Uwe Timm

Zprvu se lehce podivíme stereotypům, na něž nejsme u Uweho Timma nejsme vůbec zvyklí. To se v Anklamu v Předním Pomořansku potkají dva muži, kteří se kolem roku 1965 poznali v Mnichově coby studenti a pak jeden druhého ztratili z očí. První z nich, vypravěč, se stal učitelem němčiny a dějepisu a po pádu zdi se s rodinou „dobrovolně“ usadil na východoněmeckém venkově, kde po odchodu do penze vede antikvariát. (…) Druhý z němčiny a matematiky brzy přesedlal na logistiku odpadů a přijíždí z Berlína jako investor hodlající obšťastnit zchudlý Anklam úložištěm nebezpečného odpadu – a tudíž i pracovními místy. (…) Autor, ročník 1940, píše o nikterak zajímavém období mezi literárně stokrát přežvýkanými padesátými lety a osudovým rokem 1968, o období, kdy to pod povrchem přesto nenápadně vřelo. I tento text tedy představuje kousek mentálních dějin Spolkové republiky, anekdoticky oživený a namířený směrem k individuálním osudům, jež se tentokrát odráží v dlouholetém, po desetiletí zakonzervovaném uctívání anarchisticko-pesimistického literárního génia poválečné doby. Knihou se prolínají narážky na Arno Schmidta a citáty z jeho děl, sám text pak nenuceně, s nesmírně uvolněně působícím nádechem roztržitosti osciluje mezi minulostí a přítomností.

Kristina Maidt-Zinke: „Gefühle gab es damals kostenlos“
© Die ZEIT, 17. března 2011