Marx v Česku po roce 1989 Mrtvá autorita

© Goethe-Institut

Konec komunistické vlády v Československu znamenal také zavržení ideologické výbavy komunistického režimu. Skutečnosti, že je Karl Marx postavou, jejíž význam překračuje symboliku plakátů vyvěšovaných v minulosti při oslavách Vítězného února,  se česká společnost teprve učí.

Když v Československu padla komunistická diktatura, plnily svazky devětatřiceti dílů Marxových sebraných spisů, jež vycházely od roku 1956 po několik dekád, regály veřejných knihoven. Vzápětí na to se tyto nespočetné tuny papíru na mnoha místech rázně přesouvaly do sběru. Pravdou je, že ve vrcholné éře vlády gerontokratické komunistické strany je četl se zájmem už jen málokdo. Předpoklad, že napříště bude Marxovo myšlení asi tak stejně užitečné jako sebrané spisy Leonida Brežněva nebo projevy Gustáva Husáka, přímo vycházel z role, kterou mu režim vymezil. Marx byl mrtvou autoritou a jeho dílo bylo důkladně nabalzamované do kosmického vejce, jež je sice dokonalé, ale také zcela neprostupné a naprosto nezajímavé. Byl to samotný normalizační režim, jemuž se podařilo svou ústřední autoritu dokonale vyprázdnit. 

Smetiště dějin

Odkázat Marxe na smetiště dějin (a jeho knihy na reálné smetiště) se zdálo po roce 1989 samozřejmé. Na Západě, k němuž jsme vzhlíželi, byť možná víc kvůli plným regálům zboží než čemu jinému, byl tehdy nejprogresivnější politickou silou thatcherismus. Neoliberalismus, který měl záhy zvítězit ve většině zemí bývalého sovětského bloku, byl vnímán jako lék na škody napáchané socialismem. V tomto kontextu se vyrovnání s Marxem nijak neoddělovalo od vypořádání se s komunistickou diktaturou.

Samozřejmou se tímto prizmatem zdála i shoda naší zkušenosti se západním poznáním. V kontextu euforie nad „koncem dějin“ po zániku sovětského bloku to vypadalo, že k zániku je odsouzena i celá marxistická tradice. Díky tomu bylo snadné přehlédnout, že ještě dlouho poté bylo naše dohánění Západu na intelektuální rovině značně selektivní. V souladu s nedůvěrou ke všemu, co zavánělo socialismem, která šla ruku v ruce s diskreditací jakékoli levicové politiky, byly preferovány ty zahraniční autority, které byly programově antikomunistické a většinou také antimarxistické.

Vymaňování české veřejné debaty i společenských věd z chatrného krunýře marx-leninských manter, jimž v posledních letech normalizace beztak nikdo nevěřil, s sebou neslo vítězné tance nad hrobem Marxova učení, při nichž se ovšem mnohé přehlédlo. Třeba fakt, že Marx byl v západním prostředí důkladně historizován a jeho přínosy začleněny do mnoha společenskovědních disciplín. Překládání do té doby zapovězených kritik marxismu jako Otevřená společnost a její nepřátelé Karla Poppera nebo pamfletických spisků Friedricha Hayeka a Ludwiga von Misese bylo bezpochyby i doháněním dluhů. Ovšem jejich jednostranná dominance na intelektuálním poli vytvářela zkreslený dojem, že na Západě byl rozsudek nad Marxem vynesen již dávno. 

Diskontinuita myšlení

Pokusy o myšlenkové vyrovnání se s polistopadovou realitou se odehrávaly i v prostředí Komunistické strany Čech a Moravy. Jejich dopad nejen do hlavního proudu českého intelektuálního života, ale i nad hladinu viditelnosti vůbec, nejlépe ilustruje osud nejambicióznějšího z nich. Nové čtení Marxe Miloslava Ransdorfa dnes badatelé považují za pozoruhodný myšlenkový výkon daleko překračující instrumentální snahu o udržení ideologického podhoubí politické praxe polistopadového komunismu. Skutečností ovšem je, že mimo okruh odborníků knihu málokdo zná a na širší recepci v české prostředí po více než dvaceti letech od svého vydání stále ještě čeká.

Záchranu odkazu českého marxismu nepřinesly ani velké postavy marxistického myšlení 60. let. Někteří, jako Robert Kalivoda, byli po smrti. Jiné zase  jejich intelektuální vývoj vzdálil kategoriím marxistického myšlení, byť si třeba uchovali kritický postoj ke kapitalismu jako Karel Kosík. Výjimkou byl Egon Bondy, který marxismus, byť značně osobitý, nikdy neopustil. Pozici daleko za okrajem hlavního proudu nicméně ještě potvrdil svým přesunem na Slovensko, mimo jiné i v důsledku odhalení míry jeho spolupráce s StB. Přesto dochází k vydávání Bondyho dosud pouze v samizdatu publikovaných textů a také pozoruhodné, ač místy paranoidně konspirační knihy O globalizaci

Opatrný návrat

K oživení zájmu o dílo Karla Marxe tak došlo vlastně nejdřív v prostředí radikální levice. Její orientace ale byla aktivistická a v postkomunistické situaci dlouho trpěla sektářstvím a přetržením kontinuity živé debaty v domácím prostředí. Zmíněná jednostranná orientace intelektuálního a nakladatelského provozu se dlouho projevovala v omezenosti teoretických inspirací, které radikální levice musela generovat z vlastních nevelkých zdrojů. Podněty a spojení s minulostí bylo nutné hledat spíš v zahraničí, ve vývoji západní levice, což ale mnohdy znamenalo (a dodnes znamená) neorganické přebírání modelů, které se vlastně pro české prostředí příliš nehodí.

To se začalo výrazněji měnit na počátku první dekády 21. století. Generační obměna, ztráta bezprostřední konfrontace s předlistopadovou realitou a vliv globálního alterglobalizačního hnutí, které dospělo i do Česka, stály u počátku obnovy zájmu o Marxe a marxistickou tradici. V roce 2002 vyšla po mnoha desetiletích první Marxova biografie (Karl Marx od Francise Wheena), která nebyla hluboce ideologicky pokřivena na jednu, nebo druhou stranu. O dva roky později vyšel Frommův Obraz člověka u Marxe, vlastně  první drobný polistopadový výbor z Marxových textů, s Frommovou úvodní studií. Další texty navazující na marxistickou tradici přinesly překladatelské aktivity Socialistického kruhu. V té době zároveň vstoupil do českého prostředí slovinský filozof Slavoj Žižek, díky jehož popularitě se začalo vkrádat i do mediální sféry oprávněné podezření, že na západ od našich hranic není Marxovo jméno pouze synonymem pro komunistické diktatury.

Že Karl Marx dokáže stále v českém prostředí vyvolávat vášně ukázala mediální bouře, jež se strhla, když byla v roce 2018 u příležitosti dvoustého výročí narození odhalena předsedou Evropské komise Jean-Claudem Junckerem Marxovi v rodném Trevíru socha. Spory o obsah Marxova odkazu budou v postkomunistickém prostředí nejspíš i nadále nevyhnutelné. S postupem času, který nás dělí od pádu komunistického režimu, by však mělo být snadnější odmítat výklad vlastní tomuto režimu, že jedině on byl legitimním dědicem Karla Marxe.