Portréty překladatelů

Studoval filozofii v Praze a Berlíně, germanistiku v Salcburku a Hamburku. Za překlad románu Thomase Bernharda Vápenka obdržel v roce 2006 Prémii Tomáše Hrácha udělovanou Obcí překladatelů za nejlepší překlad roku pro překladatele do 33 let. V roce 2008 byl nominován za překlad románu Terézie Mory Den co den v soutěži Magnesia Litera na překlad roku a obdržel za tento překlad prémii Obce překladatelů. S Jaroslavem Rudišem připravil čítanku současné německé literatury (Německá čítanka, Gutenberg 2005), je členem redakční rady časopisu Labyrint, v letech 2006-2009 působil jako porotce literární soutěže Magnesia Litera v kategorii překladová literatura. V současné době pracuje jako redaktor překladové literatury v nakladatelství Mladá fronta a na Ústavu translatologie vyučuje moderní německou literaturu a literární překlad. Publikuje texty o literatuře zejména německé jazykové oblasti. Vedle již zminěných Terezie Mory a Thomase Bernharda přeložil do češtiny knihy Daniela Kehlmanna, Ingo Schulzeho, Pauluse Hochgatterera a Saši Stanišiće.

Je práce překladatele Vaší vysněnou profesí? Proč jste se stal překladatelem?

Tak napůl. Překládání jsem vždycky vnímal spíš jako koníčka než jako seriozní práci. Jenže po patnácti letech překládání jsem zjistil, že spíš měním práci než koníčka. Určitě mě to baví, a i když bych bez překládání (bez termínů a stresů s tím spojených) mohl žít klidněji, připadal bych si ochuzený, jelikož s každou překládanou knihou se mi dostává privilegia žít další, byť románový osud. A už jen kvůli tomu bych neměnil.

Cesta k překladům začala na vysoké škole. Když jsem studoval filozofii u docenta Petra Rezka, bylo třeba číst spousty komentářů k různým autorům. A protože nebyly česky, tlačil nás Rezek k tomu, abychom se nebáli a překládali. A byl to Petr Rezek, který mi ve svém nakladatelství, kde vycházely a vycházejí nejen reedice Aristotelových spisů, ale také komentáře k antické filozofii a filozofickým problém obecně, dal šanci přeložit zásadní knihu E. A. Wyllera o Platonových pozdních dialozích. Ale úplně první publikovaný text byl poslední text filozofa Jana Patočky Co je to fenomenologie?, který jsem překládal na seminář Miroslava Petříčka, který ho taky doporučil k vydání. U obou mých prvních překladů stál kromě Petříčka, bez jehož redakčních zásahů by knížka nemohla vyjít, i můj někdejší spolužák a překladatel Martin Pokorný. Zásadní zlom ale přišel mnohem později. Vlastně bych dokázal přesně určit den, kdy došlo k tomu, že se z překladatele filozofických textů stal přímluvce německé literatury. Bylo to na letním semináři, které organizuje Literarisches Colloquim Berlin. Ale samozřejmě nebýt nakladatelství Prostor, kde mi Kristian Suda s Richardem Štenclem dali důvěru zpočátku při redigování a posléze i překládání několika románů Thomase Bernharda, možná bych se dnes jen staral o to, jak a kde si dobře zaplavat. Překladatelem jsem se stal z nutnosti, která přerostla ve vášeň, z níž se časem vyvinula láska. Je to takový vztah.

Jaká je Vaše nejoblíbenější německá kniha, případně autor a proč?

Proměňuje se to časem. Dřív bych dal ruku do ohně za rakouské autory Thomase Bernharda a Petera Handkeho pro jejich schopnost dívat se na svět pozorně a nesmiřitelně, před lety jsem si zamiloval román Sběratel světů Ilji Trojanowa, ze kterého si dodnes pamatuju mnoho obrazů a vět, raduju se z každého románu Wilhelma Genazina pro jeho mírnou ironii a vnímání lidí mimo hlavní proud, mám rád povídky kamaráda Inga Schulzeho, toho přímluvce opomíjených a opovrhovaných, a tak bych mohl pokračovat. V podstatě mám rád všechny autory, které překládám, jelikož jsem měl to štěstí, že jsem mohl překládat jen takové spisovatele, ke kterým mě váže pozitivní vztah.

Na čem právě pracujete a co Vás na tomto textu zaujalo nejvíce?

Překládám souběžně dva texty, jednak fantastický román Arno Geigera Starý král ve svém exilu, ve kterém autor zachytil příběh svého demencí stiženého otce. Ale jde jen o takový „odskok“, protože se soužím s tisícistránkovým opusem Uwe Tellkampa Věž. Kdybych se nedopouštěl takových drobných „záletů“, obávám se, že bych začal nenávidět autora, knihu, i překládání. Takže při překládání pro mě platí, že zálety posilují vztah. Geiger je skvělý ve volbě a zachycení tématu. A Tellkamp? Jeho román je pomníkem NDR. To je něco, co tady nikoho zajímat nebude, ale román je to mistrovský.