Literatura ve všech formách

Dadaismus a Sernerův manifest

© Archiv der Autorin
Walter Serner

Dadaismus, též Dada, byl avantgardní umělecký směr. Po expresionismu se stal velmi oblíbený zejména ve Švýcarsku a v letech 1916–1923 zpopulárněl. Vznikl jako revolta skupiny umělců různých národností proti válečným hrůzám. Dadaismus byl prostředek, jak vyjádřit zmatek a strach z války, zároveň však hnutí nehledalo žádná východiska (východiskem byl nesmysl), a tak dada občas sklouzávalo až k nihilismu. Pro jeho díla je charakteristická záměrná nerozumnost a odmítnutí převažujících standardů umění, dadaisté propagovali totální anarchii v životě i v kultuře, absolutní svobodu tvorby a umění zbavené sociální funkce.

Podle vyznavačů dadaismu nešlo o umělecký směr, nýbrž o jeho opak. Protože umění zohledňuje estetiku, dadaismus ji ignoruje; jejich díla neměla mít žádný význam – výklad zcela záležel na divákovi. Tehdy běžné umění chtělo působit na lidské city, dadaismus se snažil urážet.

Sernerův osud byl až do roku 1920, kdy se dadaisté přesunuli do Paříže, tímto hnutím silně ovlivněn, ba lze říci, že sám zásadně přispěl k jeho rozvoji. V curyšském Kabaretu Voltaire, kde bylo hnutí roku 1916 založeno, se scházeli intelektuálové, kteří provokovali, milovali ironii, fikci, sarkasmus, dvojsmysl a humor, jež považovali za zbraně myšlení proti měšťáctví, konformismu a duševní apatii. Revoltovali proti uznávanému intelektuálnímu pořádku i proti běžné morálce. Výstředním a podivným chováním umělci dávali najevo svou odlišnost, chtěli dráždit a vyvolávat skandály. Ve většině případů ovšem nešlo o milou komičnost ani nevinné žertování, ale o mrazivý smích.

Mezi předchůdce dadaismu patřili fantaisté (kteří byli proti ideologii a morálnímu konformismu a už tehdy k nim patřili Charles Baudelaire, Stephan Mallarmé a Paul Verlaine), autisté (kteří pěstovali sarkasmus a výsměch), hydropaté a hirsuté (ti zase rádi pobuřovali bohaté měšťáky a bylo možné je poznat podle klobouků a kravat, podle toho jak kouřili dýmku nebo pili absint, i podle vulgárního jazyka, jímž šokovali; Baudelaire si dokonce barvil vlasy nazeleno).

V době první světové války se podmínky zrodu dadaismu vytříbily, dada proniklo na scénu v několika zemích zároveň a s maximální intenzitou se projevilo u národů ve válečném konfliktu antagonistických (Německo a Francie). Vítězové i poražení zavrhovali s odporem civilizaci, která připustila hromadné vraždění, odmítali církve, jež se vědomě podílely na této hanebnosti, a zatracovali elitní společnost, která válku velebila. Dada tak mělo výrazně provokativní ráz, bylo svou podstatou protitradicionalistické a vycházelo z úpadku západních hodnot, hasnoucích na polích posetých mrtvolami. Chtělo ničit zažité hierarchie a tehdejší společnost prakticky nevěděla, jak se vůbec k tomuto hnutí stavět, protože bylo zcela nepochopitelné a nebylo mu ani možno oponovat, neboť bylo samo opozicí, nicméně však ryzí absurdností, čirou negací a provokací.

Dada bylo halasné a brutální, ale zároveň i étericky jemné: slon v porcelánu, nicméně slon schopný vzlétnout. Dada bylo násilnické a rozjařené, nezřídka v něm však bylo možno zaslechnout i něžnou, ba melancholickou notu. Byla to úzkost projevená zuřivostí, tornádem. Dadaisté roztříštili křehkou strukturu jazyka a z posbíraných úlomků skládali řeč s novou transparencí. Odsoudili ke zkáze poklady muzeí a splétali svá mistrovská díla ze stébel slámy, provázků, knoflíků od kalhot a zavíracích špendlíků. Dadaistický vichr smetl ze země kulturní idoly a na nebi rozprášil všechny iluze.

Postupem času ovšem narůstaly uvnitř hnutí nesváry, přibývalo, roztržek a zatrpklosti. Objevila se také únava, neboť skandály dadaistů měly uniformní ráz a věčná negace zplodila nudu. Dada zaniklo roku 1922.

Serner se k dadaistům kolem Tristana Tzary připojil koncem roku 1917 a v březnu následujícího roku sepsal v Luganu manifest, který z něho učinil jednoho z nejvýznamnějších teoretiků dadaismu. O rok později ho policie podezírala z kontaktu s bolševiky a poštovní ředitelství jej udalo, že přijímá „revoluční spisy“. Došlo k zablokování jeho poštovní adresy a k vyšetřování, které však bylo v květnu bez výsledku zastaveno. V prosinci 1919 pak Serner zahajuje Světový kongres dadaistů v Ženevě.

V té době se k dadaistům hlásili především Hugo Ball, Emmy Henningsová, Tristan Tzara, Hans Arp, Richard Huelsenbeck, Sophie Täuberová, Marcel Janco a další.

Radovan Charvát, říjen 2014

Překladatel z němčiny, autor překladu manifestu Waltera Sernera Poslední uvolnění.

Máte otázky k tomuto článku? Napište nám!
Mail Symbolinfobibl@prag.goethe.de

odkazy k tématu