Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Autorka Nino Haratischwili
Nejsem gruzínským maskotem

Nino Haratischwili
Nino Haratischwili | Foto © Danny Merz / Sollsuchstelle

Měli by spisovatelé pocházející ze zahraničí, kteří žijí v Německu, psát výhradně o „svých“ zemích, jinak nejsou autentičtí? Čím se liší psaní románů od psaní divadelních her? O tom vše a o své nejnovější knize „Kočka a generál“ vypráví v rozhovoru Nino Haratischwili.

Paní Haratischwili, vy jste známá především jako spisovatelka gruzínského původu, autorka bestselleru „Osmý život“. Vzděláním jste ale divadelní režisérka a vašimi prvními díly byly divadelní hry psané v němčině. Jak došlo k tomu, že jste začala psát v cizím jazyce?

V Gruzii jsem chodila do německé školy. Ne všechny předměty byly v němčině, ale učitelé byli rodilí mluvčí němčiny. Už tehdy jsem v Tbilisi založila divadelní skupinu a učitelé mě povzbuzovali, ať píšu. Příležitost k tomu napsat první vlastní hru se naskytla při výměnném pobytu s divadelní skupinou z Brém. Tehdy, v 15 letech, jsem neměla tušení o tom, jak se píše pro divadlo, ale zkusila jsem to. A moc se mi to zalíbilo. Další rok pozvali do Brém nás a já jsem zase napsala hru. A zase se mi to líbilo: napsat něco a vidět, jak se to probouzí k vlastnímu životu. V maturitním ročníku jsem pochopila, že bych to chtěla dělat jako svou práci. Odjela jsem do Hamburku studovat režii. Po dvou letech studia jsme měli možnost režírovat představení pro širokou veřejnost. Moc jsem chtěla režírovat vlastní hru a rozhodla jsem se ji napsat rovnou v němčině. A podařilo se. K divadlu jsem se vlastně dostala přes psaní.

A dnes se cítíte spíše jako divadelní režisérka, nebo spisovatelka?

Jedno i druhé. Přestože mě častěji vnímají jako autorku. Přestože jsem se v poslední době režírování věnovala méně. Ale neumím si představit, že bych se ho vzdala. Psaní je zcela odlišný proces. Sedíš si sám se sebou a musíš o všem rozhodnout. Divadlo je týmová práce. Pro mě je luxus, že mohu režírování s psaním spojit.

Mnohokrát jsem byla kritizována za to, že jsou mé hry příliš emocionální. (…)Na druhou stranu jsem se nesetkala s žádným divákem nebo čtenářem, který by mi řekl, že ho příběh nezasáhl.

Vaše divadelní hry jsou opravdovými, klasickými psychologickými dramaty. Je v německém divadle, které je často postdramatické a postmodernistické, prostor pro dramata jako: „Liv Stein! nebo „Druhá žena“?

Dobrá otázka. Co jsem v Německu, bojuji o to, abych mohla vyprávět příběhy a to tak, jak cítím, že musím. Intelektuální aspekty jsou samozřejmě důležité, ale emocionální jsou ještě důležitější. A to v Německu momentálně opravdu není moderní. Mnohokrát jsem byla kritizována za to, že jsou mé hry příliš emocionální. Totéž se často týká i mých knih. Na druhou stranu jsem se nesetkala s žádným divákem nebo čtenářem, který by mi řekl, že ho příběh nezasáhl. To je pro mě důkazem, že předpona „post-”, kterou jste použila, existuje pouze v diskurzu odborníků. To je umění pro umění. Bojuji s tím. Lidé milují epiku. Obzvláště v současné době. Potvrzuje to fascinace seriály, Netflixem. Diváci chtějí být stimulování a to nejen intelektuálně. Podle mě striktně intelektuální divadlo mnohé diváky vylučuje. Stává se tím stále více elitářské a s tím já mám problém. Takže když se vrátím k vaší otázce: není to snadné, ale tento boj se ve všech ohledech vyplatí. Pro koho se píší knihy nebo divadelní hry? Určitě to nedělám pro kritiku nebo intelektuály.

V jednom z rozhovorů jste řekla, že německé divadlo je spíše uzavřené vůči cizincům, herci jsou převážně rodilí Němci. Vyplývá to ze silné tradice neliterárního divadla (německy Sprechtheater – divadlo bez literární předlohy, pozn. překl.) v Německu. V literatuře však hrají stále větší úlohu spisovatelé, kteří nemají německý původ. Vy jste součástí tohoto trendu. Čtete jiné autory, kteří podobně jako vy píší německy, ale do literatury vnášejí témata, příběhy a kulturu zemí, z nichž pocházejí?

Ano, samozřejmě, čtu téměř všechny: od Katje Petrowskaji, přes Olgu Grjasnovou až po Sašu Stanišiće. Všichni vnášejí do literatury určitý individuální rys: svá témata, specifický jazyk. Takováto tvorba však vzbuzuje kontroverze – to se týká i mě. Jakmile vystupujeme mimo okruh témat souvisejících se zemí našeho původu, jsme kritizováni. Například Saša Stanišić, který pochází z Bosny, napsal knihu o Uckerské marce (něm. Uckermark). A Němci mu vytýkali, že by se neměl pouštět do takovýchto témat, ale soustředit se na Bosnu a válku. Očekává se, že budeme psát jen o „svých” zemích, protože to je údajně autentické. V mém případě je to stejné. Jsem kritizována za to, že ve své nové knize píšu o Čečensku a přitom o něm nemám ani páru. To jsou neobyčejně omezující a nepodložené výtky. Kritici stále dokola omílají „autenticitu”, která je přitom složitým tématem.     
 
Přebal knihy „Kočka a generál“ © Wydawnictwo Otwarte, tiskový materiál Čečensko, vaše nejnovější kniha „Kočka a generál“ (něm. Die Katze und der General) a kritika. Hlavním tématem historického románu jsou čečenské války. Neobávala jste se, že by to mohlo být pro německého čtenáře příliš exotické téma?

Stejně exotické bylo téma Osmého života. Nemyslím si, že by národní látky představovaly pro literaturu problém. Pokud je kniha dobrá, je mi jedno, zda akce probíhá na Aliašce nebo v Německu.

Myslíte si, že pro autory pocházející ze zahraničí je snazší tvořit v Německu?

To závisí na kontextu. Jasně, pokud se někdo ocitne na vlně a splní očekávání, tedy například bude stále psát o svém původu, tak to tak může být. Ale nejprve je třeba, aby si vás všimli. V mém případě tomu tak nebylo, neměla jsem žádné výhody z toho, že jsem pocházela z jiné země. Ale taky jsem nechodila ode dveří ke dveřím a nedělala jsem si reklamu.

A přitom se skoro v každém rozhovoru objevuje otázka na váš gruzínský původ. Nemáte už plné zuby otázek na Gruzii? Cítíte se poctěná jako v jistém smyslu (vel)vyslankyně své země, nebo vám to spíše vadí?

Jedno i druhé. Samozřejmě mám velkou radost, že se Gruzie dostává do středu zájmu, že o ní lidé chtějí vědět víc, jezdí tam, tráví tam dovolené, čtou o ní knihy a že na loňském knižním veletrhu ve Frankfurtu byla právě Gruzie prezentována jako čestný host. Ale přirozeně mi to i vadí. Nemohu reprezentovat celou zemi. To vždy závisí na kontextu. Pokud cítím, že moje účast může nějak pomoci, například formou překladu nebo podpory jiných autorů, pak to považuji za dobré. Ale když mám reprezentovat Gruzii nebo ji ukazovat, tak se tomu snažím vyhnout. Nejsem maskot Gruzie.  

Pokud cítím, že moje účast může nějak pomoci, například formou překladu nebo podpory jiných autorů, pak to považuji za dobré. Ale když mám reprezentovat Gruzii nebo ji ukazovat, tak se tomu snažím vyhnout.


V rozhovorech se velmi často objevuje i otázka na vaši znalost němčiny. Zaujala mě vaše odpověď, že vám němčina dává určitý odstup od příběhů, které vyprávíte, například pokud se týkají dramatických osudů hrdinů. Cítila jste tento jazykový odstup i u nejnovější knihy „Kočka a generál“?

Myslím, že lidé si potřebují najít důvod, proč někdo s jiným mateřským jazykem píše německy. Nevím, zda mám odstup. Žiji v Německu, vždy jsem chtěla vyprávět příběhy, tak to dělám v němčině, protože jinak bych je musela do němčiny překládat. Ale není to moje mateřština. Každá formulace je podbarvená gruzínštinou a tak to už zůstane. To neznamená, že tím získávám pohled pozorovatele, ale daří se mi užívat si experimentování. Ve své mateřštině člověk dělá všechno automaticky, a v němčině se ptám sebe sama: proč takto? Proč tenhle člen? Proč musím použít tento jazykový obrat takto a ne jinak? Je to těžké, ale vždy se mi to líbilo: ta radost z experimentování. V tomto případě může slovo „odstup” docela dobře vyjadřovat skutečnost. 
  
V knize „Kočka a generál“ vyprávíte příběh ruského vojáka, který chce dlouhá léta po válce rekonstruovat válečný zločin spáchaný v Čečensku, aby si mohl odpykat svou vinu. Látku pro knihu jste shromažďovala v Čečensku, kam jste se vydala na 10 dnů. Jak ten průzkum vypadal?

Nejednalo se o průzkum v tom smyslu jako při Osmém životě. To jsem seděla dlouhé měsíce v knihovnách a archívech. To se v Čečensku nedá udělat. Vše bylo zničeno. Veřejnost to bere tak, jakoby války neproběhly. Chtěla jsem spíše posbírat dojmy: jaká je to země, jací lidé v ní žijí, jak to všechno vypadá, jaká je příroda, jaké stopy zanechala minulost. V historickém muzeu Čečenska končí expozice druhou světovou válkou. Po ní už není nic.   

A lidé? Nevyprávějí o válce?

Ano, ale rychle vycítíte určitou hranici. Je cítit strach. Samozřejmě, pokud s nimi strávíte více času, tak se rozmluví, vyprávějí dokonce humorné historky. Zdá se mi, že někteří se tím pokoušejí zlehčit svou situaci – ale ne všichni.   

Ve vaší tvorbě se objevuje téma životních perspektiv a vnímání historie v zemích bývalého východního bloku v západním diskurzu. Stručně řečeno – jinak vnímá pád Sovětského svazu Němec, a jinak Gruzínec, Rus nebo Polák. I to je tématem knihy „Kočka a generál“. Z čeho to vyplývá a dá se to vůbec objektivizovat, zpracovat do dvou různých perspektiv?

To je dobrá otázka. V žádné oblasti života nelze být zcela objektivní. Fakta jsou občas také dána určitými východisky. Vždy máme co dělat s interpretací. Dá se to ale zkusit. V určitém okamžiku jsem pochopila, že po letech strávených v Německu je moje vnímání historie a to, co vím o dvacátém století, více ovlivněno Západem. Věděla jsem mnohem více o nacistech, než o komunistech. Ze školy však mám rozsáhlejší znalosti o gruzínském středověku než o perestrojce. A to byl pro mě nejsilnější stimul. Bez ohledu na to, jakou knihu jsem psala, chtěla jsem tomu porozumět. Byly to pro mě odlišné dílky skládačky. Na počátku byla zcela sobecká motivace. Když jsem začala s redigováním, měla jsem radost, když mi redaktor říkal: „A, tohle jsem nevěděl, ani toto”. A to se týkalo už lidí jako je třeba Gorbačov. Jeho osobnost je na Východě vnímána úplně jinak než na Západě. Tady ho berou jako hrdinu, který udělal něco dobrého. V Gruzii nebo v Rusku už to tak není, v Polsku pravděpodobně také NE.  

Máte už nápady na novou knihu nebo divadelní hru?

Ano, mám nápady, ale k jejich realizaci je ještě daleko. Je skvělé, že se má nová kniha těší tak velkému zájmu, ale zároveň je pro mě stále těžší řešit to, co je „správné”.

Přeji vám tedy mnoho času a klidu na to, co je „správné“.