(Znovu)objevená pomalost

Foto: © H.-P. Haack CC BY 3.0

Jak je ještě dnes aktuální román Adalberta Stiftera „Pozdní léto“?

Foto (výřez): H.-P. Haack CC BY 3.0
Originální vydání z roku 1857 vyšlo kvůli délce textu ve třech svazcích, Foto (výřez): H.-P. Haack CC BY 3.0

Musím uznat, že román Adalberta Stiftera Pozdní léto není zrovna ten typ literatury, který byste označili za strhující. To ale od takzvaného vývojového románu z roku 1857, který je považován za jedno z nejvýraznějších děl období biedermeieru, nikdo asi ani neočekává.

Když jsem si knihu nedávno přibalila na dlouhou cestu do vlaku, počítala jsem s tím, že půjde o těžké intelektuální dílo a ne o nějaké lehké, napínavé čtení, během kterého by šest hodin ve vlaku a šest set kilometrů uteklo jako voda. Už po několika málo stranách se mé očekávání potvrdilo. Čtení pro mě mělo především ten efekt, že jsem se při každém přestupování musela hodně držet, abych si to nenamířila k nejbližšímu stánku s časopisy, a nekoupila si ke čtení něco opravdu relaxačního. Bohužel nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo zlepšit. Děj se vlekl ještě i po stech stranách – tedy pokud vůbec může být o nějakém ději řeč.

Příběh

Příběh lze shrnout do několika málo vět. Heinrich Drehndorf je finančně nezávislý mladý intelektuál a obdivovatel umění, který se před bouřkou ukryje na osamocenou horskou usedlost, kde se spřátelí se svým hostitelem, starým Gustavem. Od té doby se na usedlost každoročně v létě vrací jako vítaný host, a zatímco se ve zdánlivě nekonečných monolozích rozplývá nad krásami umění a přírody, zamiluje se tak nějak mimochodem do pohledné Natalie. Po zralé úvaze (která trvá několik let) se oba rozhodnou uzavřít sňatek. V závěru knihy svůj životní příběh začne vyprávět také Gustav. Jeho příběh je pravým opakem toho, co prožil Heinrich. Gustav musel část svého času investovat do vydělávání na své živobytí, a tak se svým zálibám mohl začít věnovat až na stará kolena. Svou životní lásku ztratil (mimo jiné) i proto, že měl na spěch.

Celé toto vyprávění Stifter roztáhl na bezmála 800 stran (originální vydání vyšlo ve třech svazcích) a nechává Heinricha a jeho hosta občas filosofovat nad pěstováním růží, krmením ptáků nebo vzhledem mramorových soch vždy na téměř třiceti stranách v kuse.

Nudné, rozvláčné, zpomalené – nebo co?

Není tedy Stifterův román snad jen nudný sled popisů přírody, v němž postavy poslouchají nejradši jen sami sebe – bez ohledu na ztráty, partnera v rozhovoru nebo vůbec čtenáře?

Na první pohled to vypadá přesně tak. Ať už Stifterovi hrdinové dělají cokoli, dělají to vždy s rozmyslem a bez špetky vášně – jsou přesným opakem Goetheho Werthera, který svého času příběhem bouřil a vzdoroval buď s radostným jásotem, nebo ztrápen k smrti. Werther může být svým způsobem také náročný, ale alespoň se do všeho pouští s opravdovou vášní. Heinrich a Natalie naopak působí spíš jako starý manželský pár, a to ještě před tím, než se stihnou vzít.

Citát z „Pozdního léta“ s výjevy krajiny, v níž se odehrává daný román.

Vykopávka nebo současnost?

Znamená to, že tedy Pozdní léto můžeme bez obav odložit do starého železa jako pozůstatek biedermeieru, který se do dnešní doby nehodí? Tak jednoduché to není. Na knihu i její styl je možné mít různý pohled, ale Stifterovy názory přesto stojí za zamyšlení. Obzvlášť v dnešní době, kdy je za vším třeba hledat efektivnost, a kdejaká dovolená je hned „jazykovým kurzem“ a kdy se stěží najde někdo, kdo by si na cestě za budoucím povoláním aspoň trochu zaexperimentoval, aby to náhodou nevypadalo jako přešlap v životopise.

Samozřejmě měl Stifterův hrdina oproti běžnému občanovi jasnou výhodu: kvůli výdělku nepotřeboval pracovat a se svým časem mohl tak nakládat dle libosti – například tím, že se klidně na několik hodin ponoří do pozorování něčeho tak dokonalého, jako je květ růže.

Na druhou stranu ale nikdy nevzniká dojem, že by Heinrich svůj čas marnil beze smyslu. Ačkoli má volného času nazbyt, má stále co dělat a ke všemu přistupuje s velkou pečlivostí. Co dělá, chce dělat pořádně, a když se do něčeho pustí, tak to také dokončí. Především nikdy nezůstává jen na povrchu, a tak objevuje detaily, kterých by si při letmém pohledu možná ani nevšiml. Tím vše, co dělá, získává na jisté hloubce a on sám v této pomalosti nalézá vnitřní uspokojení.

Foto (výřez): Hans Weingartz CC-BY-SA-2.0-DE
Rodný dům Adalberta Stuftera v jihočeské Horní Plané, Foto (výřez): Hans Weingartz CC BY-SA 2.0 de

Síla spočívá v klidu aneb: pomalost je trumf!

Jakmile jsem si tuto myšlenku vůbec poprvé připustila, začalo mě čtení najednou bavit. Děj sice nebyl ani potom o nic poutavější a konec zůstal i tak dost předvídatelný. Jenže v případě Pozdního léta nejde ani tolik o samotný závěr, ani o rozřešení zápletky, protože kniha prostě žádnou ani nemá. Spíše by měl člověk přistupovat ke čtení knihy s heslem „cesta je cíl“. U mě osobně došlo k tomu, že se najednou dostavil pocit hlubokého uvolnění.

Stojí kniha za doporučení? Ano i ne. Ale…

Záleží na každém, zda se mu bude chtít přečíst všech 800 stran Stifterova Pozdního léta. Podle mě se ale každopádně vyplatí zamyslet se nad poselstvím knihy, která vyzývá ke zpomalení. Najít si čas a užít si ho, a možná někdy i ubrat tempo v průběhu všedního dne – to je podle mě dnes stejně aktuální téma jako za časů Adalberta Stiftera.

Závěr

Zpomalit – na tom něco bude! Znovu jsem si to uvědomila při příjezdu do cílové stanice a po nasednutí do taxíku. Krátce nato jsem se znovu ocitla uprostřed hektického velkoměsta, navíc během dopravní špičky: Vše se tu řídilo základním principem rychle, rychle do cíle, taxametr počítal a počítal, a jak známo čas jsou peníze! Najednou jsem měla chuť vystoupit z auta a pokračovat dál pohodlně pěšky. Bohužel jsem ale už musela spěchat na další schůzku.

překlad: Martina Stejskalová

Copyright: Goethe-Institut Praha
říjen 2012

    Adalbert Stifter

    (* 23. října 1805 v Oberplan (dnes Horní Planá), Čechy; † 28. ledna 1868 v Linci)

    byl rakouský spisovatel, malíř a pedagog. Je jedním z nejvýznamnějších spisovatelů biedermeieru. Zpětně jsou Stifterova díla považována za literární příklad „zpomaleného“ světa. V jeho stěžejním díle Pozdní léto je hlavním motivem právě zpomalení každého pohybu a pozastavení plynutí času.

    Někteří kritici Stifterovi vyčítají, že jeho postavy vlastně ani žádnými postavami nejsou, a že se jeho tvorba omezuje na popis přírody a krajiny. Kritizován bývá rovněž jeho rozmáchlý a rozvláčný styl.

    Stifter se svým životem i tvorbou pohyboval na pomezí české a německé kultury, a jeho jméno tak dnes nese celá řada česko-německých projektů, jako například Spolek Adalberta Stiftera v Mnichově (Adalbert-Stifter-Verein), který podporuje kulturní spolupráci mezi Českou republikou a Německem.

    Zdroj: wikipedia

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...