Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Literatura ve filmu
Nad mořem se honí černé mraky

Kulisa jako na pohledu se všudypřítomnou hrůzou: exteriéry z natáčení filmu Judith Kerr „Als Hitler das rosa Kaninchen stahl“.
Kulisa jako na pohledu se všudypřítomnou hrůzou: exteriéry z natáčení filmu Judith Kerr „Als Hitler das rosa Kaninchen stahl“. | Foto (Detail): © picture alliance/SZ Photo/Florian Peljak

Od té doby, co existuje kino, se točí filmy podle románů. Krátce před koronakrizí měla premiéru tři velmi rozdílná zfilmování literárních děl - „Deutschstunde“ (Hodina němčiny), „Narziss und Goldmund“ (Narcis a Goldmund) a „Als Hitler das rosa Kaninchen stahl“ (Jak Hitler ukradl růžového králíčka).

Od: Matthias Bischoff

Zfilmování literárního díla je vždy výzvou. Podaří se postavit proti obrazům, které má mnoho čtenářů v hlavě, jiné silné vizualizace? Příliš často to skončí tak, že jsou filmově zachyceny vnější procesy děje. Čím více narážek, čím náročnější, rafinovanější je literární předloha, tím větší je nebezpečí, že se zfilmování nezdaří. Zářným příkladem je velmi nákladné zfilmování románu Herrmanna Hesseho Narziss und Goldmund. Kniha z roku 1930 vypráví legendárním jazykem o životě dvou zcela protikladných přátel, kteří se setkávají ve středověkém klášteře. Narcis (Sabin Tambrea) symbolizuje přemýšlivého člověka, intelektuála, zatímco Goldmund (Jannis Niewöhner) ztělesňuje blyštivý život, smyslnost a instinktivní cítění a jednání. Po společně prožitém mládí právě on klášter opouští, aby se vydal do světa. Nastupuje do učení k sochaři, má mnoho milostných poměrů, a zcela se věnuje světskému bytí. Narcis naopak zůstává v přehledném světě kláštera.  Film pro příznivce středověku: „Narziss a Goldmund“ Film pro příznivce středověku: „Narziss a Goldmund“ | Foto (Detail): © 2018 Tempest Film Produktion und Verleih GmbH, Mythos Film Produktions GmbH & Co. KG, Lotus Film GmbH and Deutsche Columbia Pictures Filmproduktion GmbH Rakouský režisér Stefan Ruzowitzky, který za svůj film Die Fälscher (Ďáblova dílna) v roce 2008 získal Oscara, nyní dělá z tohoto románu, který v zásadě pojednává o dvou principech a méně o skutečných lidech, nápaditý a bujaře vyprávěný příběh ze středověku ve stylu filmu Ve jménu růže. Nutně tak musí klidnou a tichou látku okořenit. Samozřejmě je ve filmu mnoho erotiky, zároveň jsou však potlačeny homosexuální okamžiky přátelství mezi oběma muži, které jsou v knize naznačeny. Hermann Hesse nechtěl, aby byly jeho knihy zfilmovány. Tento film by ho v jeho skepsi utvrdil. Pestré filmové obrazy režiséra Ruzowitzkyho jsou celkově příliš krásné, dokonce i tam, kde chtějí být šokujícím způsobem ošklivé. Zda by si film na základě této vizuální kvality našel širší publikum, které by si možná ani nevšimlo vzdálenosti od románové předlohy a těšilo by se na dvě hodiny napínavé atmosféry středověku, bohužel nikdo nikdy nezjistí. Film přišel do německých kin v polovině března 2020, několik dní předtím, než došlo k jejich uzavření.

ZTRACENI NA HODINĚ NĚMČINY

Také nové zfilmování klasického díla poválečné literatury Deutschstunde od Siegfrieda Lenze v podání režiséra Christiana Schwochowa – s vynikajícími herci Ulrichem Noethenem v roli vesnického policisty Jepsena a Tobiasem Morettim v roli expresionistického malíře Nansena – odhaluje, jak vzdálený pro nás je dnes příběh z roku 1968 o vypořádání se s minulostí. Možná proto se Schwochow příliš soustředil na konflikt mezi otcem a synem a méně na otázku, jak daleko člověk dokáže zajít při plnění povinností v režimu, jakým byl ten fašistický. Schwochow při tom sází na působivé obrazy neúrodné pobřežní krajiny severního Fríska. V jeho filmu neustále panuje zimní atmosféra, černé mraky se honí nad wattovým mořem, vypadá to, že lidé jsou v rozsáhlé krajině zcela ztraceni. Zdá se, že v tomto světě je 2. světová válka velmi daleko, vyskytuje se pouze ve formě leteckého útoku a bratra Siggiho Jepsena (Levi Eisenblätter), jenž dezertoval. Schwochowova konfrontace s námětem je ve svých nejlepších okamžicích rodinným příběhem, bojem dvou mužů o duši a loajalitu mladého chlapce. Je to však také tíživě beznadějná studie charakteru brutálně autoritativního otce, srovnatelná s filmem Michaela Hanekeho Das weiße Band (Bílá stuha).  „Deutschstunde“: boj dvou mužů o duši a loajalitu mladého chlapce. „Deutschstunde“: boj dvou mužů o duši a loajalitu mladého chlapce. | Foto (Detail): © ZDF/Georges Pauly

HRŮZA SKRYTÁ ZA ATMOSFÉROU POHLEDU

Zcela jiné je proti tomu s lehkostí natočené zfilmování klasické dětské knihy Als Hitler das rosa Kaninchen stahl. Světový bestseller autorky dětské literatury Judith Kerr z roku 1971 také pojednává o nejtemnější kapitole německých dějin. Ale hrůza je vynechaná, je pouze naznačená. Samozřejmě jde v autobiografické knize o útěk a emigraci, o vyhrožování smrtí ze strany fašistického režimu vůči prominentní židovské rodině. Kniha a film vypráví o útěku rodiny do Švýcarska, dále do Paříže, a nakonec do Londýna. Caroline Link se daří ukázat zdravý svět téměř jako z pohlednice a zároveň zprostředkovat, že to není realita. Její Švýcarsko má stejně modrou oblohu a je srdečné, jako je Paříž romanticky mondénní. Do nuzné mansardy rodiny svítí dokonce i světla z Eiffelovy věže. Je to svět dívky a jejího staršího bratra, které rodiče chrání svou láskou a prozíravostí před něčím horším. Caroline Link obsadila do role Anny mladou berlínskou herečku Rivu Krymalowski, která navštěvuje stejnou základní školu jako Judith Kerr ve třicátých letech. Svěží, veselá přirozenost této mladé herečky charakterizuje celý film a představuje především pro děti autentickou postavu, se kterou se mohou identifikovat. Jelikož předlohou byla dětská kniha, může si Caroline Link ušetřit ukazování hrůz, avšak hrůza je vždy přítomná. Člověk ví, jak skončili ti, jimž se útěk nezdařil.  Natáčení filmu Judith Kerr „Als Hitler das rosa Kaninchen stahl“. Natáčení filmu Judith Kerr „Als Hitler das rosa Kaninchen stahl“. | Foto (Detail): © picture alliance/SZ Photo/Florian Peljak