© Carl Hanser Verlag, München, 2019
„Nikoli nutnost, nýbrž možnost“: Nová kniha známého sociologa Heinze Budeho, jenž se už vícekrát zabýval mezigeneračními konflikty, hlubokými důsledky válečných zkušeností a společenskými dějinami Spolkové republiky Německo, neusiluje o nic menšího, než aby se pojmu solidarita znovu vrátil jeho význam. A to v době, kterou, jak nám ostatně autor neúnavně ukazuje, bychom mohli označit jako k solidaritě vysloveně nepřátelskou.
Nepřátelskou v tom smyslu, že naše pracovní vztahy, flexibilizace našeho způsobu života a v neposlední řadě redukce státních opatření vedly ke vzniku nové a hlasité vrstvy, jež s sebou přináší specifický pohled na očekávání vůči individuu a státním institucím: Nejsi-li sám strůjcem svého štěstí, je to tvoje vina, a v tomto smyslu spočívá úloha státních sociálních zařízení pouze v tom, aby jakž takž milosrdně zachytily „neschopné“, zatlačené na okraj. Kromě individuálního pohledu je tato konstelace posilována samotným sociálním systémem, ať už kvůli postupujícímu podfinancování, nebo kvůli obtížné definovatelnosti společného dobra.
Heinz Bude, který, jak přiznává, argumentuje z eurocentristické perspektivy, se ve své knize ptá i na politické a historické příčiny tohoto vývoje a viní z nich nedostatky velkých společensko-politických projektů, jakými byla Francouzská revoluce či marxisticko-engelsovský komunismus, ale i sjednocení Německa. Tyto projekty se totiž, podobně jako dnešní pravicoví populisté, oháněly „exkluzivní solidaritou“, jež se vztahovala vždycky pouze na jedinou, třebaže poměrně velkou skupinu osob. Podle autora tím zcela minuly integrativní roli solidarity, která přestává uvažovat v rámci individuálních schopností, politických táborů či ekonomických kritérií a místo toho sází na sice potenciálně konfliktní a se ztrátou vlastních zájmů spojenou, avšak trvalou a především prozíravou spolupráci „lidí coby vztahových bytostí“.
Při hledání nosnějšího konceptu společenského soužití autor podrobně zkoumá rovněž křesťanskou etiku lásky i nové přístupy feministické a ekologické kritiky (např. Donna Haraway, Emanuele Coccia či Bruno Latour), představuje je však – s bojovnou argumentací– jako buď příliš úzce, nebo příliš široce vymezené, takříkajíc iluzorní vize. On sám doporučuje inspirovat se raději příkladem Jihoafrické republiky, jež se úspěšně postavila výzvám spojeným s vlastní nesmírně konfliktní minulosti, novými poměry na globálním trhu a rozmanitostí obyvatelstva. Za tento úspěch vděčí schopnosti rozhádaných politických stran najít konsenzus založený na přesvědčení, že je zapotřebí třetí cesty, i závazkům vůči společnosti – jednalo se kupříkladu o svobody umožňující se v případě potřeby z kolektivu stáhnout. V tomto smyslu představuje solidarita Heinze Budeho třetí cestu nové rovnováhy, v níž je nutnost společného soužití prožívána nenuceně, avšak s vědomím kolektivní a individuální zodpovědnosti: zkrátka jako možnost, nikoli nutnost.
Carl Hanser Verlag