Překlady a překladatelé

Hoffmann, Kafka, Müller

Radka Denemarková; Copyright: Milan Malíček Goethe-Institut mě požádal, abych napsala o německy psané knize, kterou mám nejraději, která mne ovlivnila. Byly a jsou to ale v každém věku jiné knihy. Pro některé texty je důležité mít specifický smysl pro humor, pro jiné specifický druh emocí, mít něco odžito. Když se nepotká správný čtenář se správným textem ve správnou dobu, dochází ke zkreslení a omylům a nenávratně se minou. Některé knihy je opravdu nutno číst ve věku, kdy se s člověkem protnou, později už je mine navždy.

Ke svým dětem se chovám stejně jako můj táta: s bratrem jsme měli přístup ke všem knihám v každém věku, nerozděloval, pro kterou věkovou kategorii jsou určeny. A dotazy, které mají, pak míří na dřeň.

Když se ohlédnu, tři německy psané knihy se v mém životě tyčí jako majáky. Moje vnitřní mezníky. Tito autoři – i když s nimi třeba nesouhlasím, polemizuji – mě zaujali. Ukazují, že lze žít jinak, že lze psát jinak. A bez risku to možné není. Sebe je nutné dát všanc.

Hoffmann

Ve škole jsme se učili pouze rusky a tatínek si přál, abychom s bratrem uměli i jiné jazyky. A tak jsme v devíti letech navštěvovali soukromé hodiny němčiny a angličtiny. Věru Kádnerovou, která mě učila německy, jsem milovala. Byla zábavná, vřelá, podivínská. U ní jsem poprvé uviděla stránky knihy „Der Struwwelpeter“ („Střapatý Petr“). Der Struwwelpeter (Střapatý Petr) Knihu napsal psychiatr Heinrich Hoffmann, kterému v dětství zemřela matka a těžce bojoval s nenávistí vůči chladné nevlastní matce i otci. Původně napsal knihu pro svého tříletého syna k Vánocům v roce 1844. Výchovné, drastické příběhy, kde nepřístojné dětičky umírají hlady, stříhají se jim prsty, popřípadě uhoří. Fascinovala mě ta výchovná krutost. Tu knihu jsem si v dospělém věku v Berlíně koupila v originálním vydání.

Přemýšlím o ní dodnes. Pokud byla celá generace německých dětí odkojena „struwelpetrovsky“ a vychovávána pruskými karcery, není se co divit důsledkům, když tato „nedomazlená“ generace dětí dospěla (vždycky se mi do mysli vtírá spojitost s jmenovcem Heinrichem Hoffmannem, německým fotografem a aktivním tvůrcem nacistické propagandy).

Ale existovaly výjimky. V německém Goddelau stojí rodný dům dramatika Georga Büchnera. Když návštěvník do stísněných prostor vejde, může přisednout k dubovému stolu. A vybrat si židli rodičů. Nebo jednoho z šesti dětí. Büchnerovo dílo si jako čtenářka interpretuju sama, tady byl mnohem zajímavější prvek výchovy. U Büchnerových byla na svou dobu „pobuřující“. Jejich děti mohly u stolu promluvit, kdy chtěly. Mohly volně vyjadřovat své názory. Pokud zlobily, nikdy se trest netýkal toho, co měly nejraději, tedy toho, v čem vynikaly a co je těšilo (s hrůzou myslím na všechny ty dnešní omezené rodiče,kteří nehledají chybu u sebe, ale okamžitě zakáží sportovní kroužek,počítač, kamarády…).

Synům otec zaplatil studia, ale celou částku museli i s úroky postupně vracet - svým sestrám. Aby byly – pokud se nevdají – zaopatřené. Všech šest dětí se prosadilo, chemici, spisovatelé, překladatelé, právníci, učitelky... Celý život si všichni sourozenci pomáhali, ta vazba se nikdy nezpřetrhala. Proč se neuděluje Nobelova cena za moudrou a citlivou výchovu?

Kafka

Druhým autorem je Franz Kafka. V dospívání, v onom nejcitlivějším věku, kdy se člověk snaží popasovat se světem a lehké to vůbec není, byly jeho texty šokem. Otevřely mi nový svět: lze jinak psát, lze jinak přemýšlet, v důsledku lze i jinak žít. V další životní fázi jsem k jeho textům pociťovala odpor: během studia na vysoké škole to byl guru všech pseudointelektuálů a neurotiků. A v dospělosti jsem si celé jeho dílo přečetla znovu: během příprav inscenace „Popis jednoho zápasu“ v Divadle na zábradlí, v roce 2005, v režii Davida Radoka.

Franz Kafka kolem roku 1906 A tentokrát – kdy jsem sama byla umazaná životem a našla svůj hlas – jsem vše vnímala kriticky a někdy i shovívavě, protože jsem viděla do té sebestředné, stylizované, vykloubené kuchyně. Ano, každou knihu člověk čte a vnímá v každém věku jinak. Jak se čtení mění se zkušenostmi a psychickým nastavením... Kafka je pro mě i metaforou českého prostoru, kde byli Němci odsunuti, Židé mrtvi nebo v exilu.

Po dlouhá desetiletí byl prakticky popírán jakýkoliv německý a židovský vklad do dějin české kultury. Přitom jedním z nejvýznačnějších spisovatelů spjatých s českým prostorem se paradoxně stal právě německy píšící autor židovského původu, Kafka. A Kafka patřil k prvním navrátivším se německy píšícím autorům, jejichž dílo mohlo být v rodné Praze na počátku 60.let připomenuto a v 90.letech se stalo „značkou“ lákající turisty…

Müller

A do třetice německy psaná kniha, která mě zaujala čerstvě. Herta Müller a její „Atemschaukel“. Román o sovětském gulagu, v němž se po válce ocitne sedmnáctiletý rumunský Němec, který je navíc nucen skrývat svou homosexualitu. „Rozhoupaný dech“ jsem přeložila a věty propátrala důsledně. Fascinuje mě způsob, jakým autorka pracuje s jazykem. Jenom beletrie může jít na dřeň, pracuje se všemi hypotézami, typy postav, stavy, situacemi, ukáže co všechno je a není možné bez předsudků, zachytí esenci doby. Neukazuje dějiny černobíle, nedělí lidi na ty, kteří jsou vinni a nevinni, na katy a oběti, na dobro a zlo. Taková zjednodušená kritéria tu neplatí. Existuje nekonečno možností. Literatura by měla zpochybňovat, všímat si periferie, ne zjednodušovat a utvrzovat jako věda.

Nebyl to překlad, pracovala jsem nárazově, když jsem cítila, že jsem napojená na text a jeho dech, myslí pluly obrazy, které Herta Müller nalepila na osud sedmnáctiletého kluka v stalinském táboře. Líbí se mi její jednoduchý a přitom chirurgicky přesný a lyrický jazyk, kterým popisuje paradoxně těžká témata totality. A přitom jí to literární vědci a kritici zpočátku vyčítali. Což je další věc, která mě na literární vědě štve – šuplíky, zkamenělé představy o tom, jak má text vypadat, literární kánony. Přitom by to mělo být jako v životě - jakmile člověk vezme do ruky tužku a papír, je možné úplně všechno. Určitě ještě nejsou propátrané všechny formy a způsoby práce s jazykem.

Herta Müller „Atemschaukel“; Copyright: Nakladatelství Hanser Když překládám, tak spisovatelka ve mně spí. A v momentech, kdy to funguje a cítím onu posedlost, pak se dějí věci a mám pocit, jako bych to sama psala. U každé knihy je to ale samozřejmě jiné – u Herty Müller nestačí přeložit jen slova, musejí vyvolat stejný lyrický obraz v češtině jako v němčině. Jinak překlad nefunguje. Překládám ty autory tak, jak chci, aby překladatelé překládali mě – aby se k nim tulili, mazlili se s nimi, nahmátli tu správnou emoci, rytmus. Aby vyznění v cílovém jazyce bylo stejné jako v jazyce výchozím.

Myslím si, že Müller ve svých knihách pořád nedořekla všechno, že vždycky jen brnkne o něco, co v rumunském Banátu musela prožít. Projevuje se to i v jejím neustálém kroužení kolem jednoho tématu, což se mimochodem objevuje u většiny mých oblíbených autorů. Oni oddalují moment, místo, kde ta tříska vězí. Vzpomenu si při tom vždycky na Prima Leviho, který když už se rozhodl, že řekne všechno, nakonec se zabil. Vždycky je to risk. U Müller je její jazyk i vyprávění nejen literatura, ale sebezáchovný přístup. Není jen autorka, ale také člověk, který tím vším, o čem píše, prošel. Není to terapie, taková literatura by byla sebevzhlíživá. Nebo jí tam může být jemný díl, ale nikdy netvoří podstatu jejích knih.

Mimochodem zkoušela jsem využít psaní jako terapii ve chvíli vlastního propadu, pojmenovat to, ale zjistila jsem, že mě to vůbec nebaví. Spíš mě zajímají literární postavy, u kterých čekám, že se něco objeví nevědomky, z podvědomí. Není to tedy účelové pátrání v sobě, naopak, člověk při tom spíš od sebe utíká, pozoruje se vlastně z odstupu.

Radka Denemarková
je spisovatelka a překladatelka
Goethe-Institut
prosinec 2010

    Aktuálně

    Německou knižní cenu 2017

    získal Robert Menasse

    Cena Georga Büchnera 2017

    byla udělena Janu Wagnerovi

    Abbas Khider

    získal Cenu Adelberta von Chamisso 2017

    Das Buch 11

    © Denemarková Radka, cena ML Městská knihovna
    Německy psaná literatura na pražském veletrhu „Svět knihy“ 2017