Článek
Erika Mann a Československo
Katalog k výstavě Drehscheibe Prag. Deutsche Emigranten 1933-1939 [Praha jako místo setkávání a střetávání. Němečtí emigranti 1933-1939] Spolku Adalberta Stiftera (1989). Výstava se věnovala mj. i vztahu Eriky Mann k Československu. | © Adalbert Stifter Verein
Od: Dr. Zuzana Jürgens
Jaké stopy Erika Mann ve své době zanechala v Československu – a ví se o ní ještě dnes? Těch stop je mnoho. Tak např. Erika a Klaus Mann vystupují v jednom ze soudobých českých románů a exilový kabaret „Die Pfeffermühle“ uměl nadchnout nejen německy mluvící obyvatele Československa. Rodina Mannových také obdržela československé občanství. Dr. Zuzana Jürgens, jednatelka Spolku Adalberta Stiftera, nám ve svém příspěvku pro Online propojení textů #ErikaMann představí, jaké tyto vztahy ve skutečnosti byly.
Erika a Klaus Mann v románu Davida Zábranského
Román Martin Juhás čili Československo (2015) jednoho z nejosobitějších a nejúspěšnějších českých soudobých autorů Davida Zábranského vzbudil právem velkou odezvu u čtenářů i kritiky. Na téměř šesti stech stránkách se Zábranský vypořádává s mýtem o založení Československa, nešetří přitom žádného národního hrdinu, nevyhýbá se žádnému národnímu tabu, zasazuje reálná fakta do neočekávaných kontextů a souvislostí, a tím přichází na nové. To vše činí za pomoci obdivuhodné fantazie, s neskutečným humorem a v rafinovaném a strhujícím jazyku.Hlavním dějištěm románu je jihočeské provinční městečko Strakonice, hlavním hrdinou je jakýsi „nýmand“ (označení srozumitelné i pro německého čtenáře), Čechoslovák v tom opravdovém významu, počatý spíše náhodou roku 1922 Češkou Marií a Slovákem Jánem.
V bohatém spletenci skutečných událostí a historických postav, které Zábranský do děje svého románu uvádí, by snad výstup sourozenců Eriky a Klause Manna mohl i zapadnout. I oni totiž „v touze po dobrodružství“ přicházejí do Strakonic. Jak je tomu u Zábranského obvyklé, spojují se reálné události a fikce v novou realitu: zajížďka do jihočeského města se měla uskutečnit v rámci cesty obou sourozenců kolem světa po USA, Japonsku a Sovětském svazu v roce 1927 a 1928. Samozřejmě o ní v žádném pramenu není ani slovo. Ani v publikované zprávě obou cestovatelů Rundherum (Kolem dokola), která vyšla v roce 1929 a svým stylem se trochu románu podobá. Krátké shrnutí životních údajů v Zábranského románu ovšem odpovídá realitě, stejně jako pro román podstatné zjištění, že byl Klaus Mann homosexuál.
S oběma „Němci“, jak jsou pro zjednodušení označováni, se pojí celá řada konotací:
- Svoboda cestování, protože oba sourozenci společně cestují z Paříže do Prahy a do Strakonic, aby se pak odděleně vydali do Berlína a Mnichova.
- Samozřejmost, že se německy mluví i mimo Prahu – to, co Erika a Klaus pronášejí, je ponecháno v němčině a překládáno jen občas.
- Spjatost obou kultur – Erika cituje strofu z Rilkovy básně Panter. (Jestli se jedná o reálné, skutečně možné spojení, ponecháme na zvážení čtenáře.)
- A v neposlední řadě akceptování jinakosti.
Setkání s Jánem Juhásem, otcem titulního hrdiny románu, je spíše náhodné. Erika, která je zprvu aktivní, vše ponechává později na bratrovi. Objev vlastní homosexuality, objevení lásky – to je to, co Jánovi po odjezdu obou sourozenců zůstává.
Obálka románu Martin Juhás čili Československo Davida Zábranského | © CzechLit
Erika Mann a Československo – Kabaret „Die Pfeffermühle“ v exilu
Stopa, kterou Klaus a především Erika Mann v Československu skutečně za sebou zanechali, je zcela jiná. Celkem třikrát projížděla Erika Mann se svým kabaretem „Die Pfeffermühle“, česky „Mlýnek na pepř“, po Čechách a Moravě. V lednu a únoru roku 1935, v srpnu téhož roku a pak ještě jednou v únoru 1936. Místa zastávek byla: Praha, Brno, Teplice-Šanov, Mariánské Lázně, Ústí nad Labem, Moravská Ostrava aj. Často se konalo více představení za den nebo se přidávalo. Většinou byla představení vyprodaná – a v publiku neseděli asi pouze českoslovenští Němci. Už v létě roku 1935, když kabaret vystupoval především v Sudetech, se ozvala cenzura a zřejmě některé části představení škrtla. O napjaté situaci právě mimo Prahu už v polovině 30. let podává Erika zprávy ve svých dopisech z turné.
Nejčtenější české noviny té doby Lidové noviny | © Archiv Lidové noviny
Před vůbec prvním vystoupením v lednu 1935 uveřejnila Erika Mann příspěvek v nejčtenějších českých novinách Lidové noviny (č. 33, 19.1.1935, s. 1–2). Zde líčí, jak vznikl kabaret:„Pamatuji se, jako by to dnes bylo, na den jeho narození. Bylo to v Mnichově na podzim 1933. Pracovali jsme u různých divadel, ale příliš nás to neuspokojovalo. Kusy, které se dávaly, neměly, jak se nám zdálo, mnoho souvislosti s tím, co se ve skutečnosti dělo, a o čem se přemýšlelo - většinou byly také špatně psány; [...]. Krise, strašidlo onoho roku, usadila se v našich divadlech ještě víc než v kancelářích a obchodech. K její hmotné stránce družila se tady ještě stránka ideová. Vězeli jsme v slepé uličce, nevědouce kudy kam.
[Dumali jsme o tom], co dělat a taky, zda bychom se neměli pokusit o nějaké jiné divadlo, o takové, které by bylo lehčí i těžší – lehčí formou, improvisovanější, přímější, dnu a hodině bližší – a těžší obsahem, víc naplněné tím, co už člověku zalézá za nehty, tedy naléhavější, poctivější.“
Také hledání a výběr názvu Erika českým čtenářům přibližuje, měl na něj přijít její otec:
„A to jsme ještě neměli ani jméno pro naše dítě!
Je neuvěřitelné, jaké člověka napadají nesmysly, když se snaží pro něco najít název! Byl to můj otec, kdo mezi výkřiky jako Mixed Pickles a Fallschirm (Padák) přidal do diskuze slovo Pfeffermühle (Mlýnek na pepř). Smích a povyk nejdříve tento návrh přehlušily, a dál padaly názvy jako Rutsche (Klouzačka) nebo Tohuvabohu. V noci jsem si ale vzpomněla na „Mlýnek“ a uvědomila jsem si, že je to vlastně moc pěkné, takový domeček, do něhož jde vejít, tak trochu romantická představa z dětství, začarovaný mlýn v lese, a něco veselého, ostrého, vzrušujícího – mlýnek na pepř – ne, to není špatné, pomyslela jsem si.“
Skutečnost, že byla Erika Mann vyzvána k tomu, aby kabaret představila v českém tisku, ukazuje, jak byli vítáni a s jakým zájmem se mimo německy mluvící kruhy v Československu setkali. Možná také sehrálo roli, že byl její otec v Československu dost známý, ve 30. letech vyšlo prakticky celé jeho dosavadní dílo v českém překladu.
Kabaret „Die Pfeffermühle“ zaznamenal u publika i u kritiky velký úspěch. Jako příklad zde uveďme článek z deníku Prager Presse. Jeho autor Otto Pick (1887-1940) byl divadelní kritik, básník, spisovatel, překladatel a novinář. Byl prostředníkem mezi českojazyčným a německojazyčným kulturním prostředím v Čechách a na Moravě během období mezi oběma světovými válkami. Začátek kritiky je jen zdánlivě negativní. Zjištění, že herci a program byli „neprofesionální“, je totiž vnímáno jako pozitivní moment, jako vhodná reakce na rozháranou dobu. Pick upozorňuje na to, že právě
„nahá, syrová skutečnost, nenaleštěná a předkládaná s vehemencí nejzazší upřímnosti, může dosáhnout oné průraznosti, kterou dnes čisté umění většinou postrádá“.
Kritika na vystoupení kabaretu „Die Pfeffermühle“ od Otto Picka v Prager Presse 15, č. 19 (20.1.1935), s. 11. | © www.digitalniknihovna.cz/nm
Rodina Mannových a československé státní občanství
Vedle kabaretních vystoupení měla Erika Mann v Československu také několik přednášek. I její otec byl ve 30. letech několikrát pozván do Československa, aby jako host veřejně promluvil – jednou dokonce v době, kdy v Praze vystupoval kabaret „Die Pfeffermühle“. Thomase Manna (jeho ženu Katiu a děti Klause, Elisabeth, Michaela a Gottfrieda), jakož i jeho bratra Heinricha spojovalo s Československem kromě obvyklých literárních pout také něco dalšího a zvláštního: všichni jmenovaní obdrželi roku 1936 (Heinrich už v roce 1935) československé státní občanství, stejně jako tomu bylo v případě mnoha německých emigrantů po roce 1933. Pro rodinu to byla úleva, pár roků oddychu, než byli donuceni dál prchat před rozpínavostí nacistického Německa. Mnichovský Spolek Adalberta Stiftera (Adalbert Stifter Verein) z tohoto tématu učinil motiv výstavy (realizované v roce 1989) Praha jako místo setkávání a střetávání (Drehscheibe Prag) a později také stejnojmenného sborníku. Obě publikace vydané v těchto souvislostech jsou dnes považovány za referenční texty.Československé občanství rodině Mannových aktivně nabídli představitelé československého státu, protože rodina žila ve švýcarském městečku Küsnacht. Z Eriky Mann se po sňatku s anglickým básníkem W. H. Audenem v červnu 1935 stala britská státní příslušnice. Ale tohoto československého gesta si vážila. I když se jí samotné tato situace netýkala, lze se domnívat, že sdílela otcův názor na Československo. Ve stále vyhrocenější politické situaci o tom hovořila v jednom interview pro noviny Prager Mittag (4.6.1938):
„Můj otec je československý státní příslušník. Blaho a strasti Československa mu proto leží na srdci nejen ze všeobecně lidských, demokratických, evropských důvodů, nýbrž z důvodů obzvlášť osobních. Obdivuje a miluje tuto odvážnou a odhodlanou malou republiku“.
Sama bych si dnes přála, aby se tato malá republika v samém srdci Evropy rozpomněla na podobné pozitivní a esenciální okamžiky ve svých dějinách. Na to, že život v mnohonárodnostním státě není možná jednoduchý, ale že je obohacující a různorodý. Na to, že není třeba mít strach z toho druhého, cizího. Že odvaha a rozhodnost jsou ctnosti, které si člověk může vzít za své.
Literatura:
Romana Bečvová: Beteiligt Euch – es geht um Eure Erde. Die Tourneen des politisch-satirischen Kabaretts „Die Pfeffermühle“ in der Tschechoslowakei und Analyse ausgewählter Texte. Diplomová práce, Brno 2007.
Peter Becher a Peter Heumos (eds.): Drehscheibe Prag. Zur deutschen Emigration in der Tschechoslowakei 1933–1939. München: Oldenbourg 1992.
David Zábranský: Martin Juhás čili Československo. Bratislava: Premedia 2015.
Institut: Adalbert Stifter Verein e.V., Hochstraße 8, 81669 München
Článek byl převzat s laskavým svolením Spolku Adalberta Stiftera a Monacensie. Originální text je k dispozici na blogu knihovny Monacensie v Mnichově.