Literatura ve všech formách

Adaptace románu Čik dobývá divadlo



Kniha pro mládež autora Wolfganga Herrndorfa se během roku po svém vydání a scénické adaptaci stala nejčastěji uváděnou divadelní hrou pro mladé lidi na jevištích v německém jazykovém prostoru.

V narážce na velký román o svobodě beatnika Jacka Kerouacka On the Road z roku 1957 pronesl svého času zpěvák a básník Adam Greene: „Napíšu pro svou generaci knihu, jakou byla On the Road. Bude se jmenovat Zůstaň doma! (Bleib zuhause)“. „Zůstaň doma!“ – to je adekvátní krédo v době, v níž realita proniká do pohodlí domova prostřednictvím inteligentních telefonů, televize či internetu. Není proto divu, že nikdo nepočítal s tím, že by se naší době dostalo ještě jednou silného vyprávění o velkém putování – o životě na cestě, o půvabu existence mimo hlavní proud, zkrátka o tom, jaké to je být On the Road. Až do chvíle, než vyšla Herrndorfova kniha Čik (Tschick).

Klasika v literatuře pro mládež a kultovní divadelní hra

Příběh dvou dospívajících kluků, kteří během letních prázdnin ukradnou Ladu, aby vyrazili do Tramtárie, ve skutečnosti se však toulají po blíže neurčených místech v Braniborsku a Sasku, kde potkávají svérázné místní figurky, vzbudil rozruch již roku 2010 při svém vydání. „Ještě za padesát let budeme mít chuť přečíst si tento román. Uděláme však lépe, pustíme-li se do něj hned,“ ozývalo se nadšeně z Frankfurter Allgemeine Zeitung. Následovalo ocenění za oceněním, mezi jinými Německá cena za literaturu pro mládež za rok 2010. Kniha pronikla i do školních čítanek, kde se zařadila mezi podobná klasická díla bouřící se proti establishmentu, jakými jsou Goetheho Werther, Salingerův román Kdo chytá v žitě či Pod koly Hermann Hesseho, – knihy, o nichž psal Herrndorf ve svém blogu Práce a struktura v souvislosti s románem Čik. Odhad, že se tento román bude číst ještě za padesát let, se s největší pravděpodobností potvrdí.

Téměř paralelně s úspěchem knihy se Čik stal fenoménem i na jevištích divadel. Roku 2011 uvedla román Státní činohra v Drážďanech v dosud jediné scénické verzi autorizované nakladatelstvím Rowohlt Verlag. Jejím autorem je šéfdramaturg uvedeného drážďanského divadla Robert Koall. Ten v jednom interview zdůraznil, že měl v úmyslu adaptovat román pro divadlo ještě před tím, než se dostavil jeho mimořádný úspěch. Přátelil se s Herrndorfem a rukopis knihy četl ještě před tím, než šel do tisku. Premiéru měl Čik na malé studiové scéně pro necelou stovku diváků. Nedlouho poté se inscenace Jana Gehlera přesunula na hlavní scénu v Kleines Haus, která pojme čtyři sta diváků. V únoru 2014 se inscenace dočkala sté reprízy. Čik však plní divadla i jinde. Koallovu adaptaci románu uvedlo do března 2014 padesát scén v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Dalších devět inscenací se připravuje. V čem tkví úspěch tohoto divadelního trháku?


Státní činohra v Drážďanech: Čik podle románu Wolfganga Herrndorfa (Youtube)

Velká cesta

Čik rozhodně není románem, který by si říkal o divadelní adaptaci. Zatímco představitelům realismu, jakými byli Thomas Mann, Fjodor Michajlovič Dostojevskij či Lev Nikolajevič Tolstoj, kteří opanují soudobé divadlo, sloužil za podklad jejich epických děl, která nabízejí dostatek scénického materiálu pro klasické formy dramatizace, dialog, žije Čik zcela ze zvukové stopy vypravěče. Jde tedy o dílo veskrze narativní.

A tento vypravěč vypouští z úst jedno pubertální moudro, usvědčující ho z nedostatků ve vzdělání, za druhým: Když kluci například na začátku své cesty objeví v ukradené Ladě hudební kazetu, zaznívá komentář: „Stálo na ní The Solid Gold Collection Richarda Claydermana, a nebyla to vlastně hudba, spíše takové brnkání na klavír, Mozart.“ Autor si zde neustále hraje s dvojznačnými vtipy. Na povrchu je dílo dokonale přizpůsobeno mládeži a prostoupeno autenticky působícím jazykem mladých lidí. „Stylisticky pochybná próza pro středoškoláky plná banálních nápadů“, tak Herrndorf charakterizoval text ve svém blogu. Avšak pod povrchem se ukrývají pointy pro vzdělané čtenáře, kteří pochopí, proč je v zásadě nehorázné, avšak také nikoliv zcela od věci, hodit klavíristu Claydermana, orientujícího se na nenáročné publikum, do jednoho pytle s Mozartem.

Při hře s pointami vychází kniha ze světa popkultury a z informací v médiích. Hrdinové, Maik Klingenberg a Andrej Čichačov alias Čik, jsou doma ve světě televize a počítačových her typu Grand Theft Auto, a jejich jízda po regionu plná karambolů působí při čtení ve všech ohledech jako

pokračování zkušeností s tímto druhem her, jak nedávno doložil literární vědec Moritz Baßler. Je-li „Tramtárie,“ do níž se chtějí vydat, reálným místem, či pouhým úslovím jako „na kraj světa“ či „Horní Dolní,“ si kluci ověřují prostřednictvím Wikipedie. Herrndorfův Čik si je na každém místě vědom mediálního horizontu i svých literárních předloh typu Salingerova Kdo chytá v žitě či žánru roadmovies, v jejichž duchu se děj románu nese. V tomto smyslu kniha stoprocentně naplňuje výrok Adama Greena, že Čik je On the Road pro generaci, jež má zůstat doma.

Jevištní adaptace

Koall vytvořil s důsledností neznající kompromisů jevištní adaptaci, která silně staví na řeči vypravěče a zároveň věrně prochází jednotlivými zastávkami v ději románu. Dílo tak zasazuje do novější tradice divadla kladoucího důraz na epickou složku, v jejímž duchu tvoří např. Armin Petras. Maik provází dějem před publikem jako vypravěč. V jednotlivých bodech jeho řeč dokreslují hrané scénky založené na dialogu, ať už jde o návštěvu ekologické farmy či setkání s životem ošlehanou, avšak eroticky přitažlivou Isou.

Nebezpečí, že režie v těchto chvatně načrtnutých scénách sklouzne k přehnanému karikování, není malé. To platí zejména tehdy, nechá-li režisér, tak jako Sascha Hawemann v Postupimi, herce s pomocí paruk a hravých převleků neustále přecházet mezi rolemi hlavních hrdinů Maika, Čika a Isy a ostatních postav románu. Takovéto karikování nepochybně obstojí u mladého publika, které vyrostlo na komediích, redukuje však atmosféru předlohy, která se vědomě snaží být „cool“.

Oproti románu přináší Koallova jevištní verze dvě významnější změny – na rozdíl od knihy není hrdina Maik na konci postaven před volbu mezi svým idolem, spolužačkou Taťánou, vypadající jako ze „superporna“, a známostí z cest, Isou. Chybí návrat k Taťáně, vše ukazuje na Isu, nespoutané děvče ze skládky. Okolnost, jíž lituje i samotný Koall, kterou si však vyžádal dramaturgický záměr: „Od chvíle, kdy výlet autem končí, se dějový náboj vyčerpává,“ říká. Scény ze závěrečné části knihy tak bylo nutno vyškrtnout.

A v závěru Koall poprvé staví Čika do role vypravěče při soudním řízení, během něhož se projednává krádež auta, jednotlivé nehody a celková „zanedbanost“ chlapců (Čik, dítě přistěhovalců, pochází z chudších poměrů, v Maikově případě pak jde zpustlost na vrub nezájmu jeho majetných rodičů). Titulní postava, která ve finále románu znepokojivě chybí, se u něj ještě jednou dostává do centra pozornosti. A zdá se také, že hra končí spíše happy endem, čímž se více blíží žánru literatury pro mládež.

Christian Rakow
je redaktorem internetového portálu www.nachtkritik.de a divadelním kritikem periodik „Theater heute,“
„Berliner Zeitung“ a „Märkische Allgemeine Zeitung“.

Copyright: Goethe-Institut e. V., Internet-Redaktion
květen 2014

Máte otázky k tomuto článku? Napište nám!
infobibl@prag.goethe.org

odkazy k tématu