Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Bauhaus a ženy
Učednice vítány – jen aby jich ale nebylo příliš!

© Juan Camilo Roa 2018

Téma Bauhausu a žen je opředeno řadou mýtů. Autorka Theresia Enzensberger ukazuje, že co se rovnoprávnosti žen týče, patřila škola sice k těm pokrokovým, její vstřícný postoj měl však své hranice.

Od: Theresia Enzensberger

Když do světa umění pronikla kampaň #MeToo, znělo to zhruba následovně: „Nepřekvapuje nás, když kurátoři za nabídku výstavy a podpory očekávají sexuální protislužby. Nepřekvapuje nás, když provozovatelé galerií romanticky přibarvují, bagatelizují či kryjí nevhodné sexuální chování umělců, které zastupují. Nepřekvapuje nás, když sběratel či potenciální mecenáš nabízí schůzku s úmyslem získat sex. Nepřekvapuje nás, přichází-li pomsta, pokud se odmítáme podvolit. Zneužívání moci není překvapením.“ Otevřený dopis, který vyšel v Guardianu 30. října 2017 a který podepsali tisíce aktérů umělecké scény, jasně dokládá, s jakým zpožděním přichází i do této oblasti veřejná diskuse o mocenských poměrech. Ve světě umění se však vyskytují skutečnosti, které řešení popsaných problémů velmi ztěžují: kupříkladu mytizování geniality, skrytý sociální kapitál či skutečnost, že se avantgarda považuje za mimořádně pokrokovou, v důsledku čehož jí činí poměrně značné problémy si vůbec připustit možnost zneužití moci či sexismu ve vlastních řadách.

Tato hluchá místa nejsou žádnou novinkou. Bauhaus je dnes považován za jednu z nejvýznamnějších institucí moderny, průkopníka v oblasti sociálního bydlení, pokrokovou školu a líheň talentů. Ne že by něco z toho nebyla pravda, část jí však chybí. Když Walter Gropius školu roku 1919 ve Výmaru zakládal, stálo v jeho programu: „Do učení se přijímá každá bezúhonná osoba bez ohledu na věk a pohlaví, jejíž nadání a předchozí vzdělání shledá rada mistrů dostačujícím.“ Předchůdce Bauhausu, Vysoká škola umělecká Saského velkovévodství ve Výmaru, byla jednou z mála uměleckých akademií, které již před založením Výmarské republiky přijímaly ke studiu ženy. Gropiovo oznámení se setkalo s velkým ohlasem: V letním semestru roku 1919 přesahoval podíl žen v Bauhausu při počtu 84 studentek a 79 studentů o něco málo padesát procent. Rada mistrů byla přetížena velkým zájmem, Gropius požadoval „přísnou selekci hned po přijetí, zejména u ženského pohlaví zastoupeného co do počtu příliš silně“. Obecně tato selekce spočívala v tom, že ženy byly odkázány na jejich doménu a zařazeny do tkalcovské dílny, jíž se po nějakou dobu říkalo rovněž „ženská třída“.  

Řada žen vnímala toto pracovní zařazení veskrze pozitivně: Ostatní mistři se do záležitostí dílny zpravidla nevměšovali, vládla zde atmosféra sebeurčení a solidarity. Guntě Stölzl, která vedení „ženské třídy“ roku 1920 na krátkou dobu převzala, vyhovovala práce s textilem, v níž mohla skloubit svůj talent se svěřenými úkoly.  V roce 1927 získala z podnětu studentek pozici mladší mistrové a s tím i veškerou zodpovědnost za tkalcovnu. V Bauhausu zůstala jedinou mistrovou. Také Anni Albers, která se původně chtěla stát malířkou, našla v tkalcovském umění médium, které jí umožnilo uplatnit kreativitu. Experimentovala s abstrakcí, v přísném rastru tkalcovského stavu vnímala inspiraci a v práci s textilem prokazovala vysokou schopnost inovace: Svůj diplom na Bauhausu získala roku 1930 za závěs z bavlny a celofánu tlumící zvuk a odrážející světlo.

V tkalcovně však nebyly všechny ženy dobrovolně. Gropiova selekce měla efekt: v letech následujících po založení školy počet žen na Bauhausu konstantně klesal. Tkaní platilo za umělecké řemeslo a zaujímalo proto v rámci umělecko-tvůrčí hierarchie jednu z nejnižších příček. Je trpkou ironií dějin, že tkalcovská dílna vykazovala dlouhá léta jako jediná zisk a spolufinancovala tak umělecký rozlet v oblastech, jimž dominovali muži.  

Oskar Schlemmer, mistr nástěnné malby, vyjádřil svůj vztah k ženám následovně: „Kde je vlna, je i ženská, která tká, byť jen pro ukrácení dlouhé chvíle.“ Avšak i do jeho dílny ženy pronikly, například Lou Scheper-Berkenkamp, která se navzdory pokynu dílenského mistra, že vnější povrchy jsou vyhrazeny mužům, objevovala často na lešení. Rovněž Marianne Brandt si vydobyla místo v dílně pro práci s kovem, která byla doménou mužů. Jejím dílem je design několika zřejmě nejznámějších předmětů, které na Bauhausu vznikly – oblý popelník s trojúhelníkovým výřezem či čajová konvička MT49 jsou jen dva příklady. Ženám se dokonce neubránilo ani oddělení architektury založené teprve roku 1926. Lotte Stam-Beese byla první ženou, kterou zde roku 1928 přijali. Této neobvyklé události nicméně předcházel milostný poměr s Hannesem Meyerem, novým ředitelem Bauhausu, který pro ni nedopadl dobře: Když jejich vztah vyšel najevo, požádal ji Meyer, aby studium ukončila.  

Tyto osamělé bojovnice si zaslouží obdiv, neměly to však snadné. Oblastí, v níž vztahy mezi pohlavími ještě nebyly definitivně vyjasněny, a v níž se ženy na Bauhausu těšily určité svobodě, byla fotografie. Ženy jako Gertrud Arndt a Lucia Moholy našly pro sebe v tomto volném prostoru uplatnění.
Po uzavření Bauhausu nacisty roku 1933 následovala pro řadu někdejších členů školy zmatená, chaotická, zčásti tragická léta. Šest žen, které působily na Bauhausu, bylo zavražděno v koncentračních táborech, jedna přišla o život během bombardování. Řadě umělkyň se podařilo uprchnout do exilu: Gunta Stölzl založila ruční tkalcovnu ve Švýcarsku, Anni Albers vyučovala od roku 1933 na Black Mountain College v Severní Karolíně (USA) a Lotte Stam-Beese našla nový domov v Holandsku.

Co tedy zůstalo po ženách na Bauhausu? Slavná fotografie, jejíž autorkou je Lux Feininger, znázorňuje skupinu mladých žen na schodišti budovy Bauhausu v Desavě. Mají krátce střižené vlasy, na sobě kalhoty a do aparátu se dívají divoce i nenuceně. Jakkoli progresivně tento výjev působí, neměli bychom se nechat svést k tomu, abychom udržovali hluchá místa minulosti, ale měli bychom se na tyto ženy dívat jako na svébytné umělkyně. Ještě dnes slýcháme příliš často: „Nebyla to žena Josefa Alberse, Marta Stama, Lászlóa Moholy-Nagyho?“ Skutečnost, že umělkyním spojeným s Bauhausem je věnováno stále více samostatných výstav, že se ve Wikipedii objevují pod vlastními hesly, že o jejich životech píšou kunsthistorici, vzbuzuje naději, že tomu brzy bude jinak.