Překlady a překladatelé

2013 – veleúspěšný rok pro překladatele z německého jazyka

Věra Koubová © Věra Koubová
Věra Koubová © Věra Koubová
Loňský rok byl pro překladatele z němčiny výjimečně úspěšný. V rámci nejsledovanější literární soutěže Magnesia Litera zvítězila v kategorii překladová próza Věra Koubová za převod souboru básní Traumsaum – Z lemu snu německého básníka Richarda Pietrasse a na podzim získal Státní cenu za překlad Vratislav Jiljí Slezák. Protože překladatelé bývají odsouváni stranou a jejich tvůrčí práce opomíjena, využíváme této příležitosti, abychom loňské laureáty blíže představili.

Věra Koubová vystudovala překladatelství v kombinaci angličtina-němčina na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze v roce 1979 a své studium završila dizertací Jazyková originalita jako překladatelský problém, v níž se soustředila především na rozbor překladů románu Jamese Joyce Ulysses. Od té doby se věnuje překládání německojazyčné prózy, poezie a filozofie.

Překladatelské dílo Věry Koubové není obdivuhodně rozsáhlé, zato však výjimečně kompaktní, v soupisu čítajícím tři desítky časopisecky či knižně vydaných titulů nenajdeme žádný „lehký“ úkol, jak už konstatovali porotci soutěže Magnesia Litera: „Překladatelka Věra Koubová je jednou z nemnohých, kdo dovede převést do češtiny texty dokonce vrcholně hermetické. Dokázat odemknout překladem prakticky jakýkoli cizí poetický text českému čtenáři, a zejména texty mnohovrstevně šifrované, je dokladem jejího velkého umu. Soubor básní Traumsaum – Z lemu snu přeložila naprosto bravurně. Její překlad skvěle vystihuje a zprostředkovává všechny nuance originálu.“ Překladatelka si pečlivě vybírá, s kým spojí své jméno, zda daný titul představuje úkol na hraně převoditelnosti do češtiny. © Kosmas Mezi její nejčastěji překládané autory patří jazykově vytříbení stylisté, jako jsou filozof Friedrich Nietzsche, pražský rodák Franz Kafka nebo básník Franz Wurm. Také další autoři se řadí ke stylistickým inovátorům či intelektuálně náročným postavám, jako například experimentální lyrik Ernst Jandl, filozofové Eugen Fink, Günter Figal nebo Arthur Schopenhauer. Výrazně se zapsala při zpřístupnění knih Friedricha Nietzscheho českému čtenáři. Z jeho rozsáhlého filozofického díla přeložila zásadní texty, jako například Radostnou vědu, Mimo dobro a zlo, Genealogii morálky, Ranní červánky, O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním, Lidské, příliš lidské či Dionýské dithyramby a jiné básně. O kvalitě jejích nietzschovských překladů svědčí i dvě tvůrčí odměny Českého literárního fondu a Obce překladatelů (za Mimo dobro a zlo a za Dionýské dithyramby) nebo významnou Cenu Nadace Roberta Bosche, kterou obdržela v roce 1999 za převod Genealogie morálky. Nejvyšší uznání udělované překladateli, kterým je Jungmannova cena, obdržela v roce 2004 za převod básní Franze Wurma, které vyšly pod souborným názvem Rozevřená fuga v nakladatelství Prostor.

Pro Věru Koubovou je typická zaujatost obrazy, a proto si záměrně volí náročné úkoly, které vyžadují dlouhou dobu soustředění podobně jako kompozice fotografického obrazu. Paralela s fotografií není náhodná. Překladatelka v letech 1986–1989 navštěvovala Pražskou fotografickou školu, kterou zakončila teoretickou prací Zapomenuté portréty o svém objevu negativních desek s podobiznami slavných osobností z přelomu 19. a 20. století z ateliéru Mulač. V devadesátých letech se věnovala snímkům souboru Místo děje, představujícím člověka ve městě na místech (možných) dějů. Řadu let snímala hroby českých, německých a židovských osobností na území bývalé ,Bohemie‘. Průběžně zkoumá možnosti portrétní fotografie. A svou pracovní metodu shrnuje větou: „Pracuji klasickou stříbrnou metodou bez digitální manipulace černobílého obrazu.“

Věra Koubová mimo jiné pořádá literární procházky po Praze, například Z příběhu do příběhu s Franzem Kafkou, kde posluchače seznamuje s lokalitami Starého Města pražského, které jsou zachyceny v díle Franze Kafky, jeho denících i korespondenci.

Vratislav Jiljí Slezák získal vloni Státní cenu za překladatelské dílo. Šlo o ocenění za celoživotní dílo s přihlédnutím k aktuálním překladům, jinými slovy řečeno za převody vybraných spisů Hermanna Hesseho a próz Thomase Manna. V tomto případě odborná porota zohlednila i nezavršenost překladatelského díla, neboť V. J. Slezák stále aktivně působí a nadále překládá.

Vratislav Jiljí Slezák © Vratislav Jiljí Slezák Narodil se v roce 1932 v Neratovicích, po maturitě na reálném gymnáziu v Praze vystudoval obor němčina-polština na Univerzitě Palackého v Olomouci; 1969 získal titul PhDr. V letech 1956–67 pracoval jako redaktor v Československé obchodní komoře a ve Výzkumném ústavu paliv, 1967–69 v zahraničním odboru Ministerstva kultury. Od studentských let zkoušel překládat krátké texty, především Hermanna Hesseho. Iniciačním zážitkem pro něho bylo, když v osmnácti letech přečetl román Stepní vlk.

Překladatelská kariéra začala počátkem sedmdesátých let v podstatě náhodou, když prý náhodou procházel kolem nakladatelství Odeon, z něhož právě vycházel šéfredaktor. Ten na něho ukázal prstem a řekl: „Vy jste ten germanista, co dělal diplomku o Hessem?, že ano. Tak jděte nahoru do redakce a zeptejte se, protože my máme soutěž na překlad Stepního vlka, a redaktor vám řekne, co je zapotřebí.“ Slezák soutěž vyhrál. Hesseho vidění světa a vyjadřování osobní pozice překladatele natolik© Kosmas uchvátila, že prý mohl do překladů vložit něco ze svého osobního života, vzpomíná Slezák v bilančním rozhovoru, který jsem s ním vedl při příležitosti vydání knihy Slovo za slovem. S překladateli o překládání, a dodává: „U Hesseho textů jsem cítil, proč mají tu specifickou atmosféru a proč autor používá jisté jazykové valéry a tóny A asi jsem taky dovedl vhodně reprodukovat tu melodii, plynutí textu.“

Celoživotní zájem o Hermanna Hesseho se odrazil v překladu textů tohoto autora, které vyšlo v deseti svazcích v nakladatelství Argo. A jak se projevuje celoživotní posedlost jedním autorem? Ve zmiňovaném rozhovoru s mírnou nadsázkou odpověděl: „Třikrát v životě se mi stalo, že mě někdo upozornil na to, že se Hesseho a moje fyziognomie značně podobají. Na to mohu říct jen tolik: Věrný pes přijme nakonec podobu svého pána.“

Slezák o sobě hovoří jako o „dělníkovi poslední hodiny“, dlouho věci promýšlí a na posední chvíli vychrlí překlad. Údajně je na hony vzdálen pracovnímu stylu Thomase Manna, svědomitá práce od – do. Tvrdí o sobě, že je člověk „mírně hektický“ a že si nedovede odepřít podpůrné dojmy a podněty, jako je třeba příroda, procházka nebo jiné rozptýlení. „Nejsem člověk, který by věčně seděl u práce, hloubal a hryzal se. Velmi sázím na, jak bych to řekl, vanutí příznivého ducha,“ tvrdil ve zmíněném rozhovoru.

S mírnou nostalgií vzpomíná na někdejší „datlování“ překladu na psacím stroji. Sice to byla „otročina“, ale mělo to pro něho cosi „poctivě řemeslného“. Připadalo mu, že něco poctivě vyrábí. „Ne že by psaní na počítači nebylo poctivé, ale má to svoje usnadnění, a u toho počítače jako by mi do toho někdo mluvil. Kdežto předtím jsem byl já a ten psací stroj a ten papír a na nás to záleželo. A teď i z toho počítače může vykouknout nějaká nápomocná ruka s nějakým údajem, který potřebuju, a nemusím ani zvednout oči od monitoru. Psací stroj byl výrobní prostředek, ke kterému člověk nějak bytostně patřil a patřil lidem slova a literatury a jazyka, kdežto ten počítač je pro každého, to prostě je univerzální míchačka, která může posloužit, celému lidstvu od pěti let věku až skoro do stovky, kdežto psací stroj byl vyhrazen jenom určité, nepříliš široké vrstvě. Mezi mnou a psacím strojem panoval vztah soudržnosti, kde stroj a já jsme tvořili jakousi jednotu. Zatímco psací stroj měl jen nálady, ale nemnoho vlastní vůle, tak počítač má vlastní život a někdy se z něho stává protivník, který začne protestovat obvykle ve chvíli, kdy já potřebuju mírumilovnost a ne nějaké vzbouření a tak dále.“

Ze svých překladů má nejradši Hesseho Hru se skleněnými perlami a novelu Thomase Bernharda Dech. Vedle výsostných literárních textů se věnuje překladům náročných esejí a filozoficko-teologických pojednání, z nichž sám vyzvedává knihu Jak nalézt cestu od Petera Dyckhoffa.© Argo Na knize oceňuje zejména skutečnost, že jde proud útěšných pokynů a výzev a doporučení, které umožňují člověku jít životem takovou cestou, aby neztroskotal. I v tomto případě Vratislav Slezák sleduje vlastní zájem, kdy překlad není jen věcí zakázky mezi ním a zadavatelem, ale spíše partnerstvím, v němž hraje roli uhranutí textem. Knihy, které jej neoslovují, prostě nepřekládá. Zřejmě nejsložitějším filozoficko-teologickým textem a největší výzvou, kterou se rozhodl přijmout, byl soubor přednášek s názvem Úvod do křesťanství, na jehož překladu před ním ztroskotali tři překladatelé. Jeho autorem je Joseph Ratzinger, papež Benedikt XVI. Každému, kdo se jen vzdáleně zabýval texty předposledního papeže, je jasné, termín úvod je zavádějící, jelikož jde o úvod pro velmi pokročilé zájemce o teologii. Po několikaměsíčním „vzdorování“ se prý rozhodl knihu přeložit. A dodnes vzpomíná na to, že čím to bylo těžší a složitější, „tím jsem se do toho zahryzával se stále větší chutí. A naučil jsem na tom spoustu věcí, zvlášť jednak porozumět a jednak samozřejmě taky převést složitý text tak, aby to v češtině mělo na první čtení hlavu a patu a bylo pochopitelné. Podle teologů se mi to prý povedlo.“

Sporadicky překládá i texty do němčiny, například teologické knihy Tomáše Halíka. Vynikající hodnocení se mu dostalo za převod knihy Vzdáleným nablízku, oceněné titulem nejlepší evropská teologická kniha roku 2009/2010.

Vratislav Jiljí Slezák obdržel několik ocenění včetně Jungmannovy ceny v roce 2002. A jak se dívá na to, když mu vyjde další kniha? „Mám radost, ale ještě silnější emoce je, že to mám za sebou. Z překladů si doma nestavím sokl, na který bych se postavil a rozhlížel se do světa. Mám to za sebou, a jestli přijde nějaký další úkol a budu mít na to sílu a budu to umět, tak fajn, ale mám ještě jiné sféry, ve kterých se cítím jako ryba ve vodě.“ Po Mannově novele Smrt v Benátkách plánuje přeložit pro nakladatelství Mladá fronta další klíčový text nositele Nobelovy ceny za literaturu, tentokrát nic menšího než Kouzelný vrch.

Tomáš Dimter
Překladatel, redaktor nakladatelství Mladá fronta