Problém prokrastinace

Foto: © Hoffotografen

Břímě odkládání a jak je přece jen možná porazíme

Hans-Werner Rückert, Foto: © Hoffotografen

Vytvořila jsem nový textový dokument a krátce se zamyslela. Započala jsem větu, ale opět ji rychle smazala. Otevřela jsem Facebook, prolétla novinky od shora dolů. Umyla nádobí a ještě rychle napsala jednu SMS – a konečně jsem se potom opět vrátila ke psaní. Vlastní prvotní diagnóza: prokrastinace v raném stádiu. Avšak tyto příznaky zná téměř každý.

„Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek“ praví lidové rčení. Pronikavé varování v jeho čisté formě. Již v mládí jsme byli na to pravidelně se zdviženým prstem upozorňováni. A přesto: nutkání odkládat úkoly nás provází po celý život. Jednoho trochu víc, jiného méně.

Tento fenomén nepustil ani Hanse-Wernera-Rückerta. On jim však netrpí, on se jím zabývá. A to dobrovolně. Rückert je psychologem na berlínské Freie Universität (Svobodné univerzitě) a odkládání úkolů u lidí – takzvaná prokrastinace – je pro něho „nádhernou záhadou“. Takovou, kterou by chtěl rozluštit: „zajímalo mě, které mechanismy za tím vězí“.

Volba správného okamžiku

Zda a jak něco odkládáme, záleží podle jeho poznatků na druhu člověka. Na jednu stranu existují takzvaní „vyhýbači odkladů“ – vycházejí ze selhání, jsou sužováni negativními myšlenkami a to je nakonec brzdí. V jiných vyvolává prokrastinace jisté vzrušení. Vše dělají pod adrenalinovým tlakem na poslední chvíli a ještě jsou díky této taktice dokonce často úspěšnější.

„Všeobecně nebývá prokrastinace sama o sobě klasifikována jako metoda negativní,“ říká Rückert. „Probíhat může také ve zcela pozitivním kontextu.“ Jako příklad uvádí tento psycholog prvotní lidský pocit: lásku. „Volba správného okamžiku byla vždy důležitým tématem.“ I ve vztazích (nebo na cestě k nim): „Jestli další rande ještě o trochu oddálíme nebo hned po první schůzce prohlásíme: ‚Ach, to bylo tak krásné!‘ – abychom se opět ihned sešli: Tuto otázku si samozřejmě kladou všichni milenci.“

Místo seminárky smeták

Zpravidla však u prokrastinace nejde o lásku, ale o něco náročného a nepříjemného. Ať už jde o závěrečnou práci na vysoké škole, servisní kontrolu auta nebo domácí úklid, rádi tyto nepříjemné úkoly odsouváme. Místo toho děláme někdy i věci, jež jsou dokonce nepříjemnější. I pro to má Rückert vysvětlení: „Emocionální vyhodnocení úmyslu se může – v poměru k ostatním úmyslům – změnit.“ Nebo méně akademicky: co nás vlastně vůbec nebaví, najednou se nezdá být tak zlé.

Proto například studenti nakonec raději sáhnou po smetáku místo toho, aby se věnovali vědeckým tématům. „Jednoduše proto, protože to umí,“ tvrdí Rückert. K tomu potřebné hmaty jsou v nás uloženy, takže je taková činnost snadno proveditelná. Obtížnost: omyl. Největší nebezpečí tkví v tom, že nešikovně převrhnete kbelík s vodou, nebo přehlédnete smítko prachu.

Prokrastinece není problémem jednoho národa nebo jedné generace. Podle Rückertových údajů se prokázalo, že k odsouvání úkolů nejsou obzvláště náchylné ani žádné specifické věkové skupiny, ani muži či ženy. Dokonce i lákadla 21. století hrají pouze omezenou roli: „Podceňujeme zdroje rozptylování, které existovaly možná už dříve,“ říká Rückert. „V době chytrých telefonů, e-mailů a iTunes však tíhneme k dojmu, že dnes existuje víc možností rozptýlení.“

Neřest a luxus

Abychom se dostali z pasti prokrastinace ven, nebo se v ní v nejlepším případě neocitli vůbec, radí odborník: „Člověk by si měl rozdělit úkoly do menších celků, co a kdy chce přesně dělat, aby si mohl nakonec snadno ověřit, jestli to dokázal uskutečnit nebo ne. Následně se zapojí systém odměn – a Rückert doporučuje zacházet s vlastní osobou velkoryse „a také si někdy třeba jen za vytrvalost u psacího stolu něco dopřát.“

Avšak každý člověk funguje jinak, a to platí rovněž u prokrastinace. Zatímco jedni se dokážou velmi dobře zařídit podle hesla, podle něhož zábava a odměna následují až po práci, jsou ostatní nastaveni na okamžité „instantní uspokojení“, jak tomu říká Rückert. To také vždy závisí na dřívějších životních podmínkách, výchovných strategiích a vzorech. Kdo patří do skupiny, která je schopna odměnu odložit, má automaticky méně potíží.

Prokrastinace může být vážným problémem, dokonce patogenním. Avšak dívat se na to lze taktéž pozitivně: kdo je schopen prokrastinovat, má zřejmě čas a příležitost si své úkoly svobodně (volněji) rozvrhnout. A tak se v této neřesti skrývá i jistý nádech luxusu.

překlad: Viktor Poštulka

Copyright: Goethe-Institut Praha
říjen 2012

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...