Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Výstavba sociálního bydlení
„Alfou a omegou je sociální rovnováha“

Nikde v Německu nezdražily nájmy v poslední době tak prudce jako v Berlíně.
Photo (detail): © Adobe

Realita německých velkoměst: když chcete bydlet v centru, potřebujete peníze. Hodně peněz. Ti, kdo si bydlení ve městě nemůžou dovolit, se musejí odstěhovat na okraj. Na co je při urbanistickém plánování třeba dbát, aby se tomuto rozdělení na chudé a bohaté zamezilo?

Od: Eleonore von Bothmer

Desítky tisíc Berlíňanů vyšly v létě 2019 do ulic, aby protestovaly proti vysokým nájmům: v žádném jiném německém městě poslední dobou nevzrostly náklady na bydlení tak jako ve spolkové metropoli, kde se nájmy v uplynulých deseti letech téměř zdvojnásobily. Berlínští starousedlíci nemají jinou možnost než své byty a čtvrtě opustit, protože už si život v těchto lokalitách nemůžou dovolit. S podobnou situací se potýkají i ostatní německá velkoměsta. Socioložka Ingrid Brecknerová se na Univerzitě HafenCity v Hamburku zabývá inkluzí ve městech. V rozhovoru vysvětluje, proč s sebou exkluze a segregace – tedy vyloučení a oddělení společenských skupin – přinášejí velké riziko konfliktu a jak tomu lze zabránit.

Paní Brecknerová, co se Vám vybaví jako první, když se řekne sociální vyloučení?

V současnosti extrémně napjatý bytový trh. Už teď jsou mnozí lidé vytlačováni na periferii, protože si život ve městě nemůžou dovolit. To znamená, že musejí opustit svou čtvrť, důvěrně známé prostředí, okruh přátel. Pro starší lidi je tento vývoj obzvlášť dramatický, protože – na rozdíl například od studentů – už nemají možnost svou situaci výrazně změnit.

Ale kam pak jdou? Na venkově to také není o moc levnější než ve městě.

To je pravda. Sice ještě stále existují oblasti, kde zoufale hledají nájemníky, ale tam pak často chybí infrastruktura a v blízkosti není lékař či obchod. 

Bytová nouze nesouvisí jen s penězi. Třeba v Mnichově nesežene bydlení dokonce ani rodina, která je ochotná a schopná platit měsíční nájem 2000 až 3000 eur. 

Ano, proto je to tak nebezpečné. Celé se to odehrává uprostřed společnosti, jde o skutečnou sociální třaskavinu. V Berlíně se například vedou velké spory o schváleném časově omezeném stropu nájmů. 

Jak lze proti tomuto druhu vyloučení ve městech postupovat?

Například vyhrazením sociálních bytů. Třeba v Norderstedtu, městě před branami Hamburku, má být nyní 50 procent všech novostaveb koncipováno jako sociální byty. Regulací nájmů se pak alespoň na příštích 15 až 20 let docílí určité jistoty pro ty, kterým teď hrozí vyloučení. 

To ale není nic nového – sociální byty existují už desítky let. 

Výstavba sociálního bydlení se však v posledních 20 až 30 letech poměrně zanedbávala. Regulace nájemného je u sociálních bytů časově omezená, a tak se tento bytový fond zmenší, nebude-li dobíhající regulace nájemného kompenzována stavbou nových sociálních bytů. Třeba v Hamburku bylo ještě v 70. letech 20. století 40 procent všech bytů sociálních. Teď je to už jen 12 procent, a dobíhají další regulace. To nelze tak rychle zase dohnat.

Kde se s bytovou otázkou dobře vypořádali?

Mekkou inkluzivního bydlení je Vídeň. Tam už 100 let stavějí komunální byty, nemají tam žádné regulace, které můžou vypršet. Město o toto portfolio pečuje, a dokonce jej dále rozšiřuje. 

Ingrid Breckner - profesorka městské a regionální sociologie na HafenCity Universität Hamburg. Ve svém výzkumu se zabývá tématy jako sociální město, útěk a migrace a strategie integrovaného městského rozvoje. V rozhovoru s goethe.de hovoří o sociální inkluzi a vyloučení na příkladu sociálních bytů. Ingrid Breckner - profesorka městské a regionální sociologie na HafenCity Universität Hamburg. Ve svém výzkumu se zabývá tématy jako sociální město, útěk a migrace a strategie integrovaného městského rozvoje. V rozhovoru s goethe.de hovoří o sociální inkluzi a vyloučení na příkladu sociálních bytů. | Foto: © archiv Existují udržitelné přístupy i v Německu?

Ano. Například se dnes už u všech bytů v novostavbách počítá s podílem pro stavební družstvo, tedy pro sdružení soukromých stavebníků. Ti neinvestují proto, aby dosáhli výnosu, ale aby tam žili. Často se jedná o velmi angažované skupiny. Existují dokonce stavební družstva, která mezi sebe vědomě přijímají lidi pobírající podporu v nezaměstnanosti. Vůbec je stále běžnější rozdělovat pozemky podle nejlepšího konceptu, nikoliv podle nejvyšší ceny. Do karet vám tedy hraje, pokud integrujete školky nebo lékařské ordinace. Už se nesoutěží ani tak o to, kdo nejvíc zaplatí, ale kdo má co nabídnout. Celková situace přesto není nijak růžová.

Hraje stále roli i model „sociálního města“? Tento koncept ostatně nepřispívá jen k tomu, že budou byty finančně přístupnější, ale také že vznikne nový prostor.

Ano, to tu máme už 20 let. Stát rozděluje peníze do spolkových zemí za účelem obnovy oblastí, které mají stavby v dezolátním stavu. Mnoho obcí se tolik zadlužilo, že to vlastními silami nezvládnou, potřebují tuto podporu od státu.

S čím nejhorším je třeba počítat, pokud by se situace nezlepšila?

Co by se mohlo stát, aktuálně můžeme pozorovat na nepokojích v Santiagu de Chile. Nejprve byli chudší obyvatelé žijící v sociálních bytech přesídleni na kraj města, nebo dokonce z města ven, takže teď potřebují hodiny, aby se veřejnou dopravou dostali do práce ve městě. Pak se zvýšilo jízdné za metro a celé se to zhroutilo. I my v Německu se pohybujeme na hraně. 

Jak je možné celou situaci zmírnit?

Alfou a omegou je sociální rovnováha. Čím silněji je společnost rozštěpená, tím více dochází k vyloučení, jež může přerůst v násilné konflikty. Rozhodující je, aby se ve všech oblastech politiky vždy zohlednilo, jak se to či ono opatření projeví na sociální struktuře společnosti.