Kdyby dnes bylo již zítra

Je cestování v čase možné?

Foto (výřez): Fundraisingnetz CC BY 2.0
Foto (výřez): Fundraisingnetz CC BY 2.0

Ozývá se hukot, mystická mlha stoupá. Uprostřed tohoto dramatu sedí muž, který hekticky zadává jednomu přístroji téměř nekonečné sloupce znaků. Tabulka na horní části přístroje ukazuje rok 2050 v zelených, divoce blikajících číslech. Už je zapotřebí jen jeden dotek, aby se člověk i stroj ocitli v budoucnosti.

Mohlo by to být tak snadné. „Jenže není,“ říká profesor fyziky Uwe Hartmann. „Musíme přemýšlet mnohem realističtěji, pokud vůbec chceme hovořit o cestování v čase,“ vysvětluje tento fyzik. „Pokud zde na Zemi zachytíme signály ze vzdálené planety, znamená to pro nás fyziky již pohled do minulosti.“ Také pro profesora filozofie Ulricha Nortmanna, který stejně jako Hartmann přednáší na univerzitě v Sársku, není toto téma jednostranné: „Časový řád věcí je v lidském životě důležitým orientačním rámcem.“

Nejmenší částice a intervaly

Je to určitě trošku zklamání, když přemýšlíte o fantastických strojích času a skončíte u signálů z vesmíru. Ve fyzice je však běžné a normální, že začínáte u titěrných věcí, abyste se dostali k věcem velikým. V roce 1971 letěli američtí fyzikové Joseph C. Hafele a Richard E. Keating dvakrát okolo světa v linkovém dopravním letadle se čtyřmi superpřesnými atomovými hodinami na palubě. Chtěli vyzkoušet „zvláštní teorii relativity“, kdy by podle jejich předpokladu atomové hodiny měly v závislosti na vyšším zrychlení v letadle běžet pomaleji. Později skutečně uplynulo na zemi víc času než ve vzduchu. Lidé v letadle cestovali do budoucnosti.

Domnívat se však nyní, že při příštím zaoceánském letu budeme sedět prakticky ve stroji času, to je poněkud unáhlené: cesta do budoucnosti se u Hafeleho a Keatinga totiž odehrála v rozmezí několika nanosekund. Přesněji řečeno, je špatná již tato formulace. „Při testech je urychlení a zpomalení vždy potlačeno. Pokud jsou hodnoty zasazeny do podstatně složitější ‚všeobecné teorie relativity‘, účinky se ruší úplně,“ objasňuje profesor Hartmann. Zato v kvantové mechanice se dají i nejmenší prvky přesouvat mezi více místy, bez toho, aniž by jimi prošly, jsou prostě takřka „vysílány“. Avšak kvantová mechanika nebude prý ani v blízké budoucnosti schopna posílat lidi napříč celou planetou. U větších objektů až do dnešních dnů vždy selhával vztah mezi teorií a praxí.

Foto (výřez): Dave Nakayama CC BY 2.0
Replika Deloreana, časostroje z filmu „Zpátky do budoucnosti“. Foto (výřez): Dave Nakayama CC BY 2.0

Staveniště vědy

Prakticky je cestování v čase sice čistou vizí budoucnosti, avšak v myšlenkách lidí je toto cestování už dnes téměř možné. „Každý člověk je zvědavý – nechcete se učit o dinosaurech jen z dějepisných knih, ale i na vlastní kůži zažít, jak by se asi žilo v jejich společnosti před stamiliony let,“ vysvětluje Ulrich Nortmann.

Profesor filosofie by nejraději do budoucnosti vstoupil přímo, aby uviděl, jak to bude dál s rozmanitostí druhů pokračovat; zejména s jeho oblíbenými zvířaty – sněžnými levharty. „Cesty zpět v čase a především ty směry, v nichž bychom mohli v minulosti něco natropit, jsou nám skrze určitou potřebu přemýšlet uzavřeny,“ říká. „Už se samotným vkročením do minulosti by se skutečná přítomnost změnila, přes vlastní existenci v dřívější době a v souvislosti s jejími následky“.

Ve praxi je tento problém znám jako „časový paradox“ a je nesmrtelným tématem diskuzí. Co kdybyste mohli cestovat do minulosti a tam zabili svého vlastního dědečka? Otázka, na kterou nelze podle našeho současného chápání dát přijatelnou odpověď. Avšak tímto úvaha o minulosti není ještě zcela uzavřena. „Základním principem fyziky je časová posloupnost příčiny a následku. Při cestě do minulosti neexistuje žádný problém. Avšak na cestě do budoucnosti by účinek existoval bez příčiny – a to se se současnou fyzikou neslučuje,“ rozebírá profesor Hartmann. „Jenže na cestě do minulosti by se musel nepořádek narůstající každou vteřinu v našem systému otočit – což se v současné době zdá naprosto nemožné.“

Co je to bytí?

Fyzika není všechno. Cestování v čase by naši současnou společnost zcela změnilo. „Jsme zkrátka zvědaví“, vysvětluje profesor Nortmann naši touhu po novém poznání. „Už jen vidět svá vlastní vnoučata růst – to by bylo skvělé.“ Ale to by byl teprve začátek. Koneckonců svět je plný nejistot. Kdo dnes učiní nějaké rozhodnutí, nikdy nemůže vědět, jaké důsledky z toho zítra vyplynou.

„Vlastnit ‚okno do budoucnosti‘ by prospělo zejména politice,“ říká profesor filozofie. „Měli bychom více znalostí, abychom se mohli lépe zaměřit na životní prostředí. Se znalostmi budoucích trendů by si mohla politika počínat fundovaněji.“ Nortmann by rád věděl, co si pro něj budoucnost přichystá. Toho, že se ztratí v časech mezi zítřkem, dneškem a pozítřím, se však neobává. „I při cestách časem by čas nebyl proměnný. Každý člověk by měl svůj vlastní čas – a vědomí o něm by se ztratilo pouze v extrémních případech.“

Pevná realita s místem pro sny

Prakticky neuskutečnitelné, teoreticky vysoce problematické – od cesty časem, kterou lze aktivovat pouhým stisknutím tlačítka na bzučícím stroji, je realita vzdálená světelné roky. Pro cestování do minulosti bylo již vymyšleno řešení: paralelní vesmíry. „Jakákoli změna v minulosti by jednoduše otevřela nový vesmír s novými danými skutečnostmi,“ vysvětloval již dříve německý fyzik Kurt Mahr.

„Toto jsou všechno divoké věštby. Já jsem přesvědčen, že čas jako konstanta je velmi dobrým vynálezem přírody a s tím já dokážu ochotně žít.“ komentuje fyzik Hartmann. S tímto se zřejmě bude muset také spokojit filozof Nortmann a také s tím, že vývoj sněhových levhartů bude moci prožívat pouze v přítomnosti. Zato zůstane lidstvo ušetřeno od pochybností, zda-li dnešek by již možná nemohl být zítřkem a že cesta do předpředevčírem je vzdálená pouhým stisknutím tlačítka.


Ve spolupráci s fluter.de, magazínem Spolkové centrály politického vzdělávání

Adrian Bechtold
25 let, je právník a nezávislý novinář. Žije v Německu a Švýcarsku.
překlad: Viktor Poštulka

fluter.de
říjen 2012

    Témata jádu

    Smíšená čtyřhra | V4

    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...

    Tipy