Annette Pehnt

„Lidé si na sebe zvyknou i beze slov a ani to nemusí dlouho trvat,“ čteme v povídce odehrávající se ve vlaku, která propůjčila název knize Annette Pehntové. Autorky debutovala v roce 2001 románem „Ich muss los”, poté napsala tři další vysoce ceněné romány a nyní přichází s první sbírkou povídek.
Spisovatelka narozená roku 1967 v Kolíně nad Rýnem žije nyní po pobytech v Irsku, Skotsku, Austrálii a USA ve Freiburgu. Vypracovala si vlastní styl, který působí takřka neumělecky a přece nesmírně obratně spojuje jazykový understatement se střízlivou empatií. Autorčina rafinovanost přitom často spočívá ve zvolené vypravěčské perspektivě. Tak jako v románu „Mobbing” filtruje manželovy pracovní zážitky skrze jeho manželku, která může čtenáři sdělit jen to, co jí choť doma poví, líčí v titulní povídce atmosféru cesty ve vlaku výhradně pohledem průvodčí. Tímto způsobem nejen sjednocuje epizodický děj, ale propůjčuje mu i náladu, která je pro její psaní typická. Mohli bychom to zaměňovat s lakoničností, tedy s mimořádně stručným, avšak výstižným způsobem vyjadřování, ve skutečnosti je ale tajemstvím jejího způsobu psaní lehký posun směrem do nepřiměřena.

Meike Fessmann: „Ohne Gott, aber nicht ohne Engel“
© Süddeutsche Zeitung, 8. března 2010