Zázrak, digitálky a čas mezitím

Foto: Paul Mannix CC BY 2.0

Pomoc, já se nudím!

„Nuda je tvojí chybou“, Foto: AliceNWondrlnd CC BY 2.0

Je to, jako by se zastavil čas, každá vteřina se táhne do nekonečna a najednou se zase cítíte jako dítě, když jste své rodiče během jízdy autem co dvě minuty otravovali otázkou: „kdy už tam budeme?“ Řeč je o nudě. Každý ji zažil. Co se ale přesně za tímto fenoménem skrývá? Rita Molzberger, která působí na Institutu filozofie vzdělávání Univerzity v Kolíně nad Rýnem, o tom ví víc.

Paní Molzbergerová, co je podle Vás vlastně nuda?

Existují různé definice. Všechny se shodují v tom, že vnitřní vnímání času a vně měřený čas se dostávají do rozporu – ještě přesněji se dá říct, že se zdá, jakoby čas ubíhal pomaleji. Pokud se k tomu ještě přidá pocit radikální absence smyslu, pak člověk zažívá „nelibé“ pocity.

Lze i přes tuto nelibost nalézt i pozitivní aspekty dlouhé chvíle? Má třeba nějaký biologický význam?

Jestli má nějaký biologický význam, to nevím. Jistý smysl lze ale přesto nalézt. Jsou myslitelé jako například Friedrich Nietzsche, kteří se domnívali, že nuda předchází tvůrčí práci. Blaise Pascal ji považuje za specifikum lidské existence. Podle něj mají lidé vnitřní puzení ke klidu. Když ale dojdou klidu, jsou konfrontování v mysli svou vlastní smrtelností, což je jim nepříjemné. Proto nás to také stále nutí k rozptýlení, a dlouhou chvíli neseme velmi špatně.

Pokud by měl Nietzsche pravdu, znamenalo by to, že se umělecky založení jedinci nudí víc než ostatní?

To Nietzsche do přímé souvislosti nedává. Umělci – a vlastně i světci a filozofové – jsou podle Nietzscheho jedineční především proto, že neuhýbají před svým takzvaným géniem, což znamená, že svým způsobem přijímají svůj osud a radikálně prožívají svou individualitu. Dá se tedy předpokládat, že takový typ člověka se s nudou vyrovnává jinak.

Foto: privat
Rita Molzberger, Foto: soukromý archiv

Existují tedy různé podoby a kvality dlouhé chvíle?

Och, ano, existuje hodně různých forem a různé intenzity. Martin Heidegger rozlišuje tři fáze:„být něčím nuděn“ a „nudit se u něčeho“ a „hluboká nuda“. První stupeň se váže k nějaké konkrétní situaci. Nastává například, když čekáme půl hodiny na vlak. Druhý stupeň se vyznačuje tím, že se zdá, jakoby se zastavil čas, ačkoli je člověk „v neklidu“, například na párty, nebo ale také u monotónní práce. V třetím stupni jde o maximální neosobní naladění - neurčité konstatování „to“ je nuda, podobně jako „ono“ prší. Není snadné nalézt vhodný příklad. Toto naladění se podobá, pokud to vezmeme z klinicko-patologického hlediska, depresi – ale rozhodně to není to samé!

Děti ztrácejí trpělivost velmi rychle. Existuje souvislost mezi věkem a nudou?

Zatímco děti si svět teprve osahávají a zároveň, abych tak řekla, ještě nemají pohromadě veškeré náčiní k jeho pochopení, tak se začnou nudit velice rychle, a to buď když dostávají příliš málo podnětů, nebo když je podnětů až moc. Děti milují určitou jednotvárnost, například mají rádi, když jim čtete pořád jednu a tutéž knížku. Pro teenagery je zase obdobná jednotvárnost k nevydržení (každodenní chození do školy), staří lidé ji ale budou zase vnímat jako uklidňující. Navíc jsou tyto prožitky samozřejmě individuálně velmi odlišné.

„Jsem ve stresu!“ Má moderní člověk, který je zdánlivě neustále vystaven stresu vůbec nějaký čas, aby se mohl nudit?

Je hrozivé, že nuda není bezpodmínečně opakem stresu, ale naopak může být jedním z jeho symptomů. Už řadu let se analogicky k syndromu vyhoření (burn-out-syndrom) mluví dokonce o syndromu nudy na pracovišti (bore-out-syndrom). Jak už bylo řečeno, nuda vzniká i při monotónních procesech a/nebo při přetížení. Co modernímu člověku chybí, je spíš „prázdný čas“, čímž je myšlen čas, který není a priori vázán na nějaký účel. Neboť i odpočinek bývá často účelově směrován k příslovečnému nabíjení baterek.

Jaký je rozdíl mezi nudou a relaxací?

Relaxaci, nebo jak se dnes hezky říká „chillování“, člověk prožívá s radostí. To je zásadní rozdíl. Existuje ale i jedna podobnost. Relaxaci nelze v podstatě navodit úmyslně. Stejně tak se nelze na povel nudit. Na druhou stranu by to možná hodně školáků vidělo jinak - hlavně ve chvíli, kdy mají na rozvrhu nějaký neoblíbený předmět.

„Pomoc, já se nudím“ A co teď?! Existuje nějaká účinná strategie proti nudě?

Ano, existuje, včetně příslušné populární literatury. Ale rady z těchto knih obvykle nabízejí pouze odpovědi na „nižší“ formy nudy a na ty by člověk přišel i sám. Když se nudím třeba u již zmiňovaného čekání na vlak, tak se nabízí si ve stánku koupit časopis. Když mám příliš prázdného volného času, měla bych si najít nějakého koníčka. „Naučit se“ zvládat hlubší formy dlouhé chvíle je ale zřejmě o dost těžší, ne-li nemožné. Pokud tady narazíte na někoho, kdo se tváří jako expert, je dobré mít se na pozoru. Protože tento problém se týká všech lidí a jednoduché univerzální odpovědi tak nemůžou fungovat.

Foto: Paul Mannix CC BY 2.0
Digitální? Zázrak? Nebo se tu někdo nudil? Foto: Paul Mannix CC BY 2.0

Co děláte Vy, když se nudíte?

Je to ironie osudu, já ale pocit nudy u sebe skoro neznám. Možná právě proto mě toto téma tolik zajímá.

Spisovatel Terry Pratchett pronesl větu: „Vy lidé jste podivné bytost. Ve vesmíru plném zázraků jste dokázali vynalézt nudu!“ Napadá Vás k tomuto citátu spontánně něco?

Napadá mě vhodný citát Douglase Adamse: „Lidé se rodí, lidé umírají, a čas mezi tím stráví nošením digitálních hodinek”. Vypadá to, že lidstvo Pratchetta a Adamse poněkud zklamalo podobným způsobem. Ale zatímco Pratchett vychází z toho, že jsme nudu „vynalezli“, já bych spíš řekla, že nuda se nás týká právě díky našemu lidství. To lze ale uchopit i mnohem kreativněji, tak je to – když zůstanu u metafor - jako nosit digitálky a čekat na konec. Nuda může být též výzvou k tomu, aby člověk začal směle a neohroženě využívat své vlastní síly, jakými jsou rozum, fantazie a tvořivost. Na tom, že jsme podivné bytosti, nemusí být nic špatného.

Rozhovor vedla Janika Rehak
překlad: Martina Stejskalová

Copyright: Goethe-Institut Praha
říjen 2012

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...