Přečtěte si, o čem se hovoří na německém knižním trhu

Projekt Goethe-Institutů v Talinu, Rize, Vilniusu, Varšavě, Krakově, Praze, Bratislavě, Budapešti a Lublaně

Co jsem se musel naučit po pádu Berlínské zdi

Jochen Schmidt © Tim Jockel
Jochen Schmidt © Tim Jockel
Jochen Schmidt
spisovatel na volné noze, Berlín

Že steak si můžu objednat i „medium“.

Svoje nové, pěticiferné poštovní směrovací číslo.

Barevné spektrum kontejnerů na tříděný odpad.

Držet při jízdě na kole řídítka jednou rukou a jíst kebab.

Při sledování televize odhadnout, kdy přesně skončí reklama, a včas přepnout na původní film.

Silvestrovské dělobuchy už nesměly být tak hlasité a skútry tak rychlé. Byla hořčice ještě pořád stejně pálivá jako dřív? Magnety byly každopádně mnohem silnější.

Boxeři už při zápasech nenosili košile.

Dveře v metru se už nedaly roztáhnout, člověk musel zmáčknout tlačítko, které občas nefungovalo. Revizoři vypadali jako bezdomovci.

Klobásy se mohly servírovat nakrájené na kousky. I chleba jste si mohli koupit už nakrájený.

V letadle ani náhodou nedostal každý cestující vlastní padák.

Zdi se teď smělo říkat „Zeď“, smělo se říkat i „Rusové“ a z Fridricha II. byl opět Fridrich Veliký. Zato Bertoldu Brechtovi říkali „Bert“ Brecht.

Protože zahrádkáři pěstovali jalovce a podobné jehličnany, rozšířila se všude rez hrušňová a nikdo už neměl dobré hrušky.

Všichni měli vlastní telefon, takže se lidé nemuseli navštěvovat.

Před divadly se o přestávkách procházeli prodavači s velkými koši a nabízeli šunkové a sýrové bagety.

Jakožto školáci jste se nesměli nechat zmást novými, pestrobarevnými penály. Učitelé dětem vysvětlovali, jak poznat falešné peníze a jak nepropadnout drogám.

Projevy ze stranických sjezdů vystřídaly v novinách informace z burzy, tištěné drobným písmem.

U džínsů označovalo W „width“ neboli šířku a L „lenght“ neboli délku.

Dobrá pizza byla vždycky o něco větší než talíř.

V Západním Berlíně nejezdily tramvaje, zato tu měli dálnici, která vedla přímo středem obytné čtvrti.

Záchody teď měly dvě tlačítka na splachování, velké a malé. Když někdo mačkal velké, nejspíš volil CDU. U dávkovačů na mýdlo jste někdy museli zatáhnout za páčku, jindy ji zmáčknout nebo ohnout měkkou umělohmotnou trubičku, aby se tekuté mýdlo dostalo ven. Nikdy ovšem nebylo jasné, kde přesně se mýdlo objeví, a tak se ho v prvních letech spousta vyplýtvalo.

Děti ve školkách nosily neonově barevné bezpečnostní vesty, když šly na hřiště. Matky vypadaly často jako babičky a babičky jako matky.

Na nádobí používali všichni drátěnky a každý si obstaral lis na česnek. Objevily se také broskve bez nepříjemné slupky. Říkalo se jim nektarinky. Mražený špenát byl předem rozdělený na praktické kostičky a na odpadky se kupovaly zvláštní pytle.

Rodiče teď krájeli housky speciálními širokými noži, ovšem ty housky už neměly žádnou chuť. Většina pekařství zavřela, existovaly už pouze velké řetězce. Kolovaly řeči, že v nich prý do těsta na chleba přidávají vlasy.

Při telefonování musel člověk čím dál častěji na závěr stisknout křížek.

S kolem se nesmělo do prvního vagonu.

Na většině chodníků ve východním Berlíně se objevilo upozornění o havarijním stavu, aby nikdo nemohl žalovat město, kdyby zakopl a upadl.

Když jogurt neměl vůbec žádnou chuť, musel se člověk podívat, jestli na dně kelímku náhodou není ovoce. Šlo totiž o jogurt, který si každý musel sám zamíchat. Vanilkové jogurty se nyní barvily nažluto, protože se vžilo všeobecné přesvědčení, že vanilka je žlutá.

Dopoledne se nevyplácelo chodit ke dveřím, když někdo zazvonil, šlo totiž obvykle o reklamu.

Bylo důležité dostavit se jednou ročně k zubaři a nechat si dát razítko, jinak by jednoho přišly třetí zuby pořádně draho. Z druhých zubů se odstraňovaly veškeré amalgámové výplně.

Nebylo jednoduché vyndat cédéčko z obalu pomocí ukazováčku, prostředníčku a palce, aniž byste ho poškodili. Důvod, proč byla vynalezena cédéčka, totiž fakt, že se gramodesky snadno poškrábaly, zasáhl i samotná cédéčka.

Bylo rovněž třeba naučit se rozšroubovat lahvičku se sirupem proti kašli, která teď byla opatřena bezpečnostním uzávěrem.

Na Západě říkali „konzert“ místo „koncert“, „čus“ místo „čau“ a „balkón“ místo „balkon“. Říkali „perlivá“ místo „s bublinkami“ a objednávali si „sklenici vody“ místo „vody“. Vůbec v jednom kuse pili vodu. A taky si mazali „chleba“ místo „krajíce“. „Chceš ještě jeden chleba?“ Znamenalo to: „Chceš ještě jeden krajíc?“ Celý chleba by přece člověk sám nesnědl.

Nové knihy se zatavovaly do fólie, aby se člověk nemohl podívat dovnitř a aby ho obsah případně neodradil od koupě.

Střihátka na nehty byla lepší než nůžtičky, levou rukou jste si mohli ostřihat i nehty na pravé.

Hospody měly hrozně dlouho otevřeno a tak všichni hrozně dlouho pili a kouřili, až byli příliš unavení na to, aby se se svým protějškem vydali domů a měli sex.

Veškeré veřejné budovy byly opatřeny venkovním požárním schodištěm. Pokud to nešlo, byly strženy a nahrazeny novostavbami s hladkou, antracitově šedou fasádou.

Bubliny v západních komiksech byly kulaté, nikoli hranaté.

Protože se teď jezdilo na nákupy autem a člověk si směl odvézt vozík až na parkoviště, byly košíky v samoobsluhách zajištěny penězi.

Za západní peníze jste si neobstarali jen gramodesky, samolepky a porézní čokoládu, používaly se i ke koupi mléka, másla a cibule. Přitom by k tomu docela dobře i nadále stačily peníze východní.

Tlačítko pro „banány“ bylo vždycky vlevo nahoře.

Drahé zboží nebylo často o nic lepší než to laciné, cena v žádném případě nepředstavovala dostatečné měřítko kvality.

Sedadla v kinech byla nyní opatřena držáky na nápoje. Snad proto, že každému filmu předcházely několikahodinové reklamy a diváci by jinak umřeli žízní.

Pojišťovna „Barmer“ zněla sice podobně jako „Erbarmen“ (česky: slitování), ale neslitovala se nad nikým.

V hospodách teď měli pšeničné pivo a člověk se musel naučit, jak se za pomoci soli a plátku citronu pije ve správném pořadí tequilla. Dále bylo zapotřebí ovládat hierarchii jednotlivých druhů whisky, ovšem ty opravdu dobré nedokázal člověk ani vyslovit, ani zaplatit.

Pasty na zuby byly opatřeny kousíčkem stříbrné fólie, kterou jste si v koupelně z lenosti pokaždé strčili do kapsy.

Kuny se náhle začaly zajímat o kabely v autech a okousávaly je. Řešilo se to pytlíčkem česneku.

Dimitrovova ulice v Berlíně, která se dříve jmenovala Gdaňská, se nyní opět jmenovala Gdaňská, dříve Dimitrovova.

Zapalovač Zippo se dal obsluhovat jednou rukou.

Mnohé telefonní automaty fungovaly už jedině na kartu, která se dala do otvoru zastrčit čtyřmi různými způsoby. Někdy jich bylo dokonce i víc, třebaže to přesně vzato odporovalo zdravému rozumu.

Kalkulačky teď měly měkká tlačítka.

Spadané listí už se neshrabávalo, nýbrž se speciálním přístrojem nafoukalo na ulici či před sousední dům. Plevel z chodníků odstraňovali pracovníci technických služeb pomocí plamene.

O sobotách se už nechodilo do školy. To se hodilo, protože existovaly televizní stanice, které od rána do večera vysílaly pořady pro děti.

Zápaďáci u pekaře neříkali „Prosím pět žemlí“, nýbrž „Dejte mi pět housek“. Když vám chtěla prodavačka podat chleba, navlékla si průhledné gumové rukavice. Na spoustě druhů pečiva se objevila otravná zrníčka.

Bylo možné jíst syrové ryby, říkalo se tomu „suši“, a když ho člověk jedl často, dožil se s trochou štěstí stejně vysokého věku jako Japonci.

Toner do tiskárny jste si mohli doplnit sami, byly totiž dražší než samotná tiskárna.

Přednášky na univerzitě nebyly povinné. Tabuli už nemazali studenti, nýbrž profesor. Anebo se o to v noci postarala uklízečka.

K naťukání textů stačil v zásadě palec.

V autech se po odbočení samy vypínaly blinkry. Když jste jeli na volnoběh, nemuseli jste přidávat plyn, aby vám nechcípl motor. Svíčky si už nikdo neměnil sám.

Spousta důchodců onemocněla nemocí výkladních skříní.

Na nových sídlištích se zamykaly popelnice, ne proto, aby lidé nekradli odpadky, nýbrž aby je do nich nemohli přidávat.

Už nebylo možné toulat se po zadních dvorcích, protože všude vyrostly ploty.

Místo aby kombajny působivě plivaly slámu na náklaďáky jedoucí vedle nich, smotávala se teď přímo na polích do velkých kulatých balíků, opatřených plastovou fólií.

Glum byl dříve hobit.

Jochen Schmidt

Narozen v roce 1970, pracuje jako spisovatel na volné noze a žije v Berlíně.
Spoluzaložil literární performance „Chaussee der Enthusiasten“ a je členem německého národního fotbalového týmu spisovatelů (Autonama).

V poslední době vyšel jeho román „Schneckenmühle“ (2013) o posledním letním táboře roku 1989 v NDR a v roce 2014 vydal společně s Davidem Wagnerem knihu „Drüben und Drüben“ o dvou dětstvích na západě a východě Německa.
Podzim 2014