Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Překladatelský čtvrtek
Příroda jako služka? — Diskuse o knize Jana Hafta "Louka"

Louka
Louka | Foto: Armin Staud / Colourbox

Současná pandemie nás vede k zamýšlením se nad léčivou rolí přírody, ale také k otázce, zda přírodu vnímáme jako něco, co nám má sloužit. Na příkladu knihy Jana Hafta Louka o tom diskutovali sociální a kulturní ekolog Ivan Rynda a překladatelky Marie Voslářová a Tereza Semotamová.

Tereza Semotamová: „Když mi bylo devět, vyprávěla mi matka jeden příběh ze svého dětství, který mi obzvlášť utkvěl v paměti. Líčila, jak znovu a znovu chodívala na louku v sousedství domu svých rodičů v mnichovském Schwabingu, tam si lehala do trávy a pozorovala berušky a další luční hmyz, hemžící se v džungli stébel. Představovala si, že se mění v jednoho ze skřítků, kteří tam žijí, dávala hmyzu jména a vymýšlela si rozhovory mezi brouky, housenkami a cikádami. Možná do toho zdánlivě mírumilovného malého světa utíkala před stísněností, kterou s sebou přinášely válečné časy a evakuace," píše Jan Haft v knize Louka.

Myslím, že léčivou sílu přírody si každý bytostně uvědomujeme obzvlášť v současné době, kdy jedinou možností, jak uniknout domovu, je supermarket nebo příroda. Marie, jak současnou situaci prožíváš?

Marie Voslářová: Myslím si, že zavírat zdravé lidi a zvlášť třeba děti na neomezenou dobu doma není dobrý nápad, že se to nemůže nepodepsat na fyzickém i psychickém zdraví. Všem, kdo mají možnost trávit karanténu v blízkosti přírody nebo třeba prací na zahradě, to moc přeju. Je to asi dobrý způsob, jak vzdorovat „apokalypse“... Sama jsem moc vděčná jedné farmičce nedaleko našeho bytu uprostřed města, že mě tam občas nechají přeházet kompost, zrýt záhon nebo něco podobného. Je pravda, že si teď i téhle ztrápené pražské přírody vážím víc než dřív.

Ivan Rynda: „Ztrápená“ je pro pražskou přírodu trefné přídavné jméno! Doufám, že náš arest nebude časově neomezený… Myslím, že právě děti se teď naštěstí dostanou do přírody, pražské i nepražské, častěji než dospělí, zejména důchodci, byť méně často než dřív. A hlavně jsem si jistý, že tenhle několikatýdenní zážitek nemůže zůstat bez následků, v místním, regionálním a samozřejmě i v planetárním měřítku, a věřím, že spousta lidí si jej vyhodnotí správně. A Jan Haft představuje, a hezky, místo, právě v tom heideggerovském slova smyslu, totiž dvěma znaky: musím se v něm orientovat a musím se s ním identifikovat. Každý by měl mít své místo, i několik míst. A pěkné místo v Haftovi je to, kde popisuje objev údolí fotografa Andiho Hartla, respektive údolí sedláka, který v něm žije, hospodaří a je s ním srostlý, a pachtýř svým hnojením způsobuje, že už by se s ním nemohl identifikovat, kdyby se vinou nitrifikace celý biotop proměnil.

V Praze je spousta skvělých míst! A my, co bydlíme na Solidaritě, žijeme v jakési kerouacovské železniční zemi, protože je tu spousta zrušených tratí a podnikových vleček, běháme labyrintem lesíků, mýtin a bezlesí přes pražce a rezivějící koleje; a tahle krajina terciální sukcese, kdy se stopy civilizace docela fofrem rozpadají, má svou malebnost.

Tu farmičku bych rád viděl, ale tu jistě tajíte, Marie! Ale v Praze je jich víc: třeba Kuchyňka.

Marie: Je to tak, já teď několik let zblízka pozoruju tuhle „terciální sukcesi“ v areálu Bubny-Zátory, v jehož malé části se nachází i ta zmiňovaná farmička/komunitní zahrada, kam určitě stojí za to jít se podívat. A taky mě to hodně baví a dodává mi to optimismus:. že si s námi příroda poradí.

Není louka jako louka


Tereza: Marie, to je super. Jsem nadšená milovnice kompostu a provozuju guerilla kompostování. Trpěla jsi během překladu nějakou speciální formou environmentálního žalu?

Marie: To bych neřekla, ohledně celkového stavu životního prostředí jsem se tam nedozvěděla tolik nového nebo překvapivého. I když: představovala jsem si, že aspoň v západním Německu je situace trochu lepší, protože u nás se problémy zemědělství často zdůvodňují likvidací soukromého hospodaření po roce 48. Z knihy je vidět, že podobným problémům se nevyhnuli ani jinde.

Naopak ale pro mě Louka vyznívá spíš optimisticky, stejně jako mě povzbudí každá jiná zpráva o lidech, kteří se zodpovědně starají o nějaký kousek světa a angažují se v ochraně životního prostředí. Myslím, že Jan Haft dokáže srozumitelně vysvětlit souvislosti, které si často neuvědomujeme, a snad i otevřít oči lidem, kteří třeba rádi chodí do přírody, ale tolik toho o ní nevědí. Že není louka jako louka a proč hnojení může být problém dokonce i tam, kde se vůbec nehnojí, například.

Ivan: Mluvíme o mozaikové seči nebo spásání: v čase a v prostoru. Aby třeba stihly vysemenit jedny i druhé, příp. aby to ty nežádoucí nestihly, a s nimi i jejich hosté: hlavně hmyz a celá potravní řada. To je ochranářská rutina, ale určitě to znali sedláci v Čertoryjích, na Porážkách a jinde. A když se znamenitý botanik a obnovní ekolog Karel Prach pochlubí, že má na jihočeských lukách výzkumné plochy, kde neseče nehnojí, seče a hnojí, neseče a hnojí, a do čtvrtice seče, ale ne hnojí, a že má časovou řadu už třicet let dlouhou, sedláci se usmějí: my už máme tři sta let…

A Jan Haft to pěkně popisuje, včetně mé oblíbené pasáže. Smím mít otázku hlavně na Marii: ta knížka má 200 stran (velkým písmem). Jaký je to žánr?  A má Jan Haft tak silný sklon k estetizaci, deminutivům, až dětským výrazům („chlupáč“; „huňáč“; „soustíčko“; „kožíšek“ a mnoho dalších), nebo jste zvolila takovou rovinu překladu?

Marie: Myslím, že ten žánr nemá žádný název, ale mít by ho měl. Setkávám se s tímto typem knih pořád častěji: populárně naučné publikace, oddechové, ale takové, kde jde autor s vlastní kůží na trh, je hodně angažovaný a třeba i subjektivní. Možná to souvisí i s tím, o čem se teď často mluví – že máme rádi „zboží s příběhem“?

Je to už víc než rok, co jsem na knize pracovala, ale pokud si vzpomínám, autor tam měl tu a tam některé prvky, kterými se snažil text oživit – hovorovější nebo méně obvyklé, vtipné výrazy a podobně, tak jsem se snažila v tomto duchu udržet i překlad, například s využitím deminutiv. Překlady těchto textů jsou trochu specifické v tom, že je nepíší zkušení spisovatelé, psaní je takové intuitivnější. Při překládání pak jde o to, aby to znělo přirozeně, text by měl být čtivý, ale zase by jej člověk neměl nějak „vylepšovat“.

A jak jsou na tom české louky?


Tereza: „Člověk se nemusí zabývat životním cyklem modráska bahenního, aby pochopil, proč jsou moderní hospodářské louky tak druhově chudé. Snaha farmářů o vyšší výnosy je pochopitelná a pro mnohé podniky je otázkou přežití, zda z dostupných ploch dokážou vytěžit víc. Jenže navzdory porozumění pro praktické okolnosti a tlaky v konkrétních případech představuje rozsah proměn našich luk vážný problém. Žádný jiný biotop nevymizel z mapy Německa tak rychle a tak radikálně jako druhově pestrá louka." Jak jsou na tom české louky? 

Ivan: Řekl bych, ale nejsem botanik, že si české louky nevedou tak zle: máme jednosečné i dvousečné, ve velkoplošných zvláště chráněných územích je spásáme a kosíme, spousta jich podléhá nitrifikaci, ale jiné zůstávají na dusík chudé a proto druhově bohaté. Ale dá to spoustu práce, ochranářů i dobrovolníků, třeba takové Sdružení Krajina na Vysočině se na kosení, spásání a ochranu luk před zalesněním přímo specializuje, osvícení ochranáři třeba v Českém krasu žádají o výjimky ze zákona pro lesní pastvu, na Šumavě se systematicky ruší nevhodné meliorace a odvodnění a vracejí se mokřady. A vůbec, víte, kde je největší biodiversita na světě?

Tereza: Nevíme. V Černobylu?

Ivan: Ten byl dobrej! Každý ví, že největší přírodní rozmanitost je v tropických deštných lesích. A je to pravda, ale ne celá (a co je to taky pravda, že). Je víc pravd, a jedna z nich říká, že po staletí spásané, kosené, sečené louky Bílých Karpat, třeba Čertoryje a Porážky, drží čtyři nebo pět světových rekordů v biodiversitě. Jak je to možné?

Původní příroda je pryč


Tereza: Přírodovědec a biolog Jiří Sádlo ve své přednášce Příroda v nás tvrdí, že „čím více přírodu chráníme, tím více ve svém tradičním vymezení ztrácí původní smysl, autenticitu. Chránit ji nicméně musíme, protože na rozdíl od procesů a vývoje ekosystémů, jako je sukcese, je biodiverzita ta základní hodnota." Jak se stavíte k postřehům, které změny v krajině způsobené industrializací a klimatickou změnu vůbec bagatelizují?

Ivan: Ten základní rozdíl je v tom, že příroda je ta bez člověka, zatímco krajina je ta s člověkem. Původní příroda, tedy divočina, už není skoro nikde na planetě a kategorie Mezinárodního svazu ochrany přírody IUCN) Ia a Ib, , „přísná přírodní rezervace“ a „divočina“, si už zaslouží málokteré místo na světě. Proto je úsilí Hnutí Duha ponechat vybraná území ve volné krajině přirozené sukcesi jistě chvályhodné, ale trochu legrační: divočina už to nikdy nebude, bude to výsledek terciální sukcese. Ale může být ještě hůř: jsou i tací, kdož chápou přírodu jako výsledek vyjednávání, a/nebo jako kulturní konstrukt… A mají svým způsobem pravdu a básníci a aforisté na to přišli už dávno: už Stanisław Jerzy Lec věděl, že „Jinak voní seno koním, jinak zamilovaným."

Stará ochranářská zásada praví, že předmětem ochrany může být leccos, ale chráníš-li biodiversitu, nemůžeš udělat chybu; a je to pravda, v zásadě (medvěd, který na tatranských Tálích chodí do hotelové popelnice jako do bufáče nebo stáda černé zvěře v celé republice, teď už i uprostřed Budějovic, možná nebudou tou nejlepší přírodní rozmanitostí). A abychom se přece jen konečně zas vrátili k Janu Haftovi: tu docela zásadní debatu o tom, zda vyhynutí megafauny způsobil člověk nebo doba ledová a zda od té doby louky vytváří člověk nebo příroda, vede pěkně.

A to je přece ten základní problém, který si někdy neuvědomují (nebo ve své odborné vášni nechtějí uvědomit, a zatloukají a zatloukají) ani dobří ochranáři: předmět ochrany. A to je i odpověď na Vaši otázku, Terezo, ohledně bagatelizování změn v krajině způsobených industrializací a klimatickou změnou. Kdyby antropogenní vlivy „v ovzduší, vodě, půdě“, jak by řekli entové nebo Galadriel, neexistovaly, nebyl by spor o to, zda dát v národních parcích přednost bezzásahovému režimu, přirozeným procesům, sukcesi a samovolnému vývoji před ochranou ekosystémů. Jenže tu antropogenní vlivy jsou, a překračují hranice, a zánik megafauny v našich zeměpisných šířkách je asi jedním z jejich důsledků. A proto vedle průchodu procesům potřebujeme i aktivní management (hnusný slovo: kdybychom se tak dokázali naučit říkat hezky česky správa, spravování!) a musíme rozlišovat předmět ochrany, a v celé krajině, nejen na takzvaných VZCHÚ (velkoplošná zvláště chráněná území) rozlišovat co, kdy, kde a proč. A proto ochranou přírody člověk přírodu současně ruší i chrání, zatímco krajinu kultura spoluvytváří spolu s přírodou.

Tereza: Myslíte, že současná situace povede k nějaké klimatickému obrození, jak navrhují klima aktivisté? Nebo nastane „jen“ ekonomická krize, na Zelenou dohodu se zapomene a vše pošlape jako dřív?

Ivan: Přesnější je napsat, že nás covidová pandemie naučí jinak uvažovat o světě. Jeden komentátor napsal, že pandemie je událost, katastrofa, ale ne trend. Jsem přesvědčený, že se hluboce mýlí! Euroamerickým konzumním způsobem života nárokujícím bezohledně přírodu jako služku k uspokojování našich legitimních i úplně nesmyslných potřeb jsme začali vytvářet globální problémy, překračujeme přírodní meze, ty procesy sílí. Až konečně pochopíme, že je to TREND, a zdaleka ne jen v oblasti klimatu, začneme uvažovat, zda nenastal čas s tím něco dělat. Základem udržitelného rozvoje je redefinice vztahů L - R - G, lokální, regionální, globální. A když pochopíme, že je dobré být soběstačný v jedné oblasti, třeba nám dojde, že to platí obecněji. V jistém smyslu je skvělé a udržitelné žít z ruky do huby, svoje si na svém vypěstovat, zpracovat a spotřebovat. Dopravy ubude, externality se ztenčí, příležitost k cestování covidů a koron se zmenší s menším pohybem zboží, osob, kapitálu. A třeba ti, kdo se tak chvástají, že jsme malá, ale otevřená ekonomika, pochopí, že to není úplně špatně, ale taky ne dobře. A na konci toho tunelu možná pochopíme, že je dobré se domluvit a na jednom, byť jednom z nejvážnějších, globálních problémů, totiž na poruchách klimatu a jejich řešení, začít pracovat – a pokračovat na dalších.

Marie: Jen aby kvůli tomu uvědomění nemusela přijít ještě nějaká větší pohroma...

Tereza: Uvidíme. Držme si palce! Marie, jaká byla spolupráce s nakladatelstvím Kazda? Jaké knihy vydávají?

Marie: Těžištěm produkce nakladatelství Kazda jsou myslím populárně naučné knihy o přírodě, i když vydávají i jiné knihy, zaměřené třeba na životní styl nebo duchovno. Spolupracuji s nakladatelstvím už na třetím titulu a mám z toho radost – co se řekne, to platí. Také musím ocenit, že knihám zajišťují nejen kvalitní jazykovou, ale i odbornou redakci. Je to důležité, protože i když mě příroda a životní prostředí zajímají, příslušné vzdělání nemám. Odborníci mohou odstranit případné chyby a nepřesnosti. Celkově se zdá, že manželům Kazdovým a jejich kolegům na knihách, které vydávají, záleží. Doufám, že jim i v době zavřených knihkupectví zůstanou čtenáři věrní a udrží je nad vodou.

Ivan: Já mám Kazdovy taky rád. Vědí, co chtějí, a ctí žánr. Proto se ujali třeba Petera Wohllebena. Ale existují i jiní blízcí autoři, třeba Matt Ridley a jeho nejen Červená královna, ale i pro mne důležitější Původ ctnosti; dále Jean Dorst. A u nás například Jan Žďárek, který má řadu uctívačů.