Zpátky do budoucnosti
Když padla zeď, o Marxovi jsme já a mí spolužáci nikdy neslyšeli, na podzim '89 jsme netušili, co to znamená SED, v abecedě jsme se dostali teprve k písmenu M a nechápali jsme ani socialismus, protože jsme netušili, co je jeho opakem. A přece jsme to měli být my, kdo rodičům o patnáct let později vysvětlí, jak to vlastně vypadá na druhé straně, v oblasti, jíž se za našeho dětství říkalo Zóna, znělo to jako něco zapovězeného a lákavého zároveň. Neviděli jsme nic zvláštního na Lipsku a Drážďanech, na Friedrichshainu a Halle, nic kromě skelného pohledu našich rodičů, v němž se zrcadlil údiv, obvykle typický jenom pro děti.
Když se výraz Zóna přestal používat, bydlela jsem na východě v místech, kde kdysi vytiskli první exempláře Kapitálu a nebo (už si přesně nevzpomínám, co vlastně stálo na pamětní tabuli) si tam Marx pronajal byt nebo tamtudy pravidelně chodil na procházky. Na východě se stalo cosi, co nějak souviselo s Marxem, a já se s ním cítila rozhodně líp, než při připomínkách Goetha, který byl všude, takže jeho pradávná přítomnost prudce ztrácela na hodnotě. Avšak i když byla pamětní tabule impozantní a Marx nebyl Goethe, já jsem stopy oné události ve svém každodenním životě nikdy nepocítila. To místo jakoby jeho historie vůbec nepoznamenala – a nebo nemám cit pro minulost vyrytou do mosazných tabulek.
Náhoda tomu chtěla, že jsem se s manželi Marxovými seznámila osobně, i když se psali Marksovi a pravděpodobně měli něco společného s obchodním domem „Marks and Spencer“, což ovšem popírali. Pocházeli – spíš bych měla říct byli – od Kolína nad Rýnem, po třiceti letech strávených v newyorské Upper East Side pro ně Kolín nad Rýnem nemohl znamenat víc než vzdálenou minulost, a slovo pocházet navíc evokuje pohyb, trasu, kterou je třeba urazit, oni však vzdálenost dělící Německo od Spojených států nepřekonali po několik desítek let, přestože se mi několikrát svěřili, že by rádi navštívili starou vlast, že pro ně Německo stále hodně znamená, kultura, jazyk, krajina a jablkový koláč, který pořád pečou, právě proto pravidelně pořádají německá setkání, jistěže ne jenom kvůli koláči, i když ho mívají často, a že plánují výlet do Německa, který jistě brzy uskuteční, jen kdyby neměli tolik práce, tolik zakázek, tolik důležitých schůzek... „Ale brzy pojedeme,“ prohlásila paní Marksová.
Pan Marks se zeptal, jestli bych se někdy nechtěla jejich setkání zúčastnit, pak se obrátil ke své ženě a dodal, že by bylo pěkné, kdyby mě tam měli, nikdo ze stálých účastníků přece v posledních letech v Německu nebyl. Mohla bych jim o Německu vyprávět, o Německu a o svém životě, mínil pan Marks a paní Marksová přikývla a znovu se zmínila o plánované cestě, „už brzy“, řekla a po krátkém zaváhání dodala: „I když možná to tak úplně brzy nebude.“
„Who knows where and when,“ zacitoval pan Marks text staré písničky.
V New Yorku, řeklo by se, plyne čas rychleji, budoucnost naší evropské budoucnosti je tam vždycky o krok napřed. Přesto – nebo snad právě proto – tam existují místa, kde jakoby se čas zastavil, zapomněl na své zběsilé pádění nebo se mu dokonce vzepřel. Na takovém místě jsem se ocitla jednoho lednového večera, vzduch byl suchý a teplý a voněl po jablkovém koláči. Kousky ovoce změklé pečením se stříbřitě leskly pod polevou, jejíž receptura byla vymyšlená před mnoha desítkami let, v dobách, kdy Bonn byl ještě Bonn, pohraničníci na přechodech mezi západním a východním Německem neústupní a Marksovi žili v domě u Rýna, daleko na Západě, v místě, kde člověk zapomínal, co leží za Bayreuthem.
Pokoj postupně zaplňovali lidé s načechranými účesy, zatínali bílé zuby do jablkového koláče, bylo jim čtyřicet, padesát, některým možná šedesát a nikdo z nich si mě nevšímal, ačkoli jsem byla na první pohled nápadná, nebo jsem, jednoduše řečeno, mezi ně nezapadala, nebyla jsem tak plavá, tak načesaná, tak zářivá jako ostatní. Mluvili německy, sebejistě a bez přízvuku, ale síla hlasu, přílišné zdůrazňování jednotlivých slov, lehce udivená intonace, to vše bylo americké a já si nebyla jistá, ve kterém světě se vlastně nacházím, možná jsem se ocitla na pomezí dvou světů a jedině jablkový koláč symbolizoval jednoznačný původ, k němuž se všichni přítomní upínali.
Přistoupil ke mně pan Marks se dvěma pány, kteří byli – „jako Vy!“ – kdysi v Lipsku. Senzace. Marks sledoval naše sbližování, nebylo mi to příjemné a začala jsem vyprávět. Mluvila jsem o svých vzpomínkách na Lipsko, o pečlivě pěstovaných stromech a naleštěné pamětní tabulce, o bytě za směšně nízké nájemné sestávajícím z tmavých parket, štukatur a výhledu, o univerzitě, kde v devadesátých letech postavili jednu z nejkrásnějších knihoven v republice a o Sasech, kteří se, podobně jako Švýcaři, příležitostně omlouvají za svůj dialekt.
„Přece nechcete srovnávat Sasy a Švýcary,“ vytkl mi jeden z pánů, když jsem skončila. Omluvila jsem se, po chvíli přemýšlení mi ale došlo, že jsem měla pravdu a že jsem je rozhodně srovnávat mohla.
„Jak dlouho jste říkala, že jste tam bydlela?“ zeptal se mě dotyčný pán.
„Čtyři roky.“
„To snad nemyslíte vážně!“
„Hrozné místo, ten Východ,“ dodal kdosi.
Já jsem na svém rozhodnutí studovat v Lipsku nic překvapivého neviděla. Lipsko mi připadalo méně absurdní než Göttingen, kde jsem bydlela předtím, ani město, ani vesnice, 100 000 obyvatel během semestru, o prázdninách se však vracel zpět ke statusu maloměsta. Zato moji rodiče, kteří göttingenskou grotesknost nikdy nepostřehli, sháněli informace: Není Lipsko nebezpečné? Nejsou tam ulice šedivé a ponuré, byty zchátralé, lidé nezaměstnaní a zlí? Dá se tam žít, a ne pouze vegetovat? Východ byl pro ně místem bez života, jež bylo dlouho v izolaci, náhle se však vrátilo a přibližovalo se k hradbám jejich rodinné pevnosti. Pochopitelně přeháním. Ale ne moc – řekla bych, že rodiče svůj strach nevnímali v podobných symbolech a on se tedy převtělil v řadu racionálních obav.
Ale Lipsko, přerušil mě jeden z posluchačů, Lipsko je přece vážně ohavné. Jak o něm můžu mluvit tak klidně? Jak jsem tam dokázala tak dlouho vydržet?
Vrátila jsem se zpět do teplého bytu Marksových, k suchému vzduchu z ústředního topení a ke klavírní hudbě, cítila vůni drahého make-upu na tvářích dam, dívala se na hladké hedvábí na krcích pánů. Zjistila jsem, že mému vyprávění naslouchá stále více přítomných, všichni hosté teď stáli v kroužku kolem mě.
Lipsko, rozhodl pán se zarudlým obličejem, Lipsko je prostě o ničem. Zato Bonn – prohlásila jedna dáma.
Nebo Düsseldorf, dodala druhá.
A Mnichov, přidal se kdosi třetí.
Mnichov - ! souhlasili ostatní.
Mnichov je to pravé!, dodal další hlas.
Později v průběhu večera, v průběhu rozhovoru jsem si uvědomila, že jsem pro ně poslem z budoucnosti, z budoucnosti německého státu, kterou nikdo z nich nepovažoval za pravděpodobnou. V duchu jsem zabloudila k jiným možnostem – mohli jsme se rozejít, aniž bychom uznali existenci toho druhého, nebo jsme mohli dočasně poskytnuté uznání zase odvolat. Ostatně ani já jsem doopravdy nevěřila v reálnost těchto lidí, pro které pořád stála zeď, jež pro mě nikdy doopravdy neexistovala. I pro mě by bylo snazší vyhradit našemu rozhovoru místo ve své fantazii a nehledat tak mezi řádky ironii, která – a to bylo právě smutné – vůbec neexistovala.
Neříkám, že jsem jim nevěřila, že jsem nevěřila, že si myslí to, co říkají, šlo o mnohem prostší pochybnost: Nebyla jsem si jistá, jestli s nimi stojím v téhle místnosti, jestli jsme všichni přítomní úplně stejně, jestli mi opravdu říkají tohle všechno a já se jenom usmívám.
Podívala jsem se do zrcadla, které viselo vedle mě, odrážel se v něm sousední pokoj, viděla jsem hory dekorativně navršených chlebíčků, pyramidy pralinek, tácy s čokoládovým pečivem, muffiny a německým jablečným koláčem; nad tím vším visel obraz od Matisse, pravděpodobně pravý.
Někdo se mě zeptal, jestli jsem vůbec byla v Bonnu. Jestli vím, jak je Bonn krásný. Odvrátila jsem se od zrcadla a pohlédla opět do místnosti, všechny tváře byly obrácené ke mně, nedokázala jsem říct, kdo položil tu otázku. Klouzala jsem pohledem po jednotlivých párech očí, když se atmosféra nečekaně, avšak zásadně změnila.
Jakýsi mužský hlas vykřikl, že jsem v Bonnu docela jistě nikdy nebyla, nedokázala jsem dost rychle najít ústa, která k hlasu patřila, vtom už se přidal další hlas: Ne, v Bonnu jsem rozhodně být nemohla. Když někdo hovoří o Bonnu jako já, totiž vůbec, a místo něj vypráví o Lipsku, pak prostě nemůže vědět, co je to Bonn!
V místnosti bylo dost teplo, ne příliš, ale zkrátka dost, venku byl leden a na ulicích, dokonce i v New Yorku, už několik hodin tma. Hosté měli cítit únavu a hlad, měli mít chuť na chlebíčky, pralinky a německý jablkový koláč, ale přítomní setrvávali na svých místech, v kruhu, který kolem mě vytvořili, ve tvářích se jim zračila pozornost, zvědavost nebo, jak jsem se začala obávat, agresivita. Zavřela jsem oči, jednotlivé věty narážely do mého vědomí, nesouvisle, s klesající hlasitostí.
Ticho před událostmi, k nimž nedošlo. Uprostřed deštivé noci jsem naposledy zvedla oči k okolním domům, všechna okna svítila, nedala se od sebe rozlišit. Bylo to tak v pořádku, už se mi dál nechtělo odpovídat, tělo mi ztěžklo únavou. Beztak jsem těm lidem nevěřila, že doopravdy existují. Připadali mi pochybní, tvrzení vyryté do mědi.
Když se výraz Zóna přestal používat, bydlela jsem na východě v místech, kde kdysi vytiskli první exempláře Kapitálu a nebo (už si přesně nevzpomínám, co vlastně stálo na pamětní tabuli) si tam Marx pronajal byt nebo tamtudy pravidelně chodil na procházky. Na východě se stalo cosi, co nějak souviselo s Marxem, a já se s ním cítila rozhodně líp, než při připomínkách Goetha, který byl všude, takže jeho pradávná přítomnost prudce ztrácela na hodnotě. Avšak i když byla pamětní tabule impozantní a Marx nebyl Goethe, já jsem stopy oné události ve svém každodenním životě nikdy nepocítila. To místo jakoby jeho historie vůbec nepoznamenala – a nebo nemám cit pro minulost vyrytou do mosazných tabulek.
Náhoda tomu chtěla, že jsem se s manželi Marxovými seznámila osobně, i když se psali Marksovi a pravděpodobně měli něco společného s obchodním domem „Marks and Spencer“, což ovšem popírali. Pocházeli – spíš bych měla říct byli – od Kolína nad Rýnem, po třiceti letech strávených v newyorské Upper East Side pro ně Kolín nad Rýnem nemohl znamenat víc než vzdálenou minulost, a slovo pocházet navíc evokuje pohyb, trasu, kterou je třeba urazit, oni však vzdálenost dělící Německo od Spojených států nepřekonali po několik desítek let, přestože se mi několikrát svěřili, že by rádi navštívili starou vlast, že pro ně Německo stále hodně znamená, kultura, jazyk, krajina a jablkový koláč, který pořád pečou, právě proto pravidelně pořádají německá setkání, jistěže ne jenom kvůli koláči, i když ho mívají často, a že plánují výlet do Německa, který jistě brzy uskuteční, jen kdyby neměli tolik práce, tolik zakázek, tolik důležitých schůzek... „Ale brzy pojedeme,“ prohlásila paní Marksová.
Pan Marks se zeptal, jestli bych se někdy nechtěla jejich setkání zúčastnit, pak se obrátil ke své ženě a dodal, že by bylo pěkné, kdyby mě tam měli, nikdo ze stálých účastníků přece v posledních letech v Německu nebyl. Mohla bych jim o Německu vyprávět, o Německu a o svém životě, mínil pan Marks a paní Marksová přikývla a znovu se zmínila o plánované cestě, „už brzy“, řekla a po krátkém zaváhání dodala: „I když možná to tak úplně brzy nebude.“
„Who knows where and when,“ zacitoval pan Marks text staré písničky.
V New Yorku, řeklo by se, plyne čas rychleji, budoucnost naší evropské budoucnosti je tam vždycky o krok napřed. Přesto – nebo snad právě proto – tam existují místa, kde jakoby se čas zastavil, zapomněl na své zběsilé pádění nebo se mu dokonce vzepřel. Na takovém místě jsem se ocitla jednoho lednového večera, vzduch byl suchý a teplý a voněl po jablkovém koláči. Kousky ovoce změklé pečením se stříbřitě leskly pod polevou, jejíž receptura byla vymyšlená před mnoha desítkami let, v dobách, kdy Bonn byl ještě Bonn, pohraničníci na přechodech mezi západním a východním Německem neústupní a Marksovi žili v domě u Rýna, daleko na Západě, v místě, kde člověk zapomínal, co leží za Bayreuthem.
Pokoj postupně zaplňovali lidé s načechranými účesy, zatínali bílé zuby do jablkového koláče, bylo jim čtyřicet, padesát, některým možná šedesát a nikdo z nich si mě nevšímal, ačkoli jsem byla na první pohled nápadná, nebo jsem, jednoduše řečeno, mezi ně nezapadala, nebyla jsem tak plavá, tak načesaná, tak zářivá jako ostatní. Mluvili německy, sebejistě a bez přízvuku, ale síla hlasu, přílišné zdůrazňování jednotlivých slov, lehce udivená intonace, to vše bylo americké a já si nebyla jistá, ve kterém světě se vlastně nacházím, možná jsem se ocitla na pomezí dvou světů a jedině jablkový koláč symbolizoval jednoznačný původ, k němuž se všichni přítomní upínali.
Přistoupil ke mně pan Marks se dvěma pány, kteří byli – „jako Vy!“ – kdysi v Lipsku. Senzace. Marks sledoval naše sbližování, nebylo mi to příjemné a začala jsem vyprávět. Mluvila jsem o svých vzpomínkách na Lipsko, o pečlivě pěstovaných stromech a naleštěné pamětní tabulce, o bytě za směšně nízké nájemné sestávajícím z tmavých parket, štukatur a výhledu, o univerzitě, kde v devadesátých letech postavili jednu z nejkrásnějších knihoven v republice a o Sasech, kteří se, podobně jako Švýcaři, příležitostně omlouvají za svůj dialekt.
„Přece nechcete srovnávat Sasy a Švýcary,“ vytkl mi jeden z pánů, když jsem skončila. Omluvila jsem se, po chvíli přemýšlení mi ale došlo, že jsem měla pravdu a že jsem je rozhodně srovnávat mohla.
„Jak dlouho jste říkala, že jste tam bydlela?“ zeptal se mě dotyčný pán.
„Čtyři roky.“
„To snad nemyslíte vážně!“
„Hrozné místo, ten Východ,“ dodal kdosi.
Já jsem na svém rozhodnutí studovat v Lipsku nic překvapivého neviděla. Lipsko mi připadalo méně absurdní než Göttingen, kde jsem bydlela předtím, ani město, ani vesnice, 100 000 obyvatel během semestru, o prázdninách se však vracel zpět ke statusu maloměsta. Zato moji rodiče, kteří göttingenskou grotesknost nikdy nepostřehli, sháněli informace: Není Lipsko nebezpečné? Nejsou tam ulice šedivé a ponuré, byty zchátralé, lidé nezaměstnaní a zlí? Dá se tam žít, a ne pouze vegetovat? Východ byl pro ně místem bez života, jež bylo dlouho v izolaci, náhle se však vrátilo a přibližovalo se k hradbám jejich rodinné pevnosti. Pochopitelně přeháním. Ale ne moc – řekla bych, že rodiče svůj strach nevnímali v podobných symbolech a on se tedy převtělil v řadu racionálních obav.
Ale Lipsko, přerušil mě jeden z posluchačů, Lipsko je přece vážně ohavné. Jak o něm můžu mluvit tak klidně? Jak jsem tam dokázala tak dlouho vydržet?
Vrátila jsem se zpět do teplého bytu Marksových, k suchému vzduchu z ústředního topení a ke klavírní hudbě, cítila vůni drahého make-upu na tvářích dam, dívala se na hladké hedvábí na krcích pánů. Zjistila jsem, že mému vyprávění naslouchá stále více přítomných, všichni hosté teď stáli v kroužku kolem mě.
Lipsko, rozhodl pán se zarudlým obličejem, Lipsko je prostě o ničem. Zato Bonn – prohlásila jedna dáma.
Nebo Düsseldorf, dodala druhá.
A Mnichov, přidal se kdosi třetí.
Mnichov - ! souhlasili ostatní.
Mnichov je to pravé!, dodal další hlas.
Později v průběhu večera, v průběhu rozhovoru jsem si uvědomila, že jsem pro ně poslem z budoucnosti, z budoucnosti německého státu, kterou nikdo z nich nepovažoval za pravděpodobnou. V duchu jsem zabloudila k jiným možnostem – mohli jsme se rozejít, aniž bychom uznali existenci toho druhého, nebo jsme mohli dočasně poskytnuté uznání zase odvolat. Ostatně ani já jsem doopravdy nevěřila v reálnost těchto lidí, pro které pořád stála zeď, jež pro mě nikdy doopravdy neexistovala. I pro mě by bylo snazší vyhradit našemu rozhovoru místo ve své fantazii a nehledat tak mezi řádky ironii, která – a to bylo právě smutné – vůbec neexistovala.
Neříkám, že jsem jim nevěřila, že jsem nevěřila, že si myslí to, co říkají, šlo o mnohem prostší pochybnost: Nebyla jsem si jistá, jestli s nimi stojím v téhle místnosti, jestli jsme všichni přítomní úplně stejně, jestli mi opravdu říkají tohle všechno a já se jenom usmívám.
Podívala jsem se do zrcadla, které viselo vedle mě, odrážel se v něm sousední pokoj, viděla jsem hory dekorativně navršených chlebíčků, pyramidy pralinek, tácy s čokoládovým pečivem, muffiny a německým jablečným koláčem; nad tím vším visel obraz od Matisse, pravděpodobně pravý.
Někdo se mě zeptal, jestli jsem vůbec byla v Bonnu. Jestli vím, jak je Bonn krásný. Odvrátila jsem se od zrcadla a pohlédla opět do místnosti, všechny tváře byly obrácené ke mně, nedokázala jsem říct, kdo položil tu otázku. Klouzala jsem pohledem po jednotlivých párech očí, když se atmosféra nečekaně, avšak zásadně změnila.
Jakýsi mužský hlas vykřikl, že jsem v Bonnu docela jistě nikdy nebyla, nedokázala jsem dost rychle najít ústa, která k hlasu patřila, vtom už se přidal další hlas: Ne, v Bonnu jsem rozhodně být nemohla. Když někdo hovoří o Bonnu jako já, totiž vůbec, a místo něj vypráví o Lipsku, pak prostě nemůže vědět, co je to Bonn!
V místnosti bylo dost teplo, ne příliš, ale zkrátka dost, venku byl leden a na ulicích, dokonce i v New Yorku, už několik hodin tma. Hosté měli cítit únavu a hlad, měli mít chuť na chlebíčky, pralinky a německý jablkový koláč, ale přítomní setrvávali na svých místech, v kruhu, který kolem mě vytvořili, ve tvářích se jim zračila pozornost, zvědavost nebo, jak jsem se začala obávat, agresivita. Zavřela jsem oči, jednotlivé věty narážely do mého vědomí, nesouvisle, s klesající hlasitostí.
Ticho před událostmi, k nimž nedošlo. Uprostřed deštivé noci jsem naposledy zvedla oči k okolním domům, všechna okna svítila, nedala se od sebe rozlišit. Bylo to tak v pořádku, už se mi dál nechtělo odpovídat, tělo mi ztěžklo únavou. Beztak jsem těm lidem nevěřila, že doopravdy existují. Připadali mi pochybní, tvrzení vyryté do mědi.
Z německého originálu přeložila Michaela Škultéty
