle něj druhou nejdůležitější místností hned po ředitelně. Po představení se tam schází herci a je prý veselo.

Při povolání pana Kouteckého není žádným překvapením, že má rád staré věci. Projevuje se to i v jeho nedotčenosti moderními výdobytky. Mobil nevlastní. Na stole má telefon, jehož sluchátko nápadně připomíná to Macha a Šebestové. Když se ale rozezvoní, překvapí mě jeho funkčnost.


Úlovky z bleších trhů a popelnic

Málokdy se povede převést klasiky do avantgardy, míní pan Koutecký. A moderní zpracování klasických her je čím dál častější, a proto chodí do divadla méně. Ani ty sešlosti v rekvizitárně už nejsou, co bývaly. Prý se z nich vytratila pospolitost a herci mnohdy berou své řemeslo jako práci a hledí být co nejdříve doma. Bleší trhy a antikvariáty prý už také tolik nenavštěvuje. Do skladu se nemají nakupovat nové přírůstky. Nejsou peníze. Když přeci jen rekvizitář něco zakoupí, hradí to ze své kapsy a v případě, že je rekvizita vybrána do některé hry, divadlo mu peníze proplatí.

Pan Koutecký však přeci jen kouzlu starožitnictví a podobných záležitostí jen tak neodolá – chlubí se mi svými čerstvými přírůstky: pokladničky z blešáku. „Za dvěstě korun, no nekupte to.“ Dále mi také ukazuje svůj čerstvý úlovek z kontejneru, knihu z roku 1826 s ručně malovanými obrázky. „A takový věci lidi vyhazujou!“ kroutí nevěřícně hlavou pan Koutecký.

Ač je to k nevíře, přeci jen existuje něco, co by ve vinohradském skladu člověk nenašel: pudřenku. Panu Kouteckému se ty poslední nevrátily a k dostání jsou prý všude jen ty nové, z kovu. Věci si do této tajemné, obrovské místnosti přichází různými cestami. Například sem lidé přinesou části pozůstalostí. A tak se sem třeba někdy zatoulá zpět i nějaká ta pudřenka.

Alfred Radók (* 1914, † 1976) byl český filmový a divadelní režisér. Jeho jméno nesly prestižní divadelní ceny, udílené od roku 1992 do roku 2014.
Daniela Ešnerová

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
březen 2015

    Další články k tématu

    Čí je tahle země?
    Vztahovat se k domovině a vlasti najednou není nic trapného, ale je to cool a in. Obojí jsou ale jen slova, pokud je nenaplníme obsahem. „Experty všedního dne“ o svém „češství“ v divadelní inscenaci Fidlovačka aneb Kdo je My?.

    Sex, lišaji a vzkazy od Boha
    Press Space! Drama René Levínského Dotkni se vesmíru a pokračuj se snaží být zároveň hororem, moralitou i břitkou komedii ze života přírodních vědců.

    Noční můra v táboře míru
    Komunistický teror inscenovaný ve stylu béčkových hororů: Divadelní hra Mlčení bobříků vypráví o dívce na jednokorunové minci.

    Vesnické divadlo jako cesta ke kořenům
    Divadelní režisér Vítězslav Větrovec zkoumá integrační sílu pouličního, lidového a kočovného divadla – nejenom ve vesničce Velká Lhota, ale i v Turecku a Maroku.

    Je škoda to vyhodit
    Ve skladu rekvizit Národního divadla má každá věc svůj příběh; nové dostávají v dílně umělou patinu. Skladu šéfuje rekvizitář a malíř Miloš Koutecký.

    Pantomima na podpatcích
    Žádná z oněch pěti žen na pódiu nemluví. Přesto každý v publiku rozumí, o čem hra je.  Těchto pět mladých umělkyň studuje pantomimu na pražské AMU.

    Divadlo fyziky
    Členové „Úžasného divadla fyziky“ jsou jako děti, které rozebírají okolní svět svojí zvědavostí a nenechají žádnou otázku nezodpovězenou. Inspiraci a materiál nachází všude kolem sebe.

    Olomoucká revoluce začala v divadle
    Ivana Plíhalová byla jednou z těch, co stáli v čele sametové revoluce v Olomouci. Herečka Moravského divadla Olomouc se 25 let po revoluci vracela do komunální politiky.

    „Mám rád vyhrabávání kousků“
    Deutsches Theater Berlin je považováno za jedno z nejprogresivnějších současnosti. Ale je dostatečně politické a multikulturní? Rozhovor s hercem Danielem Hoevelsem.   

    Smrt a dívka
    Skladby Franze Schuberta rezonují dodnes - skoro 190 let po jeho smrti. Důkazem je mezinárodní studentský projekt propojující hudbu, zpěv, tanec a divadlo.  

    Témata jádu

    Smíšená čtyřhra | V4

    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...