Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Česká detektivní literatura
Česká detektivka v kontaktu s realitou

© Pixabay.com

Ve starších detektivkách hrálo důležitou roli, že zlo bylo potrestáno a společnost se vrátila do klidového stavu před zločinem. Od 70. let detektivky tuto útěšnou funkci počaly ztrácet. Dnešní popularita žánru stojí na tom, že kvalitní detektivky naopak dokáží pojmenovávat společenské problémy.
 

Západní odborná literatura před lety definovala „českou školu“ detektivky. Ta vznikla ve 20. letech 20. století a je pro ni charakteristické, že spíš než ze senzačních románů o zločinech vycházela z tradice soudniček a pitavalů – zajímala se o zločin „s lidským rozměrem“. Krev a hrůzu nahrazovala humorem a porozuměním pro lidské slabosti. Typická pro „českou školu“ je postava moudrého, chápavého detektiva, který se těší úctě mezi kolegy i pachateli. Za zástupce „české školy“ jsou považováni Karel Čapek a Jiří Marek, duchovní otec rady Vacátka.
 
Ostatně Čapkovy detektivní povídky na Západ pronikly záhy: anglický překlad se objevil už roku 1932. Podle bibliografie v angličtině publikovaných detektivek od počátků žánru do roku 1990 české autory zastupují kromě Čapka už jen Egon Hostovský a Josef Škvorecký (všechny tři knihy s poručíkem Borůvkou a Hříchy pro pátera Knoxe, vše příběhy stvrzující představu o laskavé lidskosti „české školy“; a k tomu Lvíče). Všichni tři jsou ovšem autoři primárně nežánroví. Je to příznačné, protože v druhé polovině 20. století česká detektivka ztratila kontakt s aktuálními trendy.

 
Česká detektivka bez kontaktu se světem
 

Zhruba od 70. a 80. let minulého století se žánr objevuje v mnoha podobách: jako únikové čtení bez literární hodnoty, jako solidní „střední proud“, ale také ve vrcholné podobě, jakou představují na jedné straně romány autorů „vysoké“ literatury (zmíněný Škvorecký, nebo příklad nejbanálnější, Jméno růže od Umberta Eca), na straně druhé knihy špičkových žánrových spisovatelů jako P. D. Jamesová nebo Henning Mankell, směřujících do vod společensko-kritické prózy. Ve světě se začaly prosazovat náročnější a ambicióznější detektivky, jejichž autoři využívali žánrového příběhu k tomu, aby podali zprávu o současnosti.
 
Z pochopitelných důvodů nic takového v české detektivce nebylo možné, příběhy o hrdinné práci příslušníků veřejné bezpečnosti nelákaly seriózní autory, a příliš ani čtenáře. Žánr zatížila režimní propaganda. Lepší autoři reagovali buď únikem do světa první republiky (Jiří Marek), nebo zdůrazněním nadsázky a individualismu (kapitán Exner Václava Erbena), tedy prvků neslučitelných se socialistickou detektivkou. I kvůli tomu se v Čechách detektivky léta vnímaly jako úniková četba, jež se netěšila respektu mezi kritiky, ani mezi kvalitními autory. A je tak pochopitelné, že svět si tvořil představu o „české škole“ na základě Karla Čapka.

 
Česká detektivka v kontaktu s realitou

 
Zatímco si málokdo vybaví nějaké zvučného autora české detektivky devadesátých let minulého století či nultých let století tohoto, posledních deset let se situace mění a příběhy o zločinu v Česku zaznamenávají boom. Objevila se řada debutantů, ale detektivky přilákaly také spisovatele jiných žánrů. Česká detektivka je nyní stejně heterogenní jako ta světová.
 
K zástupcům žánru, který tematizuje společenské souvislosti zločinu, patří ostravská spisovatelka Nela Rywiková. Její zatím dva romány mají všechny ingredience kvalitních detektivek: zajímavé (a autorkou zažité) prostředí, poutavou zápletku i postavy, sociální přesah. Už její debut Dům číslo 6 (2013) upoutává lokací i sestavou lidí z okraje společnosti, sociálně i jazykově výborně charakterizovaných. Rywiková své figury obdařila osobní minulostí a věrohodnou psychologií, dokázala postihnout jejich cestu od mladistvých snů o krásném životě k letargickému přežívání a zoufalé beznaději. Vyústění příběhu deprimuje bezútěšností a malostí a jen potvrzuje, že nejhorších krutostí se lidé dopouštějí na těch nejbezbrannějších z banálních důvodů. Druhý román Děti hněvu potvrdil kvality debutu. Opět ostravské prostředí, jen sociální spektrum postav je bohatší a zločin více makabrózní. V obou knihách nejde jen o řešení záhady, ale obstojí jako romány ze současnosti.
Za pozornost také stojí debutant František Čech, který literárně zužitkoval své profesní zkušenosti v románu Divoký obchod (2018), v němž do české žánrové literatury po letech zase vrátil právnický thriller. Příběh o pozadí obchodu v gründerských letech tzv. „solárního byznysu“ je pevně ukotven v tuzemských společenských a ekonomických reáliích.
 

Česká detektivka rozkročená mezi žánry

Tento způsob detektivky však mnohdy naráží na resistenci ze strany konzervativních čtenářů, jež se nechtějí zdržovat pečlivější psychologií postav a kteří ponurý realismus odmítají, protože od žánru vyžadují především zábavní funkci. Naštěstí k rozvoji společensko-kritické detektivky v mnohém přispívá televizní produkce, kde právě tento typ příběhu patří k obecně nejoceňovanějším. Česká detektivka tak už dávno není žánrem laskavého humoru a porozumění lidským slabostem a vlastně ji ani nejde nějak jednoduše charakterizovat jako dřív.