Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Film
Vítejte na noční

Láska mezi regály
Láska mezi regály | Foto: Zorro

Supermarketová tragikomedie o lidském mikrokosmu mezi regály: Film In den Gängen (Láska mezi regály) režiséra Thomase Stubera.

Od: Annett Scheffel

Noční směna v supermarketu někde na východoněmecké periférii. Studeně žluté neonové světlo dopadá na zboží v regálech. Zvenku je slyšet ruch z blízké dálnice v šedém soumraku. Pak se v opuštěných uličkách rozezní podivně mechanické bzučení, které se přibližuje a nakonec začne v podobě řidiče vysokozdvižného vozíku za zvuků Straussova valčíku Na krásném modrém Dunaji proplouvat obrazem.

Tímto velkým výstupem v neutěšených kulisách začíná film Thomase Stubera s názvem In den Gängen (Láska mezi regály). Zahájit dílo o naprosto normálním, všedním pracovním dni v německém supermarketu citací Kubricka tak, aby to nepůsobilo troufale nebo trapně, vyžaduje velkou kuráž. Nepovedené narážky na tančící raketoplán z Kubrickova sci-fi eposu 2001: Vesmírná odysea tu skutečně nechybí. Ale zatímco se kamera ve slavnostním tříčtvrtečním taktu vznáší uličkami supermarketu, tuší divák, že Stuberovi jde podobně jako Stanleymu Kubrickovi o estetizaci, o očarování pohledu.

Lipský režisér Thomas Stuber, který byl v roce 2012 oceněn za svůj krátký film Von Hunden und Pferden (O psech a koních) studentským Oscarem, hledá a nachází na tomto bezduchém místě mnoho patosu a krásy – na místě, kde lidé jako zatracenci vykonávají svou práci v ubíjející jednotvárnosti. Pro tyto protagonisty otvírá režisér v dlouhých únikových trasách podél vysokých regálů prostor, kde mohou z odstupu i blízkosti rozehrát svou choreografii.

Jednotlivá oddělení mají přezdívky – například úseku mraženého zboží se říká „Sibiř“.


Film Láska mezi regály je už třetí Stuberova spolupráce se spisovatelem Clemensem Meyerem. Scénář napsali společně na motivy Clemensovy stejnojmenné krátké povídky ze sbírky Die Nacht, die Lichter (Noc, světla). Hlavní postavou je mladý Christian, který právě nastoupil do učení v jednom supermarketu v Lipsku. Franz Rogowski, který ho hraje, nechává diváky navzdory Christianově nemluvnosti nahlédnout hluboko do jeho duše. Starší kolega Bruno (Peter Kurth) z úseku nápojů vysvětluje Christianovi všechny triky a pravidla a stává se jeho otcovským přítelem. S Christianem unikáme do zvláštního kosmu, do labyrintu uliček mezi regály. Kamera nám tento rastrově rozčleněný, geometrický svět uliček plných zboží a němé přičinlivosti ukazuje příležitostně i seshora. Všechno má svůj neměnný řád – doplňování regálů i soužití zaměstnanců.

Thomas Stuber věnuje hodně času zobrazení každodenních rutin tohoto malého světa – převlékání do pracovního pláště na začátku každé směny; plachý, ale svědomitý pohled do zrcadla s nápisem „Takhle tě vidí zákazníci“; a stále dokola se opakující vychystávání palet bzučícím ramenem vysokozdvižného vozíku. To všechno ukazuje režisér přísně symetrickými obrazy. Tuto monotónnost naruší až milostný příběh. Mezi regály padne Christianův pohled na ráznou Marion od cukrovinek (Sandra Hüller) z vedlejší uličky. Před fototapetou u automatů na kávu dojde k jejich prvnímu sblížení, než se Christian od jedné kolegyně dozví, že je Marion vdaná – i když nešťastně, jak se říká.
Nejpozoruhodnější na tomto neonem ozářeném světě je, kolik toho zde funguje beze slov. Hudbu naopak režisér používá hojně. Nejdříve Strausse, potom zavlečený „bedroom pop“ skupiny Son Lux nebo lkavý bluesový zpěv zpěváka Son House. Většinou je však film tak tichý jako shoda mezi zaměstnanci.

Zaměstnanci jsou zde dobře namazané části mikrokosmu, ve kterém jednotlivé úseky fungují jako území daleké říše a mají přezdívky jako „Sibiř“ (úsek mraženého zboží). „Vítejte na noční,“ říká vedoucí směny každý večer do hlásiče. Jako moderátor bezútěšnosti. Potom všichni jen uvědoměle přikývnou na srozuměnou. Stuber má cit pro tuto nemluvnost, která prostupuje i mnoha příběhy Clemense Meyera. Mnohé zůstává nevysloveno nebo je jen naznačováno. Přesto film In den Gängen podivuhodným způsobem nevypráví jen o osamění a špatně placené práci, ale také o přátelství a solidaritě. Zaměstnanci si toto surreální „nemísto“ své každodenní práce vyplňují drobnými příjemnostmi, jak jen to jde. Bruno si rád tajně „dává patnáctku“, pauzu na cigaretku na záchodě, k narozeninám je dortík Yes s prošlou trvanlivostí atd.

Film vypráví také o ztroskotancích z bývalé NDR, ale bez obvyklých klišé o „Východu“.


Jen třikrát opustí Stuber konzumní neutěšenost supermarketu. Tři krátké exkurze do příbytků hlavních postav – Christiana, Marion a Bruna – volně člení tento dvouhodinový film na tři kapitoly. Přinášejí skici tří životů, ze kterých lze vytušit komplexní systém pocitů a zkušeností. Vidíme Christiana, jak v úsporně zařízeném panelákovém bytě jen tak civí do prázdna. Marion, žijící v rodinném domku, která s nechutí snáší nepovedené manželství. A Bruna, osamělého chlapa se spoustou alkoholu v obydlí plném harampádí, který ve světle okolo projíždějících aut touží po silnicích, po nichž kdysi za dob NDR jezdíval u národního podniku jako řidič náklaďáku. Všichni tři jsou v moderním pracovním světě svým způsobem ztroskotanci z dávno zaniklé NDR.

Podobně jako mnoho jiných věcí však nechává Thomas Stuber ve svém filmu tuto trýznivou ztrátu identity pouze na okraji. Východní Německo je místem děje, ale ne tématem filmu – a proto bohudík není ani podnětem pro různá klišé o zaostalém Východu. Přesně vzato by lidé, kteří se objevují ve filmu In den Gängen, mohli pracovat kdekoli v Německu. Pro systém, který na svých vysokozdvižných vozících udržují při životě, jsou vyměnitelní. Jediným pozůstatkem z dob bývalého východoněmeckého státu je jejich zcela konkrétní chápání kolegiality. Pomáhají si a váží si sebe, a přesto vždy dodržují dostatečný odstup. Po skončení směny si podají ruku a každý odjede z téměř prázdného parkoviště do svého vlastního osamělého života. Způsob, jakým Thomas Stuber neutěšené kulisy tohoto života povyšuje na místo skryté krásy, však ukazuje, že režisérovi nejde ani tak o sociologickou sondu, jako spíš o znovuobjevení lásky, snů a nadějí.