Láska je pro chlapy smyslem života, alespoň podle Billerovy knihy

Autor Obyčejných lásek Maxim Biller je literátem středoevropským. Narodil se v Praze, je Žid a píše německy.

Novinář a spisovatel Maxim Biller (1960) se narodil v Praze do židovské rodiny. V deseti letech, tedy dva roky po sovětské okupaci Československa, s rodiči emigroval do Německa a rodina se usadila v Mnichově.

V německém prostředí se Biller prosadil jako autor satirických sloupků, povídek a románů, z nichž česky dosud vyšla v roce 2000 jen kniha Až budu bohatý a mrtvý.

Billerův autobiografický román Esra (2003) o komplikovaném milostném vztahu židovského spisovatele a turecké herečky, obou žijících v Německu, byl po zásahu "poškozené" ženy na základě soudního rozhodnutí zakázán. Prozaikovi tehdy vyjádřily solidaritu významné osobnosti německojazyčného kulturního života - Günter Grass a Elfriede Jelineková či režisér Peter Zadek - ale ani to nezabránilo tomu, aby kniha, líčící intimní detaily jeho bývalého vztahu, nebyla stažena z prodeje.

Autorovy proslulé sloupky pro nyní již neexistující časopis Tempo našly své pokračování v nedělní příloze deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. Ve fiktivních dopisech nepříliš úspěšného autora Kohna adresované jeho sedmileté dceři Maxim Biller komentuje dění na kulturní scéně.

V jednom z posledních sloupků, v narážce na existující reality show "V džungli", jejíž účastníci musí pojídat různé nechutné věci, umístil do pralesa většinu současných významných německy píšících autorů.

Ti pak musí například vyjmenovat všechny spisovatele, jejichž knihy nacisté v březnu 1933 veřejně spálili: Kohn si kromě Thomase Manna nevzpomněl ani na jednoho. Knihy Thomase Manna se však kupodivu na černou listinu nacistů nedostaly - za trest byl Kohn nucen sníst krokodýlí penis, "samozřejmě neobřezaný".

Bolavá záda v Osvětimi

Nyní tedy vyšla v českém překladu další kniha Maxima Billera. Texty obsažené v povídkovém souboru Obyčejné lásky (2007), ač nejsou prosty ironie a pohrávání si s popkulturou, jsou vážné, melancholické a složité. Svazek se sedmadvaceti krátkými prózami se velmi dobře čte, ale mnohem obtížněji vykládá. "Většinou zapomínám, že žiju ve špatné době a na špatném místě," říká spisovatel, autorovo alter ego, v povídce Jmenoval jsem se Singer, která Billerovo spisovatelství reflektuje nejvíce.

Proslulý židovský autor, nositel Nobelovy ceny za rok 1978, v této povídce vystupuje jako potměšilý pokušitel na poli erotickém i literárním. "Chraň se žen, kterým se líbí tvoje knihy," poradí nakonec Isaac Bashevis Singer začínajícímu autorovi. Tato věta by mohla být mottem celé knihy. Mladý autor ji správně pochopil v jejím paradoxu. "Miluji Singerovy spisovatelské historky," říká, "jsou o něm a o ženách a o tom, jak se vzájemně přivádějí k šílenství."

Billerovi protagonisté se tudíž nechrání vůbec - se všemi důsledky. Láska k ženám je ústředním bodem jejich žití, je místem sblížení a odcizení, záchytným bodem k tomu, dobrat se ještě nějakého smyslu.

V milostných příbězích stále znovu probleskuje problém židovství a břemeno dějin. V jedné z nejlepších povídek Ziggy Stardust, nazvané podle známé písně Davida Bowieho, vztah dvou citlivých a trochu ztracených lidí ztroskotá právě na tom, že není možné se vymanit z tenat - osobní - historie.

Pro hrdinku povídky Ednu, trpící pravděpodobně depresemi, je holocaust stále něčím současným: "Představ si, že přijedeš do Osvětimi, a ještě tě bolí záda," říká svému milenci v posteli během nedělního rána, když mu vypráví o rodičích svého otce, "kteří ještě stihli poslední transport z Maďarska do Polska".

Kolik mrtvých má na kontě

V povídce Právo mladých mužů zas zastřelí hlavní hrdina v sebeobraně svého soka v lásce. Otec dívky, kvůli níž střílel, přežil holocaust a jediný má pro jeho čin pochopení. Je to starý Žid, který by ale mohl být i starým Němcem, myslí si vypravěč, když pohledem klouže po skupince starých moudrých mužů, k nimž otec dívky patří, a přemýšlí, kolik mrtvých mají dohromady na kontě.

Staří lidé, má vypravěč dojem, mu jeho čin zazlívají méně než ti mladší, protože za války museli občas jednat stejně. Otec milované dívky pak na jeho přímou otázku, kolik těch zabitých opravdu bylo, upřímně odpovídá: "Jeden v Bratislavě, potom dva v Košicích. A co bylo v horách, pro mě nikdy nehrálo roli."

Maxim Biller ve svých povídkách vypráví velmi stručně, se zámlkami, ve zhutnělých obrazech paměti. Je proto nutno číst Obyčejné lásky pozorně - pak čtenáři neunikne ani až alegorický charakter povídek. Tak jako biblický Adam - a Adam je i hrdinou zmíněného románu Esra - totiž dává Maxim Biller vypravěčům-spisovatelům z Obyčejných lásek jména, přičemž všechna začínají opět na A: Ariel, André, Arthur.

Povídkové příběhy se odehrávají v Berlíně, Mnichově, Frankfurtu, Hamburku, Lublani, Tel Avivu, Jeruzalémě a Praze. Čas strávený v nich můžeme číst jako jednotlivé etapy na cestě za tímto prožitkem: minulosti se nedá uniknout.

Povídky spojuje melancholie, touha a zároveň neschopnost ji naplnit. I důvěrně známá Praha je u Maxima Billera zcizená smutkem vzpomínek, které se sice dají zachytit, ale nedá se v nich žít.