Plzeňská zvířecí encyklopedie

Zvíře: prase bradavičnaté – dermoplastika

Jméno:
Člověk: Milan Ráček
Vztah:
Vědecké téma:

Prase bradavičnaté je jediný druh prasete, který se dokázal přizpůsobit životním podmínkám v savaně subsaharské Afriky. Tento téměř vegetariánsky žijící všežravec nemá oproti svým severským příbuzným štětiny po celém těle, ale má pouze krátkou štětinatou hřívu v týlu a na hřbetě. V případě akutního nebezpečí prase naježí svou hřívu a vztyčí ocas, zakončený střapcem. Kvůli vztyčenému ocasu, který připomíná anténu, si prase bradavičnaté vysloužilo přezdívku „Rádio Afrika”.

Dnes patří toto divoce žijící zvíře k nejoblíbenějším trofejím západních lovců, protože až na jediný poddruh není prase bradavičnaté na seznamu ohrožených druhů, a proto nepodléhá zákazu lovu. Ulovená zvířata bývají obvykle ještě v Africe stažena z kůže, například u renomované firmy Zimmermann v Nairobi. Stažená kůže je následně odborně vyčiněna a teprve potom je poslána do Evropy do některého z preparátorských ateliérů. Kosti se dávají vyvařit ve vodě s přídavkem sody – tento proces se nazývá macerace.

Tato samice prasete bradavičnatého byla v okamžiku své smrti už dospělá. Nejprve bylo nutné rekonstruovat stavbu jejího těla. K tomuto účelu byly už před stažením kůže detailně zdokumentovány tělesné rozměry zvířete, podobně jako když se u krejčího bere míra na šaty. V zásadě existují tři metody vycpávání větších savců. Obecně se k preparaci využívá pouze kůže, lebka a kosti včetně kopyt. Při použití první (starší) metody, pojmenované po americkém preparátorovi Carlu Akeleyovi, umístí preparátor lebku na centrální dřevěnou desku a z tenkého drátěného pletiva vytvaruje podle předlohy tělo zvířete. Přes pletivo pak napne vyčiněnou kůži.
Při použití novější metody (Vandemere) vytvaruje preparátor nejprve tělo z hlíny a do hliněné formy pak vylije tenký a lehčí materiál. Výhoda tohoto náročného postupu spočívá v nízké hmotnosti preparátů. U tohoto prasete bradavičnatého byla použita třetí metoda, která je doposud nejběžnější. Zadavatel zakázky si z katalogu firmy Johnson, která je světovou jedničkou na trhu ve svém oboru, vybral konkrétní model z tvrdé pěnové hmoty. Tento model zhruba odpovídal velikosti zvířete určeného k preparaci. Dnes mají takový vnitřek téměř všechny preparáty, což vede k tomu, že všechna vycpaná zvířata v moderních muzejních sbírkách zaujímají stejně strnulou pozici. Nakonec zbývá preparátorovi už jen obličej zvířete s individuálním výrazem. Zatímco celé tělo prasete bradavičnatého se podaří potáhnout kůží a sešít za pár hodin, vytvarování hlavy se specifickým výrazem obličeje trvá často celý pracovní den. Preparátorská práce se v této fázi nejvíce podobá práci sochařské. Celkový výraz preparovaného zvířete musí mít preparátor rozmyšlený už předem. K atributům prasete bradavičnatého resp. k jeho imaginovanému charakteru patří požitkářství, inteligence, nevázanost, vypočítavost, poťouchlost a přemoudřelost. Tento dojem je zesílen výběrem skleněných očí a správným umístěním drobných vrásek kolem očí a rypáku. Na závěr se ještě doladí detaily – štětiny vypadlé během činění kůže budou doplněny z koňských žíní podobným postupem jako u parukáře.
Právě v této intenzivní dokončovací fázi se tváří v tvář vycpanému zvířeti vynořují různé myšlenky, zejména ohledně profesní etiky. Dokonce i když preparátor nepracuje na zakázkách od soukromníků, kteří si chtějí vycpaná zvířata vystavit jen jako své mrtvé trofeje, nevyhne se úvahám o paradoxech spojených s hodnotou muzeálních sbírek. Přispívají k rozvíjení našich znalostí o jednotlivých živočišných rodech a tím i ke správné ochraně těchto rodů. Tento argument však přestává platit, pokud kvůli tomu byli vyhubeni téměř všichni zástupci svého druhu.

Milan Ráček byl v mládí vicemistrem republiky v boxu. Jeho studijní ambice byly zmařeny tehdejšími politickými poměry v zemi. Jeho rodina totiž patřila ke staré buržoazní třídě, kterou se komunistický režim rozhodl zlikvidovat. Proto mu byl odepřen přístup ke studiu na vysoké škole, zejména ke studiu humanitních oborů. Jedinou možností, jak se dostat z maloměstských poměrů do hlavního města Prahy, bylo vystudovat Odbornou školu muzeologickou při Národním muzeu v Praze a stát se preparátorem a restaurátorem. Po emigraci do Rakouska v roce 1968 začal Milan Ráček pracovat v Dolnorakouském zemském muzeu. Zde preparoval a restauroval mnoho objektů z rozsáhlých sbírek. Zejména v počátečních letech však realizoval i drobné zakázky pro soukromníky.

    Zvíře: krokodýl siamský

    Jméno:
    Člověk: Susanne Sachsse
    Vztah: imitační objekt
    Vědecké téma:

    Krokodýl čelnatý (Osteolaemus tetraspis) se v rámci třídy plazů (Reptilia) řadí do čeledi krokodýlovitých (Crocodylidae) a k rodu Osteolaemus. Je to nejmenší dosud existující druh krokodýla.

    Krokodýli a aligátoři jsou tvorové, kteří v lidech odpradávna vyvolávají strach. Svým vzhledem vzbuzují dojem, že se nezaleknou zaútočit na člověka a spolknout ho. Krokodýli společně s ostatními tvory, kteří jsou pro lidi nebezpeční, jsou spojováni s temnotou, chaosem a smrtí. Tím je otřesena naše chybná interpretace člověka jako pána tvorstva. Tento pocit je tím mocnější, že krokodýl je domovem ve vodě, která je pro nás cizím živlem, a je spojován také s podvědomím a nevysvětlitelností.

    Při bližším pozorování je zřejmé, že krokodýli jsou skutečně neobyčejní živočichové – jsou plní mateřské lásky a péče, mají komplexní rituály při páření a nám se (mylně) zdá, že dokážeme odezírat z jejich výrazu, co si myslí (u ostatních plazů tento pocit obvykle nemíváme). Krutýma očima a obrovskou tlamou, která se dokáže rozevřít do neuvěřitelných rozměrů, v nás vzbuzují velký respekt. Hérodotos píše o egyptském městě jménem Crocodilopolis (dnes Fajjúm – řecké označení pro krokodýla pochází ze slova „kroke“ = oblázek a „delios“ = červ), že tito plazi byli místními knězi uctíváni jako bůh Sobek (představované mužem s krokodýlí hlavou), byli krmeni v chrámu a po smrti byli balzamováni a pohřbíváni v rakvích.
    Egyptská kniha mrtvých popisuje mytologickou bytost Amemait („Požíračka duší“) s krokodýlí hlavou, lvím tělem a hrošíma nohama. Tato bytost je spojována s rituálem vážení srdce, při kterém je srdce zemřelého na vahách poměřováno s pštrosím perem. Když srdce není v rovnováze s perem, Amemait srdce pozře a tím mu znemožní vstup do ráje. V Africe sdílí mnoho etnických skupin víru v to, že krokodýli jsou spojeni s principy spravedlnosti a pomsty. Turkanové v Keni věří například v to, že krokodýli sežerou člověka pouze tehdy, když se člověk něčím proviní.
    Mnoho evropských jazyků používá idiom „ronit krokodýlí slzy“ pro označení předstíraného pláče, plného pokrytecké sentimentality a falešného smutku. Ve středověkých knihách o zvířatech to bylo vykládáno tak, že krokodýli pláčou, když požírají lidi, tak jako plakal Jidáš, když zradil Ježíše. Edward Topsell v 17. století napsal, že krokodýli lákají lidi svým lidským pláčem jenom proto, aby je mohli sežrat.

    Bohužel se nám nepodařilo najít krokodýla čelnatého, a proto místo něj vystoupí krokodýl siamský. Tento druh dorůstá délky až 3,8 metrů a je ohrožen vyhynutím. Krokodýl siamský z plzeňské zoologické zahrady se narodil v červnu 2015. Jedná se o první mládě tohoto druhu, odchované v plzeňské zoo. Často a hlasitě kváká a velice rád se vyhřívá na slunci. Herečka Susanne Sachsse, která používá pseudonym Judith, zkouší ronit krokodýlí slzy. Krokodýl pro ni symbolizuje smrt a podvědomí.

      Zvíře: želva

      Jméno:
      Člověk: Jana Kasalová
      Vztah: Vědecké téma:

      Želvy (Testudinata, Testudines) se řadí ke třídě plazů. Nejstarší druhy želv se poprvé objevily před více než 220 miliony let v období karnu (svrchní trias). Želvy velmi dobře vidí. Barvy dokáží dokonce rozlišit lépe než lidé, protože želví oči jsou vybaveny – podobně jako u všech plazů – čtyřmi různými receptory barevného vidění. Želvy jsou proto schopny vnímat části blízkého infračerveného a ultrafialového záření. Šedé tóny jsou naproti tomu pro želvy hůře rozlišitelné. Změnou polohy očí jsou želvy schopné vidět prostorové panorama. Vodní želvy dýchají tak, že žvýkacími pohyby spodní čelisti a krku přečerpávají vzduch. Čichové receptory se nacházejí v hltanu. Sexuálního partnera poznají želvy podle pachu (i pod vodou) dokonce i na větší vzdálenosti.

      Želvy se mohou dožívat velmi vysokého věku. Například želva sloní (Geochelone nigra) jménem Harriet, která žila v australské zoologické zahradě a zemřela 23. června 2006, se podle odhadů narodila v roce 1830. Dožila se tedy minimálně 176 let. Nejstarší známá želva zemřela v roce 2006 ve věku 256 let v zoologické zahradě v indické Kalkatě.

      Ve starých kosmogoniích asijských národů se Země jako okrouhlá plocha prohání po pramoři. Aby nedošlo k jejímu potopení, je nutný nosič, který by Zemi podpíral. Často je tímto nosičem právě želva. Výchozím bodem mnoha původních asijských mýtů je indická představa boha Višnu, který leží na hadovi Ananta-Šéšovi na dně oceánu a střeží tvorstvo. On sám se ve své druhé inkarnaci mění v želvu Kurma, která slouží jako základ osy světa. Při kvedlání mléčného oceánu začnou bohové a démoni v boji proti sobě na hřbetu želvy točit kvedlačkou a stvoří tak řadu božích bytostí a cenných předmětů.

      Žádnému zvířeti na světě není přisuzováno tolik různých pozitivních vlastností jako želvám a nevypráví se o něm tolik legend. Většina lidí si želvy obecně spojuje s jen pomalostí a pohodou.

      Želvy jsou také častými postavami ve filmech – jsou v nich zobrazovány obvykle jako zvířata moudrá, stará – a pomalá. Jako například Morla z Nekonečného příběhu (Michael Ende, 1979), která žije v Močálech smutku a je znuděná svým dlouhým životem. V díle Děvčátko Momo a ukradený čas (1973) umí želva Kasiopea nahlédnout do budoucnosti a zjistit, co se stane v příští půlhodině. Hlavní protagonistce také pomáhá osvobodit svět od šedých mužů. Zcela jinak jsou ovšem líčeni čtyři neohrožení hrdinové animovaného seriálu Želvy Ninja (vysílaného od roku 1987), které zmutovaná krysa vyškolila v umění ninjutsu. Želvy Ninja nade všechno milují pizzu a pojmenovali se po čtyřech italských renesančních umělcích – Leonardo, Michelangelo, Raphael a Donatello. Naše želva ostruhatá je nenáročné zvíře. Tato dnes už dospělá samička přišla na svět ve volné přírodě a svůj domov našla v plzeňské zoo. Tam se už postarala o hojný počet mláďat – přibližně 200 mladých želv. Želvy ostruhaté se dožívají 100 let, samci dosahují délky až 100 centimetrů a hmotnosti až 100 kg. Želva se ráda vyhřívá na slunci, ale nesmí být příliš horko.

        Zvíře: prase domácí

        Jméno: Pinky
        Člověk: Lucie Sujová
        Vztah:
        Vědecké téma:

        Prase domácí (Sus scrofa domestica) je jedno z nejdéle domestikovaných zvířat. Pochází z euroasijského divokého prasete. K ochočování divokých prasat docházelo už v době kolem roku 9000 před naším letopočtem v Číně a Egyptě a kolem roku 4000 před naším letopočtem ve střední Evropě. Prasata sloužila lidem především jako zdroj potravy. Do Ameriky se prasata dostala až v koloniálním období.

        Oblé tělo prasete domácího spočívá na čtyřech krátkých nohách a je mnohem mohutnější než tělo divokého prasete. Prase domácí má oproti praseti divokému převislé uši a kratší rypák, zakroucený ocas a kratší zuby špičáky. Kůže prasete domácího je pokrytá řídkými štětinami a silná vrstva podkožního tuku chrání zvíře před chladem. Prase pečuje o svou kůži tím, že se válí v bahně, aby se zbavilo kožních parazitů a aby se ochladilo.
        V judaismu a islámu je prase a vepřové maso považováno za nečisté. Prase bylo k nečistým zvířatům zařazováno už ve starověké Mezopotámii a Egyptě a tento postoj k němu pokračoval i v novějších dobách v dalších oblastech. V 19. století mohl například už samotný kontakt s prasečími produkty vést k vojenské vzpouře, jak popisuje Thomas Macho ve své knize Prasata /Schweine/, vydané v roce 2015 – muslimští vojáci britské armády se v Indii v roce 1857 vzbouřili proti koloniálním vládcům kvůli tomu, že se domnívali, že nově dodaná munice do jejich pušek Enfield byla namazaná vepřovým sádlem. Krvavé boje tehdy trvaly celý rok a vyžádaly si mnoho obětí.

        Prasata jsou nám lidem vzdálená i blízká zároveň. Možná, že nám připadají odpudivá právě proto, že mezi lidmi a těmito zvířaty existuje tolik podobností. Podobně jako lidé jsou i prasata všežravci, jsou chytrá, dobře plavou a běhají, jsou vytrvalá v lásce, drzá a přítulná. Alegorický román George Orwella Farma zvířat /Animal Farm/ z roku 1945 končí poznatkem, že všichni lidé jsou prasata: „Zvířata venku přebíhala pohledem od prasete k člověku, od člověka k praseti, a znovu od prasete k člověku. Ale nešlo již určit, kdo je kdo.“

        Prasátko Pinky vnímá paní Sujová jako požehnání, Pinky je pro ni v podstatě léčitelem. V obtížných dobách fungovalo jako kamarád, kterému se lze vypovídat. Jejich přátelství začalo před devíti lety, kdy paní Sujová objevila v jednom obchodě se zvířaty malé osamělé prasátko. Teprve potom se začala o miniprasátka více zajímat a stala se aktivní členkou Českého klubu majitelů prasátek chovaných v domácnosti. Dnes paní Sujová a její muž chovají v domácnosti už tři prasátka. Kvůli nedostatku místa pro rozrůstající se domácnost se rodina musela přestěhovat do většího domu. Paní Sujová se naučila interpretovat řeč těla svého prasátka a význam zvuků, které Pinky vydává. Chrochtání je výrazem jeho spokojenosti, kvičení znamená úzkost a smutek. A když je prasátko naopak nervózní nebo agresivní, napne ocásek a nastraží uši. Prasátko je velmi empatické – když vycítí, že paní Sujové není dobře, pokusí se ji rozveselit. To, že je paní Sujová těhotná, vědělo Pinky dokonce dřív, než to zjistila ona sama.

          Zvře: Miniaturní kůň

          Jméno: Katrijn van der Meier
          Člověk: Zuzana Daušová
          Vztah: asistenční kůň a cvičitelka
          Vědecké téma: zvířata v terapii

          Minikůň (Equus caballus przewalskii) je šlechtěním vzniklé miniaturní plemeno normálního domácího a jezdeckého koně. V proporcích a charakteru však za svým velkým bratrem nijak nezaostává. Minikůň nesmí být vyšší než 86 cm. Hříbata jsou vysoká jen asi 50 cm. Vyskytují se v různých barvách a typech, obzvlášť žádaný je však u chovatelů arabský typ s útlými končetinami. Podobně jako jejich velcí příbuzní se i miniaturní koně živí senem, ovsem a travou. Tu a tam si rádi pochutnají na mrkvi na jablku. Miniaturní kůň byl zmiňován už v časopise The Gentlemen's Magazine v Anglii v roce 1765. Tam byl popsán malý hřebec, který měřil na výšku jen 76 cm, a kobylka s výškou pouhých 71 cm. Oba miniaturní koně pocházeli z Bengálska, státu ve Východní Indii, a byli odtamtud přepraveni do Anglie.

          Miniaturní koníci byli v Evropě chováni a šlechtěni k tomu, aby v evropských královských rodinách sloužili dětem pro zábavu. S úpadkem evropských monarchií začalo toto plemeno v Evropě vymírat a jen nemnoho exemplářů se po převozu do zámoří podařilo zachránit ve Spojených státech amerických. V USA pak začal profesionální chov shetlandských poníků. Chovatelé koní rychle zjistili, že za malého shetlandského poníka nebo miniaturního koně si ve většině případů mohou účtovat podstatně vyšší cenu než za velkého koně, a tak nastal skutečný boom.

          Paní Daušová, cvičitelka kobylky Katrijn, viděla náhodou dokumentární film o miniaturních koních a jejich kvalitách jako vodicích zvířat pro nevidomé lidi. Film ji zaujal, protože sama pracovala s asistenčními psy, a proto kontaktovala jednu farmu v Holandsku, která se chovem miniaturních koní zabývala. Na této farmě žila už dva roky minikobylka jménem Katrijn. Dnes už Katrijn žije 4 měsíce v Česku a prodělává výcvik na vodicího koně. Podobně jako psi se i minikůň učí poslouchat povely a pomáhat zrakově postiženým lidem. Minikůň se musí především naučit pobývat v jakémkoli prostředí. V rámci výcviku se tak kobylka Katrijn dostala s paní Daušovou i do hospody. Katrijn jezdí metrem i autem. Je velice tvrdohlavá a vyžaduje příchylnost.

            Zvíře: Pes

            Jméno:
            Člověk: Zuzana Daušová
            Vztah: slepecký pes
            Vědecké téma:

            Retrívr, který se řadí ke skupině slídičů, přinašečů a vodních psů (apportare „přinést“), byl původně chován jako lovecký pes. Jeho speciálním úkolem bylo najít postřelené lovné ptáky a přinést je lovci. Pro tuto činnost je nezbytné, aby měl pes mírnou povahu a byl samostatný a vytrvalý. Kromě toho by ho mělo bavit plavání. Dnes se přesně kvůli těmto vlastnostem prosazuje retrívr jako rodinný pes. Často však bývá vychováván také jako záchranářský pes pro práci u horské služby a pro vyhledávání lidí zavalených lavinami nebo jako asistenční pes.

            Z právního hlediska je asistenční pes považován za „zdravotní pomůcku“. Vodicí pes pro nevidomou nebo slabozrakou osobu je schopen velice inteligentního jednání. Na pokyn vyhledá dveře, schody, značený přechod pro chodce, telefonní budku, poštovní schránku, volné místo k sezení (například ve vlaku nebo autobusu) a umí toho mnohem víc. Například nalezení nějakého místa nebo předmětu signalizuje tím, že před tímto místem nebo předmětem zůstane stát. V případě hrozícího nebezpečí, například v dopravě, musí být vodicí pes schopen výjimečně neuposlechnout příkazu (tomu se říká „inteligentní neposlušnost“). Tato schopnost je zčásti autonomním jednáním speciálně vycvičeného psa. Asistenční pes dokáže sám řešit problémy tím, že se v nebezpečných situacích vzepře příkazu.

            Zuzana Daušová je zkušená cvičitelka psů. Ve výcvikovém centru Helppes v Praze vede výcvik asistenčních a vodicích psů. Za komunistického režimu neměla paní Daušová možnost získat místo cvičitelky psů, přestože už tehdy existovali slepečtí psi – k tomuto účelu se tenkrát využívali výhradně němečtí ovčáci. V 80. letech se proto věnovala výcviku psů pouze neoficiálně. Teprve po roce 1989 dostala příležitost provozovat tuto činnost oficiálně a založila pak několik psích škol.

              Zvíře: Český teplokrevník

              Jméno: Démon a Gustav
              Člověk: Václav Vydra
              Vztah: komplicové
              Vědecké téma: chov, koňské maso

              Kůň je z historického hlediska velice ambivalentní symbol. Pro usedle žijící společenství lidí, kteří se živili zemědělstvím, byla tato velká zvířata spojena s hrůzou z kočujících nomádů, kteří jako první dokázali koně ochočit a žít s nimi s nimi v důvěrné blízkosti. Zde je patrně původ mýtů o kentaurech, bytostech, které byly napůl člověk, napůl kůň. Jejich vlastnosti, nesmírná síla, divokost a nespoutanost jsou speciálně v Evropě považovány za nelidské. Na druhou stranu snad žádné jiné domácí zvíře netvoří s člověkem takovou jednotu. Člověk a kůň jsou navýsost synchronní ve svých pohybech, emocích i vnímání. Tento soulad lze snadno rozpoznat při pozorování koně a jeho jezdce. Nepřekvapuje proto, že k domestikaci koní došlo už před 4000 lety. Koně byli využíváni jako válečné stroje, jako mechanická síla i zdroj materiálu a potravy. Na koňských hřbetech se budovaly civilizace, jiné civilizace naopak pod koňskými kopyty kolabovaly. Španělská expanze do střední a jižní Afriky se uskutečnila s pomocí koní, což u domorodých obyvatel vzbuzovalo paniku a hrůzu. Ve své představivosti si stvořili bytost složenou z člověka a koně, která se v podstatě nijak neliší od řeckých kentaurů.

              Symbol koně se objevuje také u vzniku evropského dualismu, stavějícího do protikladu rozum a instinkt. Tato dualita ovlivňuje vztah mezi zvířetem a člověkem dodnes, a to jak v akademickém diskurzu, tak i v běžném životě. Platón přirovnává duši k dvojspřeží okřídlených koní, kteří táhnou vůz řízený vozatajem. Koně symbolizují nízké, instinktivní, slepě vedené živočišné složky duše, zatímco vozataj udává směr a krotí ty divoké, hrozné bestie. Koně se stali podobně jako starodávní kentaurové symbolem živočišnosti – zejména symbolem nekontrolované sexuality a síly. Slovní označení pro samce a samici koně (hřebec, klisna) se v mnoha jazycích používají také pro označení osob, které jsou výrazně sexuálně aktivní nebo atraktivní. To patrně souvisí i s impozantní velikostí ztopořeného penisu u hřebců. Zvíře je puzeno nespoutanou přirozenou silou, která ho žene kupředu, zatímco člověk přírodu spoutává, zmocňuje se jí a snaží se ji řídit. Toto pojetí výrazně ovlivňuje chápání zvířat jako méněcenných tvorů, jejichž jediným užitkem je sloužit člověku.

              Dva čeští teplokrevníci Démon a Gustav žijí u Václava Vydry na farmě nedaleko Prahy. Pan Vydra je zastáncem radikálně nového přístupu v chovu koní. Tento přístup zahrnuje mimo jiné to, že chovatel nenechá koně podkovat. Koně na jeho farmě žijí volně – bez podkov a postroje. Pan Vydra instaloval na farmě krmný automat, který zvířata po příjmu krmiva nutí k tomu, aby absolvovala jakousi „wellnes“ trasu po písku, štěrku a louce a přes vodu. V raném novověku lidé věřili, že podkovy mají schopnost zahánět čarodějnice, protože ty měly údajně strach z koní. Taková pověra však byla stejně nesmyslná jako podkování koňských kopyt.

                Zvíře: Američtí bezsrstí teriéři

                Jméno: Barča, Beate, Leo
                Člověk: Meda Mládková a Jiří Pospíšil
                Vztah: přátelství
                Vědecké téma:

                Pes je tranzientní živočich na přechodu od nomádských forem života k formám usedlejším, od přírody ke kultuře, od pravěké tlupy k civilizované společnosti, od přírodního stavu ke státu. Vyznačuje přesně onen bod, ve kterém se názory rozcházejí – jedni pohlížejí na lidi jako na věrný obraz boha a druzí vidí hominida v rozmanité příbuznosti s nelidskými živočichy. Proces vznikání člověka byl koevolučně spjat vždy také s procesem vznikání psa. Z nejnovějších genetických šetření vyplynulo, že rod „pes“ existuje přibližně už 150.000 let, což se v podstatě shoduje s obdobím výskytu druhu Homo sapiens. Teprve když pes převzal protetickou roli bdícího orgánu (> teze o orgánové projekci: pes jako biologická extenze těla), uvolnily se u člověka kapacity, které umožnily další diferenciaci komunikace.

                Je zřejmé, že historie vztahu člověka a psa je při vší vroucnosti vztahu plná mýtů a omylů. Co je však tajemstvím úspěchu tohoto vztahu? Podle Stephena Budianského, chovatele a autora knihy Pravda o psech /The Truth About Dogs/, je skryto v anticipačním chování psů. Člověk psa neodhání, ale pociťuje vůči němu pohrdání, vytěsněné do podvědomí a spojené s výrazným pocitem viny. Pes tohoto pocitu viny naopak využívá. Psi jsou manipulativní a parazitní. V průběhu mnoha tisíciletí se však přičinili o to, že si je lidé přestali ošklivit. Pomáhalo jim přitom určitě jejich juvenilní chování. Jak říká český biolog Stanislav Komárek: Psi jsou na rozdíl od vlků až do smrti mladí. Ve svém vztahu k člověku psi šikovně využívají vztahového modelu rodič-dítě, což je v živočišné říši naprosto jedinečná vlastnost.

                Tento evoluční trik lze doložit například u jednoho z nejznámějších českých psů – Dášeňky spisovatele Karla Čapka. Slavný český spisovatel a ostrý kritik poměrů totiž v přítomnosti Dášeňky jihnul a jeho slova ztrácela břitkost. Knížka, ve které Čapek literárně zpracoval šťastný a pokojný život svého štěněte, dodnes dojímá dětské i dospělé čtenáře. Sama Dášeňka stojí na počátku české fascinace těmito čtyřnožci. I dnes žije v této zemi v poměru k počtu obyvatel více psů než ve většině ostatních evropských zemí.

                Teriéři Medy Mládkové a Jiřího Pospíšila se jmenují Barča, Beáta a Leo. Plemeno zvané americký bezsrstý teriér patří mezi takzvané naháče. Tento teriér se sice rodí osrstěný, ale přibližně ve věku osmi týdnů svou srst ztrácí. Kůže tohoto psa je skvrnitá a s přibývajícím věkem se skvrny zvětšují. V zimě bývá jeho kůže – podobně jako u člověka – světlejší než v létě. Teriéři mají rozvinutý lovecký instinkt, ale kvůli kůži, která je bez srsti a tím i bez ochrany, se pro lov vůbec nehodí.

                  Zvíře: orel stepní

                  Jméno: Sophie
                  Člověk: Ondřej Pelikán
                  Vztah: pracovní kolegové, přátelé
                  Vědecké téma: Nové vyprávění báje o Prométheovi z pohledu orla

                  Jen málo ikonografií je tak jasných a jednoznačných jako ikonografie orla stepního. Symbol orla působí majestátně, hrdě a suverénně. Orel je živočich s rozhledem a dobrým výhledem, pták, který je úzce spojen se sluncem a jasností, což vedlo k mylným domněnkám, že orel dokáže doletět až do nebe. Orel sice není považován za příliš inteligentního nebo lstivého, ale kompenzuje to svým majestátním zjevem.

                  Etana, první pozemský král Mezopotámie, se dostal k bohyni Ištar na nebi na zádech orla, kterého zachránil z pasti. Hinduistický král ptáků Garuda sloužil Višnuovi také jako jezdecké zvíře. Zeus, vládce Olympu, unesl v podobě orla mladíka Ganyméda a povýšil ho na číšníka bohů. Orel plnil Diovu vůli také tím, že každý den vyklovával Prométheovi játra, když si Prométheus připoutaný ke skále v pohoří Kavkaz odpykával svůj trest. Orel byl také emblémem římských legií, což je pravděpodobně důvod, proč je tento pták považován za symbol moci a dominance. V křesťanství se stal orel symbolem apoštola Jana. Orel podle všeho posloužil také jako inspirace pro mýtické postavy, jako je Pták Noh nebo Gryf. Bájný tvor jménem Gryf sdílí některé vlastnosti se lvem, který je rovněž spojován se sluncem, mocí a dominancí. Orlové jsou v některých zemích Střední Asie symbolem moci a státnosti. Tito majestátní dravci bývají využíváni i jako pomocníci při lovu. Také původní obyvatelé Ameriky spojují orla se sluncem. Podobu orla má u původních amerických etnik významná bájná bytost – takzvaný „pták hromu“.

                  Malá tříletá samice orla stepního Sophie žije u pana Pelikána a paní Kořínkové společně s ročním výrem Evženem. Pan Pelikán Sophii ochočil, naučil ji létat, povzbuzuje ji, aby si dokázala poradit s poryvy větru, a hledá ji, když Sophie zaletí příliš daleko a zabloudí. Oba spolupracují na uměleckém vystoupení pro orly stepní. Pan Pelikán říká, že létání je pro orly především zábava, a neslouží jen k lovu.

                    Zvíře: leguán, samice

                    Jméno: Lina
                    Člověk: Libor Balák
                    Vztah: spolubydlící, studijní objekt
                    Vědecké téma: časové osy, zpomalené vnímání času

                    Leguáni jsou terestričtí neboli pevninští živočichové, kteří žijí na zemi (druh Dipsosaurus, Cyclura), na stromech (Iguana, Brachylophus) nebo na skalách (Sauromalus, Ctenosaura, Conolophus, Amblyrhynchus). Jsou rozšíření v Severní i Jižní Americe, ale také na Karibských ostrovech, na Galapágách a na ostrovech Fidži.
                    Leguán zelený je vegetarián žijící převážně v korunách vysokých stromů, ze kterých se rád vrhá 30 metrů hluboko do vody, aby v ní předvedl své vynikající plavecké umění. Svůj dlouhý ocas využívá jako pohon. Dokáže dokonce zpomalit svůj tep, takže vydrží až 40 minut pod vodou bez přívodu kyslíku.

                    V době páření se samec leguána zbarvuje dočervena a vábí samici svým velkým hrdelním lalokem a rytmickým kýváním hlavy. Nalákanou samici pak samec kousnutím do týla znehybní, aby se s ní mohl spářit. Samice snáší 30-45 vajec do dutin v zemi, které fungují v podstatě jako přírodní inkubátor. Když se z vajec vylíhnou malí leguáni, vykazují chování, které je pro ostatní ještěry poměrně netypické – po skupinkách putují dobrodružně do pralesa, kde bez rodičovské ochrany musí čelit nejrůznějším nebezpečím, která tam na ně číhají. Je to taková leguání mladická nerozvážnost.

                    Navzdory tomu, že leguáni nejsou přímými potomky dinosaurů, byli dříve často vybíráni k účinkování v mnoha „béčkových“ filmech právě do rolí dinosaurů. Odtud také pramení zájem pana Baláka o leguánku Linu. Lina mu slouží jako studijní objekt a zároveň i jako múza pro jeho malby inspirované světem pravěku.

                    Pan Libor Balák koupil Linu jako mládě na teraristické burze v městečku Doubrava. Už devět let se Lina volně pohybuje po Liborově bytě. Nemá žádné terárium, ale obývá dva metry dlouhý domek u okna, který je vybaven různými můstky, UV lampou, místem ke slunění a ložnicí s toaletou. Povahově je Lina spíše uzavřená a velice fixovaná na Libora – chodí například spát teprve tehdy, když je pán doma. Nemá ráda, když na ni někdo sahá, ale vezme si opatrně jídlo z ruky a nikdy nekousne. Ve styku s ostatními zvířaty je poměrně tolerantní a pěstuje dobré sousedské vztahy s dalšími domácími zvířaty – kočkou a dalším ještěrem – agamou vousatou. Když přijde návštěva, ať už lidská nebo zvířecí, chrání si Lina své území – chová se teritoriálně, ale ne agresivně. Na prezentacích a přednáškách perfektně spolupracuje.

                      Zvíře: roj včel medonosných

                      Jméno: roj
                      Člověk: Jiří Cafourek
                      Vztah: kolegiální, distancovaný
                      Vědecké téma: teorie rojení, umírání včel

                      Anglické slovo „bee“ pochází z indoevropského „bhi“, nebo „to quiver“, což znamená „třást se“ nebo „poletovat“. Starořecké slovo „bios“ (život) má stejný původ. Bzučení, chvátání, pulzování a další vibrace života zaplňují prázdný prostor podobným způsobem, jako včely plní dutiny mezi medovými plástvemi. Včely jsou v mnoha aspektech originální, starodávní živočichové a lidé na celém světě k nim chovají respekt a obdiv. Obecně jsou včely považovány za symbol spolupráce, produktivity, sociální organizace, altruismu, dobročinnosti a odolnosti.

                      Ve starém Egyptě byly včely spojovány s bohem slunce Re (jsou pokládány za jeho slzy – totéž se později vyprávělo i o Ježíši Kristovi) a i jinak bývají zmiňovány v souvislosti s ranými civilizacemi. Včely jsou nejen zdrojem medu, ale i vosku, který se používá k výrobě kosmetických přípravků, ale například i k ochraně a zpracování kovů. Kromě toho včely produkují také lékařsky účinné látky, jako je mateří kašička a propolis. Přítomnost včel slibuje bohatou úrodu, protože jsou hlavními opylovači.

                      Podobně jako ostatní skupiny takzvaného eusociálního hmyzu (jako jsou např. živočichové, kteří žijí v koloniích a kteří využívají k reprodukci královny), se staly včely mocnými politickými symboly – reprezentují například nesobeckost, přísnou pracovní morálku, spolupráci a ochotu obětovat svůj život za skupinu. Starořečtí bojovníci zvaní hoplité měli kresbu včely na svých štítech. Organizace uvnitř včelstev se stala mocným symbolickým základem pro mnoho kolektivistických a hierarchických státních ideologií, od Sparty přes Sovětský svaz až po současný politický aktivismus. Bezpochyby nikoli náhodou zvolil včelu pro svůj emblém také Napoleon. Mnoho středověkých i moderních myslitelů učinilo z organizace roje a včelstva model ideálního státu – monarchie. Je zajímavé, že až do 17. století se předpokládalo, že včelí královna je král. K vyvrácení této domněnky došlo až díky pokroku moderní vědy a díky speciálním mikroskopům. Dlouho se tradovalo, že pouze lidé mají rozum, zatímco zvířata se řídí pouze svými instinkty. Charles Darwin, kterého včely a jejich sociální život i hmotné produkty fascinovaly, používal včely s oblibou jako příklad, na kterém dokládal souvislost mezi logickým myšlením a instinkty.

                      Když si uvědomíme, jaký zvláštní sociální a pracovně organizační talent včely mají, pochopíme, že si pan Cafourek vybral ty správné partnery pro rozšíření své terapeutické praxe. Pan Cafourek se už léta zabývá léčbou drogově závislých osob a od roku 2008 je také včelařem. Ukazuje dětem a mládeži, jak se pečuje o včelstvo, a tím je učí odpovědnosti a pomáhá jim pochopit, jak funguje celý ekosystém. Postupem času vnímá pan Cafourek sám sebe už spíše jako včelaře než terapeuta pracujícího se včelami.

                      Pan Cafourek se svými včelami živě komunikuje. Své včelky zná velice dobře a naučil se rozeznávat jejich emoce. Vnímá tyto živočichy spíše jako své kolegy. Med přenechává obvykle včelám a sklízí ho pouze pro účely předváděcích akcí.

                        Zvíře: liška

                        Charlotte Gainsbourg
                        Charlotte Gainsbourg
                        Jméno: Winnie
                        Člověk: Ota Bareš
                        Vztah: pracovní kolega, zaměstnanec
                        Vědecké téma: domestikace

                        Liška je šelma, která patří do čeledi psovitých (Canidae). V Evropě je nejrozšířenější liška obecná (Vulpes vulpes), která žije v rodinných smečkách a vykazuje výrazné sociální chování – nežije tedy samotářsky, jak se až do 60. let 20. století mylně předpokládalo.

                        Lišku vůbec provázejí rozporuplné a vzrušující legendy. V Bibli je symbolem divokosti a zpustlé krajiny, kterou obývá jako škůdce, jako lstivý a zlý škůdce. V křesťanské ikonografii se liška stává personifikací hříchu. V parodiích na životní styl u dvora vystupuje ve dvojroli jako padouch i hrdina. Ve středověku byly lišce připisovány charakterové vlastnosti jako faleš, pomstychtivost, vzdorovitost a vychytralost a byla považována za bytostného samotáře. Také Goethova verze eposu Reineke Fuchs (česky Ferina lišák) z roku 1793 představuje lišku jako lstivého podvodníka. V Číně existuje liška nejen jako symbol chytrosti a lstivosti, ale také erotického svádění a démonie. Existuje mnoho povídek, ve kterých se muži spustí s krásnou ženou v liščí podobě a přivodí si tím vlastní zkázu. Animované filmy Robin Hood (1973) nebo Fantastic Mr. Fox (česky Fantastický pan Lišák) (2009) režiséra Wese Andersona však ukazují i jiný obraz lišky. Zde je protagonista chytrý a lstivý proto, aby bohatým bral a chudým dával. A podobně jako už v Goethově díle Reineke Fuchs je i zde nejlepším přítelem lišky jezevec.

                        Lišky používají ke komunikaci různé zvuky – například štěkání, které je však chraptivější než u psů. Tříslabičné až pětislabičné štěkání „haf-haf-haf“ s přízvukem na poslední slabice používají lišky pravděpodobně ke komunikaci na delší vzdálenosti. Lars von Trier naslouchal liškám ještě pozorněji. V jeho filmu Antichrist (Antikrist) říká liška „chow-oss-roans“ – ve zpomaleném záběru je pak přesně slyšet, co liška člověku sděluje: „Cha-Os-Reigns” = Chaos reigns!, tedy „Vládne chaos!”. Lišku z filmu Antikrist, která se stala opravdovou hvězdou filmového festivalu v Cannes, představí v plzeňské aréně Ota Bareš, který chová a cvičí zvířata pro účinkování ve filmu. Lišák Winnie žije už přes sedm let společně s mnoha jinými zvířaty u Oty Bareše v Praze. Natáčení filmu Antikrist se konalo v Německu a Winnie tam strávil společně se svým trenérem několik týdnů. Od té doby žije lišák Winnie – zatím bez dalších filmových rolí – v Praze. Chová se velmi plaše.

                          Zvíře: pes plemene boxer, fenka



                          Jméno: Pula
                          Člověk: Petra Soukupová
                          Vztah: člen rodiny, komplic
                          Vědecké téma: chov, manipulace

                          Boxer je chován především jako hlídací a služební pes, ale osvědčil se také jako pes společenský. Patří k tzv. molossoidním, tedy těžkým a velkým psím plemenům (k psům dogovitým). Hlava boxera je mohutná, s dobrosrdečným výrazem. Dříve lidé boxerům kupírovali uši, tedy zastřihávali jim je do špičky, aby psi působili nebezpečněji a ostražitěji. Dnes už se boxerům uši ani ocas nekupírují. Dalšími genetickými manipulacemi dosáhli lidé toho, že charakteristický čenich u mnoha linií tohoto psa téměř vymizel, hřbet boxera se směrem k ocasu svažuje, pas je velmi úzký. Boxer byl vyšlechtěn v 19. století v Německu. V roce 1904 byly v Mnichově stanoveny standardy tohoto plemene a v roce 1924 Mezinárodní kynologická federace uznala boxera jako služební plemeno.

                          Armáda velice záhy zjistila, že tomuto psímu plemenu jsou vlastní takové charakterové vlastnosti jako věrnost, ostražitost a strach z cizího, a proto začala tyto psy využívat pro své účely. Během první i druhé světové války využívala boxery jako hlásiče a hlídače, ale také jako nosiče zavazadel. Mnoho vojáků si po skončení války vzalo své zvířecí kamarády s sebou domů a německý boxer se stal oblíbeným rodinným psem. Jako služební pes u německé policie a armády se však dnes využívá už jen málo.

                          Za bezprostředního předka německého boxera je považován dnes už vyhynulý pes zvaný brabantský býkohryz. Býkohryz byl vyšlechtěn na knížecích dvorech, kde sloužil například k lovu divokých prasat a medvědů. Býkohryz uchopil kořist svými silnými zuby a pevně ji přidržel až do příchodu lovce a ten ji pak skolil. Býkohryz symbolizoval status svého majitele a byl často zobrazován se svým pánem na rodinných portrétech. Nejslavnějším příkladem je obraz s názvem Dvorní dámy (Las Meninas) španělského malíře Diega Velázqueze z roku 1656.

                          Boxerku jménem Pula uviděla paní Soukupová před osmi lety na internetu. Dnes už je Pula členem rodiny. Paní Soukupová dokáže z výrazu boxerky Puly vyčíst její momentální duševní rozpoložení a má pocit, že Pula naopak rozumí zase jejím náladám. Pula je velice přátelská a dovádivá. Miluje lidi a srdečně je vítá. Nemá ráda konflikty a s většinou zvířat a lidí, dospělých i dětí, skvěle vychází.

                            Zvíře: slepice (neboli kur domácí)

                            Jméno: Pipka
                            Člověk: Tereza Porubová
                            Vztah: člen rodiny
                            Vědecké téma: N.N.

                            Slovo „slepice“ je odvozeno od slova „slepý“. Ale slepice přitom nejsou slepé! Výborně vidí zejména nablízko a dokáží dobře rozeznat i nejmenší předměty až do vzdálenosti pěti metrů. Zato na dálku už to není žádná sláva – jakž takž zřetelně vidí na dálku jen velké předměty, a to pouze do vzdálenosti asi 50 metrů. Jako kompenzaci však mají slepice po celé kůži a především na nohou vibrační orgány, prostřednictvím kterých jsou schopny vnímat i nejjemnější chvění v půdě a ve vzduchu. Díky tomu jsou slepice i v nejčernější tmě schopné zaregistrovat, že se blíží nepřítel.

                            Slepice mají sice malý mozek, ale zato mají jednu pozoruhodnou schopnost – ovládají instinktivně takzvaný „head tracking“. Jejich hlava zůstává v klidu, jakoby zafixovaná ve stejné pozici, zatímco tělo se pohybuje. Mozek sleduje pohyby každé části těla a musí vyrovnávat protipohyby, aby tělo udrželo rovnováhu. Je to kognitivní schopnost, kterou musejí namáhavě trénovat například tanečníci break dance a při které je nutné držet hlavu na milimetr přesně ve stejné poloze.

                            V Moravské Třebové panuje pověra, že se čert proměňuje v černou slepici a že díky této slepici se dá zbohatnout. Vejce od černé slepice je prý nutné nosit 14 dní v podpaží, aby se z něj vylíhlo kuře. Když člověk položí vylíhlé kuře pod slepici, bude mít denně jeden tolar.

                            Zdá se, že velmi starou filozofickou otázku „Co bylo dříve – vejce, nebo slepice?“ vyřešil v Anglii tým složený ze tří expertů – filozofa, přírodovědce a chovatele slepic. Jejich odpověď: „Vejce tu bylo dřív než slepice. První živá věc, kterou bylo možné bez pochyb přiřadit k druhu „kur“, bylo tedy první vejce.“ Tím je vyloučeno, že by se jiné zvíře mohlo někdy proměnit v první slepici.

                            Slepice Pipka se nechtěla začlenit do své slepičí komunity. Pipka byla vychována bez matky a k lidem měla vždycky blíž než k příslušníkům svého vlastního druhu. Chvíli před tím, než se její osud téměř zpečetil a málem skončila v polívce, se jí ujala paní Porubová. Pipka se u paní Porubové rychle zabydlela a přizpůsobila se chodu domácnosti. Dnes Pipka radostně pobíhá po bytě a nejraději polehává na gauči, i když to má zakázané. Velice miluje také ostatní domácí zvířata a často se zachumlává spolu se psy do jejich pelíšku. Má charakter, ale je urážlivá. Rodina Porubových se domnívá, že se Pipka považuje za psa nebo za jiné domácí zvíře.


                              Zvíře: krkavec



                              Jméno: bezejmenný
                              Člověk: Cord Riechelmann
                              Vztah: předmět výzkumu, fandom
                              Vědecké téma: parazitické symbiózy a kolaborace

                              Havran, vrána, krkavec a kavka jsou velmi podobní černí ptáci, které si lidé často pletou. Všichni tito ptáci patří k rodu Corvus z čeledi krkavcovitých (Corvidae), kterou tvoří 123 druhů a 24 rodů a která náleží k řádu pěvců. Ptáci rodu Corvus se vyskytují téměř na celém světě, jejich prapředek pocházel z tropických deštných lesů. Dnes se tito ptáci objevují i na nejodlehlejších místech světa, dokonce i v Himálaji, kde v nadmořské výšce kolem 7.000 metrů provázejí horolezce.

                              Vrány, havrani a krkavci bývají často neoblíbení a jejich krákání vyvolává v mnoha lidech pocit nervozity a zloby. Tito ptáci jsou považováni za posly smrti a říká se, že klovou mrtvolám oči. Ptáci rodu Corvus mají skutečně zvláštní souvislost se smrtí. Díky svému vynikajícímu pozorovacímu talentu si vyvinuli schopnost provádět pravděpodobnostní výpočty, kdy nějaké zvíře pojde.
                              Krkavci vyhledávají výhodná společenství. Provázeli už staré Vikingy a přiživovali se na tom, co zbylo z jejich bitev. A Vikingové zase uctívali krkavce jako svého bojového ptáka. V zemi, jako je Island, kde je vikingské uctívání krkavců stále živé, jsou krkavci téměř krotcí. Krkavci se také často spolčovali s jinými zvířaty a spolu s nimi lovili velkou divokou zvěř. Vzhledem k tomu, že na venkově byli tito ptáci pronásledováni a loveni, stahovali se vždycky ve velkém počtu do měst, do prostředí, ve kterém se cítí bezpečně.

                              Jsou to velmi chytří živočichové. V Seattlu byli pozorováni havrani, kteří dokázali využít ve svůj prospěch červenou signalizaci na semaforu. Havrani posedávali v celých hejnech na semaforech, a vždycky když naskočila červená, začali házet na silnici ořechy. Auta, která se na zelenou zase rozjela, potom svými koly rozlouskávala tvrdé skořápky ořechů a havrani je mohli sezobat.

                              Nejpopulárnější roli hráli havrani ve filmu Alfreda Hitchcocka Ptáci (1963). Boj mezi společností a přírodou vyhrávají v tomto případě ptáci. V závěrečné scéně lidé z města zmizí a ptáci se dívají za odjíždějícími auty. Bylo to vítězství přírody, o kterém snilo mnoho ekologických aktivistů 60. a 70. let.

                              Tento krkavec žije společně s dalšími krkavci a mnoha jinými zvířaty (např. ovcemi, opicemi, papoušky, prasaty, voly aj.) u svého pražského cvičitele Oty Bareše. Krkavec je velmi zkušená filmová hvězda, která hrála už v mnoha mezinárodních filmech, mimo jiné ve fantasy filmu Kletba bratří Grimmů (The Brothers Grimm, 2005) režiséra Terryho Gilliama, v thrilleru Černá Dahlia (The Black Dahlia) režiséra Briana de Palmy (2006) a v seriálu Tři mušketýři (The Musketeers), natočeného pro BBC (vysílá se od roku 2014, v Česku od roku 2015). Tento krkavec se však bude fotografovat s Cordem Riechelmannem, z jehož překrásné knihy Krähen. Ein Portrait (Krkavci. Portrét) v tomto textu citujeme.


                                Zvíře: krajta královská

                                Holger Krisp, Ulm, Germany
                                Holger Krisp, Ulm, Germany

                                Jméno: Božena
                                Člověk: Martin Vobruba
                                Vztah: kolegyně, PR agentka
                                Vědecké téma: N.N.

                                Krajta královská je druh hada, který žije v tropických lesích západní a střední Afriky. Je to škrtič a patří k nejedovatým hadům. Dorůstá délky jen asi 2 metrů, ale jiné druhy krajt mohou být až 12 metrů dlouhé. Hadi rostou po celý svůj život, není to tedy tak, že by dosáhli své maximální délky a pak se jejich růst zastavil, jak to bývá obvyklé u jiných živočišných druhů i u člověka. Krajta je bezskrupulózní a předvídavý lovec a zaútočí kdykoli, když má příležitost, protože v divočině někdy celé týdny neuloví žádnou kořist.

                                Krajty jsou mezi chovateli velice oblíbené, především kvůli krásně zbarvené kůži s různými variacemi vzorů. Krajta chovaná v zajetí však nikdy neztrácí svůj instinkt, a proto může být jako domácí mazlíček nebezpečná. Má výrazně vyvinutý čich a jazykem dokáže ve vzduchu zavětřit kořist. Krajta má několik řad dozadu zahnutých zubů, které jsou ostré jako břitva a slouží k fixaci kořisti. Když krajta kořist zafixuje, ovine se kolem jejího těla a postupně ji uškrtí. Dokonce ani velká zvířata nejsou pro krajtu problém – krajta jim vykloubí dolní čelist a pak je uškrtí; je například schopná pozřít celou kozu.
                                Nejdříve si však krajta ověří, jestli její kořist není přece jen příliš velká na to, aby se dala spolknout. K tomuto účelu využívá krajta geniálně jednoduchý trik – natáhne se podél své oběti a poměří se s ní. Zkušení chovatelé krajt často vyprávějí o zvláštním pocitu, když se v noci náhle probudí a vedle nich leží jejich hadí miláček – natažený podél jejich těla a se zjevným úmyslem.

                                Krajta Božena žije už 13 let v plzeňské zoologické zahradě a je důležitým členem tamního propagačního oddělení. Doprovází svého kolegu Martina Vobrubu na jeho cestách po Plzni a okolí, když navštěvuje školy a kluby mládeže a vypráví o zvířatech žijících v zoologické zahradě. Božena je klidná a na nikoho se nesápe. Ale nemá ráda, když jí lidé sahají na hlavu nebo na krk, v takovém případě projeví svou nelibost rychlým, nevrlým ucuknutím. Když se krajta svléká z kůže, je nutné ji nechat v klidu. Když to člověk neudělá, začne si ho krajta měřit.


                                  Zvíře: sova pálená


                                  Jméno: Adéla
                                  Člověk: Karel Makoň
                                  Vztah: přátelé, kolegové
                                  Vědecké téma: vědění, nevědění

                                  Sova pálená (Tyto alba) je hojně rozšířený pták, který se vyskytuje na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. V obličejové části hlavy má bílou masku a z hlavy jí nevyčnívají ušní pera jako některým jiným sovám. Sova pálená podobně jako všechny ostatní sovy loví v noci a žije v dutinách stromů. Průměrná délka jejího těla se pohybuje mezi 29 až 44 cm a rozpětí křídel mezi 235 a 323 mm. Sova pálené létá velmi tiše, lehce mává křídly a téměř neslyšně plachtí vzduchem. Loví v noci a při lovu se orientuje podle sluchu. Svou kořist usmrtí rychlým seknutím drápy do zátylku nebo třesením. Kořist polyká celou. Nestravitelné zbytky jako srst a kosti potom vyvrhne zpět. Samičky si pak z vyvržených zbytků vytvářejí podklad do hnízda pro snášení vajíček.

                                  Sova je již od antiky považována za symbol moudrosti. V Řecku provázela sova bohyni moudrosti Athénu a byla vyobrazována na všech mincích, kterým se proto říkalo „sovy“. Rčení „nosit sovy do Athén“ naznačuje, že je naprosto zbytečné nosit chytrost do beztak už velmi vzdělaných Athén. Sovy jsou dodnes vnímány jako mystická zvířata, kterým je připisována magie, tichá moudrost, ale také klam.

                                  Pan Makoň popisuje svůj vztah k Adéle jako kolegiální. Nepovažuje ji ani za domácí zvíře ani za zvíře užitkové. Adéla se však narodila v zajetí. Má celkem 27 sourozenců, z nichž dva žijí v plzeňské zoo. Adéla prý nemůže být vypuštěna do volné přírody, protože neumí lovit. Kromě toho není tento druh sovy na území České republiky autochtonní, což znamená, že to není původní druh. Pan Makoň s Adélou hodně mluví a popisuje ji jako umíněnou. Adéla mu ale důvěřuje, což se nedávno potvrdilo tím, že on byl jediný, kdo směl vstoupit do její voliéry, když seděla na vejcích.