Christoph Bartmann doporučuje Noční zář

Maria Cecilia Barbetta - Nachtleuchten © S. Fischer Verlag S tímto románem, autorčiným druhým v pořadí po vysoce ceněném „Änderungsschneiderei Los Milagros“ (Úpravna oděvů Los Milagros) z roku 2008, se Maria Cecilia Barbetta musela lopotit řadu let. Obsáhlý výčet institucí, jimž v úvodu děkuje za poskytnutá stipendia a rezidenční pobyty, svědčí o délce a možná i náročnosti cesty, na jejímž konci je teď „Nachtleuchten“, hotové dílo a zároveň protokol problémů, jež jeho vznik provázely. Barbetta se ještě jednou ponořila do prostředí města, z něhož pochází, Buenos Aires, přesně řečeno na předměstí Ballester v jeho severní části, kde sama vyrůstala. A tím, co její psaní pohání, je opět velké nadšení pro německý jazyk a literární tradici Jižní Ameriky, kterou by nálepka „magický realismus“ vystihla jen nedostatečně. S okleštěnou podobou této školy, jak ji reprezentuje například Isabel Allende, nemá Barbetta ale rozhodně nic společného; spíše pak už s Juliem Cortázarem a sklonem k imaginaci a nadpřirozenu, nemyslitelnému bez ukotvení v katolicismu. Stop, indicií a odkazů je v tomto románu však tolik, že je během jediné četby stejně nelze všechny zpracovat.
 
Cecilia Barbetta vlastně napsala tři kratší romány vyprávějící o lidech v Ballesteru na přelomu let 1974/75. Ocitáme se v roce smrti diktátora Peróna, který se teprve nedávno vrátil z exilu. Jeho ovdovělá manželka Isabel – bez jakékoliv způsobilosti k výkonu státnické funkce, avšak se sklony ke spiritismu – převezme bez voleb jeho roli v úřadu. Spektákl, jemuž pak o dva roky později učiní rázně konec armáda. O tom román nevypráví, jeho děj zůstává zasazen v Ballesteru a zabydlen takzvanými malými lidmi, jejich „strastmi a těžkostmi“, především však jejich tužbami a nadějemi. V Ballesteru i jinde to kvasí, ocitáme se v laboratoři převratných společenských změn, v níž se mísí nejrůznější impulzy, jak realistické, tak z říše fantazie. Zprvu nás román zavádí do katolické dívčí školy, kde se několik žaček snaží na vlastní pěst uplatnit v praxi závěry Druhého vatikánského koncilu, například v podobě fluoreskující postavy madony putující za noci od domu k domu, z níž vychází „noční zář“, podle níž je celá kniha pojmenovaná. Posléze sledujeme několik drobných živnostníků, automechaniků a kadeřníků při práci a ještě častěji ve chvílích, kdy se baví. Autoservis, který je tak trochu anebo především líhní politických myšlenek disentu, nese příznačný název „Autopia“. Ve třetí a závěrečné části se skupina zaměstnanců školy rozhodne přijít na kloub tajemství spiritistů – rovněž v tomto případě sehrává roli politika, uvážíme-li, že i samotná prezidentka si pro inspiraci chodí na seance. 
 
Čtenář záhy zjistí, že jednotlivé části knihy spolu souvisí jen volně. Nepojí je napínavý děj, žádná záhada netouží být objasněna. Síť motivů románu může být nakrásně utkána zhusta a celý děj kroužit kolem otázek týkajících se zázraku a jeho projevů v každodenním životě: jde však jen o kroužení, nikoliv o vývoj. Fakt, že Barbetta vytvořila ve finále jeden román ve třech knihách, může souviset s tím, že žádný z těchto tří příběhů nevydá ve skutečnosti na „velký“ román: na 522 stranách lze o vzrušujícím ději hovořit zejména v mikro rovině. A to na každé straně, kterou Barbetta zaplňuje svojí skutečně nádhernou německou prózou. Autorka v rozhovorech ráda přiznává, že němčinu, která není jejím mateřským jazykem, miluje a že by nechtěla psát v žádném jiném jazyce, ani španělsky. A němčina Marii Cecilii Barbettě její lásku každopádně stejnou měrou oplácí. Není mnoho současných autorek, které by dokázaly psát tak vynalézavě, barvitě a s takovou odvahou jako ona. Jazyk u ní nevyhnutelně vytlačuje jakýkoliv obsah do pozadí, zkrátka proto, že je mimořádně bohatý a kompaktní. Román vlastně žije z tohoto nadbytku ve vyjadřování, který se projevuje typografickými experimenty, ilustracemi, mazáním textu či půvabným členěním do 3krát 33 kapitol plus jedné závěrečné. Můžeme v tom vidět manýru a textu vyčítat nadprodukci. V tomto případě však projevy manýry oceňujeme jako styl, jako manýrismus, výraz překypující tvůrčí touhy, která předmět tvorby nutně mírně upozaďuje. 
 
Je třeba trpělivosti, chce-li se člověk propracovat tímto rozsáhlým románem, který ho stránku za stránkou těší svou neutuchající zálibou ve vyprávění a (zde je snad tento výraz namístě) fabulování a který možná zároveň zbytečně komplikuje pohled na svět, o němž vypráví.   

 

Maria Cecilia Barbetta
Nachtleuchten
S. Fischer Verlag, Frankfurt am Main 2018.
522 S., € 24, 00