Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Kabaret
„Mlýnek na pepř“ – politicko-satirický kabaret Eriky Mann v Československu

Erika Mann jako pierotka v „Pfeffermühle“, 1934
Erika Mann jako pierotka v „Pfeffermühle“, 1934 | Zdroj: Münchner Stadtbibliothek / Monacensia

Počátkem roku 1935 přicestoval do tehdejšího Československa ansámbl, který pod maskou nevinného humoru kritizoval poměry v Německu, diktaturu nacionálně-socialistického režimu a jeho nezastřenou dogmatickou rétoriku – jmenoval se Die Pfeffermühle.
 

Od: Romana Popelková

Exil začal v Mnichově

Politicko-satirický kabaret Die Pfeffermühle založila Erika Mann se svým bratrem Klausem, hudebníkem Magnusem Henningem a herečkou Therese Giehse v Mnichově 1. ledna 1933, a to pouze 29 dní před tím, než byl Hitler jmenován říšským kancléřem. Pro zakládání antifašistického kabaretu to nebyla zrovna příznivá doba – už v březnu 1933 byla skupina donucena odejít do exilu.
 
Celý soubor nejprve uprchl do Švýcarska, v letech 1935 a 1936 skupina vystupovala v Československu, v Holandsku, Belgii a v květnu 1936 v Lucembursku – což byla poslední evropská štace souboru. Ansámbl v Evropě odehrál celkem 1.034 představení. Roku 1936 přesídlil kabaret do USA, kde ale autoři představení naráželi na nezájem publika jak z jazykových důvodů, tak i kvůli nepochopení pro své antifašistické zaujetí. Pobyt v USA znamenal konec kabaretu Die Pfeffermühle, který v Evropě hrával po celé týdny před vyprodanými sály.
 
Československo patřilo k oblíbeným azylovým zemím německých emigrantů, své stopy zde nakonec zanechala vlastně celá rodina Mannových. Erika Mann v Československu hostovala se svým kabaretem, vyjadřovala se v tisku a měla veřejné přednášky. Její bratr Klaus měl k mladé republice ještě mnohem užší vztah. Obdržel československé občanství – stejně jako jeho otec Thomas Mann a strýc Heinrich Mann (bratr Thomase Manna). „Praha nás přijala jako příbuzné,“ vyjádřil se Heinrich Mann a Klaus Mann v jednom proslovu v roce 1938 řekl „… jsme občany Československa. Milujeme Německo, nenávidíme Hitlera a jsme Československu vděční.“
 
Kabaret Die Pfeffermühle navštívil tehdejší Československo celkem třikrát. Poprvé zde hostoval počátkem roku 1935, podruhé v srpnu téhož roku a potřetí v únoru roku 1936. Obrovský úspěch představení dokládají vyprodané sály, nadšené recenze v novinách a rovněž dopisy Eriky Mann rodině, stejně tak i deníkové poznámky Thomase Manna.

Turné po Československu 

Rok 1935 začal pro kabaret v Praze, soubor zde pobýval 23 dní. Dále hrál v Teplicích-Šanově, Moravské Ostravě, Brně a Bratislavě. O vystoupeních kabaretu psal jak německý, tak i český tisk většinou pozitivně. V českých novinách ovšem málokdy zůstal název kabaretu v němčině. Byl překládán buď jako „Mlýnek na pepř“ nebo jako „Pepřenka“, což sice neodpovídá významu původního slova, ale je to původnímu názvu akusticky bližší.
 
V této době byl v Praze i Thomas Mann. Setkal se se svou dcerou po „vyprodaném odpoledním představení“ a poznamenal si, že je Erika „následkem práce a námahy pohublá“. Následujícího dne představení navštívil, viděl ovšem pouze několik posledních čísel. „Už zase dojat Erikou! Velmi rychle nás poznávají. Poté tradiční oslava se sektem a kaviárem s Erikou a slečnou Giehse v našem salóně až do půl druhé,“ poznamenal si do deníku. I další poznámka v deníku Thomase Manna dokládá, že kabaret vyprodal sál, ačkoliv měl on v tu samou dobu přednášku. Erika Mann tehdy promptně poděkovala divákům, že jsou kabaretu věrní a že ho nevyměnili za přednášku jejího otce.
 
V Brně hráli čtyři dny v přeplněném, vyprodaném sálu Bio Dopz na Moravském náměstí, kde se dnes nachází kino Scala. V době, kdy nacionálně-socialistická Sudetoněmecká strana Konrada Henleina v Československu posilovala, se zde konávaly antifašistické přednášky a další akce. Program shlédlo více než 3.000 diváků. Kritika byla nadšená a zahrnovala kabaret uznáním.
 
Druhé turné zavedlo kabaret Die Pfeffermühle nejprve do měst v západních a severních Čechách, např. do Mariánských Lázní, Ústí nad Labem či Teplic. Více než dva týdny pak soubor strávil v Praze. Na počátku září roku 1935 vystoupil kabaret v Brně. První oznámení v tisku se objevilo už týdny před samotným vystoupením, a protože byly poprvé všechny čtyři večery vyprodány, doporučovaly noviny Tagesbote, aby si zájemci vstupenky nyní zajistili včas.
 
Během druhého turné se politické klima v Československu zásadně vyostřilo. Přesto Erika v dopise matce toto turné z počátku označuje ještě jako „docela dobré, když uvážím, že je léto, – nejlepší návštěvnost ze všech vstoupení, které jsme tady měli.“ V Praze oceňovala také vnímavost publika a jeho talent „naslouchat a spolupracovat“.
 
Už o měsíc později se Erika nevyjadřovala tak nadšeně. Kabaret už nehrál v Praze, ale v malých městech. Byla velmi nespokojená – s českým agentem Ferry Rosenem, s možnostmi příjmů, se štěnicemi, s hotely atd.
 
Publikum i novináři ovšem byli nadšení i během tohoto druhého turné, dle mínění recenzentů byl ale program mírnější a distancovanější, nebyl tak útočný a razantní jako během prvního turné. To Eriku Mann mrzelo a chápala to jako veřejný políček.
 
Potřetí se kabaret Die Pfeffermühle vrátil do Československa v únoru 1936. Tentokrát Erika vystupovala hojně také mimo jeviště, v Praze měla přednášku s názvem Na cestách s kabaretem Die Pfeffermühle. Původ a naděje malého divadla, jež hraje o současnosti. Na začátku vyjádřila svoji radost, že může být v Československu a mluvit zde. Zmínila, že ji ale mrzí, že nemůže mluvit česky, protože češtinu neovládá – že jí je tato řeč ovšem sympatická. Pak mluvila o svém obdivu k Praze: „Ale jinak je mnoho důvodů, proč být v této zemi šťastný a dojatý, procházeli jsme se Starým Městem, po Hradčanech a v uličkách, které vedou nahoru, člověk si připadá jako v pohádce, ale Vy to znáte lépe než já.“
 
Kritiku si v tomto projevu odpustila, ponechala si ji pro dopis, který napsala dva dny dříve matce, v němž se zmiňuje o „mizerném turné po Čechách“, jehož organizace přináší „více starostí než příjmů“. Opět se zde projevuje materiální tíseň, která vedle politického angažmá také patřila k všednímu dni emigrantů.

Kabaret v politicky zjitřené atmosféře 

Die Pfeffermühle samozřejmě nebyl jediným německojazyčným kabaretem, který v Československu hostoval, do země přijížděli kabaretisté z Berlína, Drážďan a Vídně, jejichž představení byla v Německu zakázána. V Německu byla Erika Mann považována za nebezpečně agitujícího protivníka nacistického režimu. A i když soubor v Československu na rozdíl od Německa vystupovat mohl, narážel od samého počátku svého působení na různé problémy. Vedle potíží získat od úřadů svolení k vystupování nebo sehnat sál to byly také problémy s cenzurou či narůstající vliv henleinovského hnutí.
 
Při prvním turné nebyla cenzura ještě tak očividná. Kabaret v Praze nesměl uvést pouze jednu báseň Gottfrieda Kellera, jinak nemáme žádné důkazy o dalších přímých zásazích cenzury. Ačkoliv tato Kellerova báseň pochází z 19. století, bylo ji bez větších problémů možné vztahovat k aktuálnímu dění.
 
U druhého turné byla situace již vážnější. Československá vláda byla vystavena silnějšímu tlaku ze strany Německa; z dopisů Eriky Mann matce lze cítit nejen starosti, ale také obavy a strach. Nálady v pohraničí byly stále vyhrocenější. I cenzoři způsobovali autorům větší obtíže a pro Eriku Mann bylo stále těžší na jevišti uskutečnit plánovaný program, než tomu bylo na počátku roku. Ačkoliv měli cenzoři texty čtyři týdny k dispozici, přišlo až v den premiéry sdělení, že je nutné dvě třetiny programu škrtnout. Úmysl skrýt výsměch a kritiku pod maskou nevinnosti, aby se tím zachránil program, nevycházel. Ze začátku to dokonce vypadalo, že soubor nebude moci hrát, Erika Mann ale cenzory navštívila a dosáhla toho, že některá zakázaná čísla bylo možné zařadit do programu. Dojem, jakým seškrtaný program působil, prozrazovaly reakce tisku, který kabaretu vyčítal příliš málo pepře v mlýnku.
 
V souvislosti s třetím turné neexistují žádné přímé důkazy o zásazích cenzury. Z dopisů Eriky Mann lze ale vyčíst, že se jednalo o nejméně jisté turné, protože vedlo nebezpečně blízko kolem hranic Německé říše, kde byla aktivita Sudetoněmecké strany obzvláště silná.
 
Nátlak na Eriku Mann byl samozřejmě enormně velký. Berlínské ministerstvo zahraničí totiž velmi důsledně usilovalo o zákaz kabaretu Die Pfeffermühle a v této věci opakovaně u zahraničních vlád intervenovalo. Stejně tak Němci, kteří se cítili být zraněni ve své národní hrdosti – poté, co představení shlédli někde v zahraničí, – psali na Ministerstvo zahraničí nebo se obraceli přímo na Říšské kancléřství s žádostí, aby byl tento kabaret zakázán.
 
Od samého počátku se umělci v kabaretu Die Pfeffermühle museli vyjadřovat nepřímo, užívali podobenství, příměry, pohádky, balady či dětské příběhy. Nejdůležitější komunikační strategií u politicky agitujících divadel v období diktatury je „strategie nepřímého vyjádření“ – tak v jedné brněnské kritice pojmenoval její autor onen satirický kamuflážní postup kabaretu. Část nejen brněnského publika ovšem velmi dobře pochopila, že souboru jde, aniž by to mohl přímo artikulovat, o boj proti hitlerovskému Německu.
 
A zatímco se publikum smálo, cenzura zakazovala. V novinách se Erika Mann často nechávala portrétovat jako nepolitický člověk, byly to ovšem právě zase noviny, kdo přímo zmiňoval, že bojuje proti fašismu. Opakovaně musela Erika Mann cenzory přesvědčovat, že to tak nebylo zamýšleno, stále s nadějí, že lidé budou i tak chápat pravý smysl.
 
Je otázkou, do jaké míry publikum tento latentní cíl rozeznalo. Občas si Erika Mann posteskla, že se mnozí diváci chtějí pouze bavit. Byl tedy kabaret Die Pfeffermühle úspěšný? Byl vůbec schopný působit antifašisticky? Rozuměli lidé tomu, co autoři textů chtěli sdělit, nechápali představení jako jednoduché pobavení, aniž by si povšimli toho, že bojuje proti nacistické brutalitě?
 
V té době byla celá Evropa na nohou: političtí uprchlíci, levicoví intelektuálové, komunisti, mnoho umělců, Židé a jiní. Mnoho z nich tenkrát představení kabaretu Die Pfeffermühle navštěvovalo, protože věrně vyprávěl o jejich osudech. Publikum šlo na představení ale často bez politických ambicí. Přesto se mohlo s obsahem lehce identifikovat. Tento kabaret – jasný útok proti hitlerovskému Německu – upozorňoval na barbarství, vedl boj proti fašismu a pokoušel se odhalit stav lidství ve fašistických režimech. „Děláte v boji proti barbarství desetkrát více než všichni spisovatelé dohromady“, napsal Erice na jaře roku 1935 rakouský spisovatel Joseph Roth, který o několik let později sám musel emigrovat.