„Některé hodiny tikají jinak!“

Magdalena Wagner
Podobnou dílnu v Řezně nenajdete. Foto: © Magdalena Wagner

Erich Gerlach je hodinář. V postranní uličce starého města Řezna provozuje malý krámek, jaký lze nalézt už jen zřídka. Mnoho hodin a hodinek z různých dob zde tiká v pravidelných, avšak rozličných rytmech.

Vždycky, když padne celá, začíná se v útulné dílně něco dít. Jakmile velká ručička dosáhne dvanáctky, začnou malé hodiny bít vysokými tóny, zatímco ty větší těžkopádně duní. Hodiny šíří blaženou atmosféru. Přes pult obchodu a pracovní stoly odevzdávají své tišivé zvuky. Když Erich Gerlach začne láskyplně na těchto malých klenotech pracovat, skoro to vypadá, jako by se zastavil čas - i když samozřejmě plyne dál jako kdekoli jinde. Erich Gerlach bere do svých jemných rukou rád zvláště staré a výjimečné hodiny: „Ani si neumíte představit, kolik je jen v Řezně starých hodin.“

Nové hodiny jsou vyrobeny počítači, ty staré podporují kreativitu

Podobnou dílnu v Řezně nenajdete. „Proto je také stav zakázek tak obrovský,“ říká Gerlach, který vyrostl v rodině hodináře a ve své kostkované košili a kožené vestě také přesně jako hodinář vypadá. „Již můj pradědeček vykonával toto řemeslo, stejně jako můj dědeček a můj otec.“ Když se pak jeho otec ze severního Německa přestěhoval do Bavorska, rozhodl se Erich Gerlach, že do učení na řemeslo nástrojáře, kam už byl plně odhodlán nastoupit, nepůjde a místo toho bude kráčet ve stopách svého otce. Po tovaryšských letech pracoval Gerlach nejprve v dílnách v Kolíně nad Rýnem a Wuppertalu. V roce 1998 si pak se svou kolegyní Corou Schmittmannovou, zlatnicí, otevřel obchod v uličce Scheugässchen.

Mnoho hodin a hodinek z různých dob zde tiká v pravidelných, avšak rozličných rytmech. Foto: © Magdalena Wagner

Mezi šroubky, pružinami, ozubenými kolečky a hodinovými ručičkami stráví hodinářský mistr někdy deset až dvanáct hodin denně: „Kdybych měl pracovat jen během otevírací doby, umřel bych hlady, a to i přesto, že podnik vzkvétá.“ Je fascinující přihlížet, jak Erich Gerlach starým hodinám postupně vdechuje nový život. „Obzvlášť mě baví přivádět staré hodiny opět k životu,“ vypráví hodinář s rozzářenýma očima. „Moderní hodiny byly vyrobeny pomocí počítačů, a tak lze u nich vyměňovat jen náhradní díly. Staré hodiny však vyžadují kreativitu. Baví mě s kolegy projednávat kroky, které jsou pro opravu nezbytné, a promýšlet, jaké alternativy nám ještě zbývají, nepovede-li se určitá část opravy. Pokaždé jsem zas a znovu velmi potěšen, když přijdu ráno do dílny a hodiny, které jsem večer opravoval, stále tikají.“

Řemeslo jako každé jiné

„Co mě zajímá, to jsou tikající hodiny,“ přemítá hodinář, „čas sám o sobě pro mě není rozhodující. Má profese je řemeslo jako každé jiné a mě fascinují staré materiály a technika hodinářských strojků.“ Z plynoucího času si hlavu nedělá. Také zvláštní smysl pro čas u sebe Erich Gerlach potvrdit nedokáže: „Já slyším, jestli hodiny tikají správně, avšak nedokážu bohužel odhadnout, jestli uplynula jedna, nebo již dvě minuty.“

Erich Gerlach. Foto: © Magdalena Wagner

Hodiny jsou prý pro něho „jako hudba“: „Každé hodiny mají jiný zvuk a svůj vlastní rytmus. To je to, co mě samo o sobě vzrušuje a inspiruje. Znáte tu dětskou písničku o tikajících hodinách? Často na to musím u práce myslet,“ směje se hodinář zanotuje si: „Velké hodiny dělají tikťak, tikťak, malé hodiny tikyťaky, tikyťaky.“

Magdalena Wagner
překlad: Viktor Poštulka

Copyright: Goethe-Institut Praha
říjen 2012