Generační velikášství

Foto: Luckyprof CC BY-SA 3.0
Let z Evropy do New Yorku trvá šest hodin, e-mail to zvládne dokonce za méně než dvě vteřiny. Nikdy dříve se komunikace neodehrávala v takové rychlosti, a že by mohla být ještě rychlejší, se nám zdá naprosto nepředstavitelné.

To samé si ale mnozí mysleli už před několika lety, kdy e-maily do cíle přicházely sice se stejnou rychlostí, ale pokud si je adresát chtěl přečíst, musel sedět u svého počítače, a nestačilo mu k tomu jako dneska mít v kapse chytrý telefon, díky němuž je člověk dostupný pro každého během pár vteřin. Zdá se, že se komunikace během několika málo let naprosto kompletně změnila. Avšak všichni, kdo mají dojem, že překotné změny nezvládají sledovat, zapomínají, že obdobný pocit mívala v minulosti každá generace. Technika se vyvíjí neustále a lidé si vždy myslí, že pokrok, jakého bylo dosaženo za jejich života, již není možné překonat. Každý, kdo se ohlédne za uplynulými sto lety, zjistí, jak pomýlené je toto vidění. Tři příklady.

Média

Foto (výřez):André Zehetbauer CC BY-SA 2.0

Kommunikace v reálném čase, Foto (výřez): André Zehetbauer CC BY-SA 2.0

Kdo zažil vpád chatování do běžného života, považoval to za revoluci. Komunikování v reálném čase – to byla skutečná senzace! Nebo snad ne? Pravda je samozřejmě, že nikoli, neboť komunikaci v reálném čase lidé znali už před sto lety. Když byl vynalezen telefon, který se tehdy používal ještě se sluchátky na obě uši, mnozí na tento přístroj pohlíželi jako na futuristický objekt bez žádného bezprostředního užitku. První, kdo se pro telefonování dokázali nadchnout, byli mladí lidé. Skepsi starší generace vůči tomuto novému médiu přesně vystihl filozof Walter Benjamin: „Zvuk, který přicházel mezi druhou a čtvrtou, když si nějaký můj spolužák vzpomněl, že se mnou chce mluvit, působil jako alarm, který ohrožoval nejen polední klid mých rodičů, ale celou epochu, v jejímž srdci se mu oddávali.“ Hrozba, jakou pro společnost znamenal telefon, byla obdobně zanedbatelná jako nebezpečí Skypu nebo MSN Messengeru. Jen skepse od té doby už nevymizela.

Globalizace

Foto (výřez): Luckyprof

Busta Stefana Zweiga na Kapuzinerbergu v Solnohradu, Foto (výřez): Luckyprof CC BY-SA 3.0

O 21. století se tvrdí, že je érou globalizace. Minimálně o tom mluví politici, píší noviny a vlastně si to tak nějak myslí i každý z nás. Do učebnic dějepisu naše doba však jako „Éra globalizace“ nevejde – protože to už tady máme dávno. Globalizace je něco, co začalo spolu s průmyslovou revolucí v 19. století a od té doby se jen stále zintenzivňuje. Na počátku tohoto vývoje byl vynález železnice, která umožnila přepravu surovin za hranice států, pak přišla letadla a telefony, které lidem umožnily navázat mezinárodní kontakty i v osobním životě. V dnešní době je asi nejvýraznějším symbolem globalizace Facebook. Pro jeho kritiky je zároveň symbolem údajné amerikanizace světa.

Přitom ani strach z kulturního válcování ze strany Spojených států není nic nového. Už ve 20. letech 20. století se ve střední Evropě vyskytoval velmi silný antiamerikanismus. Amerika byla pro mnohé nikoli kolébkou moderní demokracie, nýbrž diktátorem vkusu. Zdálo se, že hudba, móda a vzmáhající se americký film zaplaví a „zmonotónizují“ evropské kulturní dědictví, jak v roce 1925 napsal Stefan Zweig. Tehdejší kritika všeho amerického se do detailu shoduje s klišé, která o Spojených státech kolují dnes. Především byla kultura a umění z druhé strany Atlantiku považováno - ve srovnání s vlastním hlubokomyslným kulturním dědictvím - za povrchní. Přičemž se s oblibou zapomínalo na fakt, že téměř všichni představitelé americké kultury byli přistěhovalci z Evropy.

Jazyk

Foto (Ausschnitt): hdaniel, CC BY-SA 2.0

ROFL, LOL, WTF...?, Foto (Ausschnitt): hdaniel, CC BY-SA 2.0

Každý, kdo zná bestselery Bastiana Sicka, redaktora týdeníku Spiegel - Der Dativ ist dem Genitiv sein Tod - by po jejich přečtení nejradši úplně rezignoval na používání smajlíků v e-mailech. Podle Sicka emotikony totiž způsobují, podobně jako chatovací zkratky (např. LOL), úpadek kultivovaného jazyka. A na úpadku jazyka pochopitelně nikdo vinu mít nechce. Na druhou stranu byl úpadek jazyka předpovídán už tolikrát, že by bylo hodně nabubřelé se domnívat, že by se mělo právě naší generaci podařit zničit komunikační systém, který existuje velmi dlouho a neustále se vyvíjí. Když v roce 1923 začaly v Německu vysílat první rozhlasové stanice, předpovídala řada novinářů z tištěných médií i jejich čtenářů konec tištěné novinařiny. A aby to nebylo málo, tak dokonce očekávali zánik věty jako takové. Rozhlasoví redaktoři se vyjadřovali v kratších větách, protože to bylo pro posluchače srozumitelnější, a kromě toho se tím i šetřil čas. Ne jinak je tomu dnes v internetové publicistice nebo při každodenním psaní sms zpráv. Proč se piplat s textem, když každý hned pochopí, co myslíte, když napíšete „Sry, hab keine Zeit, melde mich vllt am Mo, LG“ ? (Sorry, hab keine Zeit, melde mich vielleicht am Montag, liebe Grüβe. - Česky: Sorry, nemám čas, ozvu se asi v pondělí, posílám pozdrav. )

Důvod pro šíření paniky tedy ještě dlouho nebude namístě. Nobelova cena za literaturu se uděluje i nadále a její držitelé se až příliš často vyjadřují ve větách, které určitě nejsou kratší než ty, které psal Thomas Mann.

překlad: Martina Stejskalová

Copyright: Goethe-Institut Praha
říjen 2012

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...