Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Sdílení: opce na zisk?
Jak je směna nadřazována sdílení

Dvě děti sdílejí nápoj
Dvě děti sdílejí nápoj | Photo (detail): není chráněno autorskými právy, zdroj: Library of Congress's Prints and Photographs division, digital ID cph.3c31892

Když se dnes hovoří o sdílení, většinou se tím myslí jeho moderní formy jako „sharing economy“ nebo „online-sharing“, někdy také sdílení jako výchovný cíl. Jen zřídka si však někdo klade otázku, co je tím pojmem vlastně myšleno. Wolfgang Sützl píše o důvodech.

Co znamená sdílet, dělit se o něco? Ta otázka se zdá zbytečná. Sdílet je něco tak běžného a obyčejného, že to obvykle ani nevnímáme jako nějaké zvláštní jednání – například když s ostatními sdílíme vzduch nebo jazyk. Sdílení se tak ocitá pod prahem vnímání a vzniká dojem, že tady není co promýšlet nebo zkoumat. Kanadský výzkumník spotřebního chování Russell Belk zjistil, že rozšířený předpoklad, že jednání bývá motivováno vlastním zájmem jednajícího, je jednou z překážek bránících v porozumění sdílení. Předpoklad vlastního zájmu totiž svádí k tomu, abychom chápali sociální vztahy a komunikaci jako výměnný vztah, kdy dávat a brát je v recipročním zájmu. Sdílení ale není reciproční, ale kolektivní záležitost. Kde se sdílí, není trh, není směnná hodnota a ani ekonomický zisk. Proto sdílení podle Belka dlouho nebylo vnímáno jako ekonomicky relevantní. Toto privilegování směny ale mělo za důsledek, že sdílení samo o sobě bylo popisováno jako – většinou symbolická – směna, což však vzhledem k našim dnešním vědomostem o sdílení věci rovněž nijak neprospělo.

KDYŽ SDÍLÍME, SDÍLÍME I SAMI SEBE

Wolfgang Sützl Wolfgang Sützl | Foto: Julia Moss Čím se tedy sdílení vyznačuje? Sdílením vznikají kolektivní vztahy, které nekončí pouhými vzájemnými relacemi mezi jednotlivci, ke kterým dochází na základě společného využívání nějakého zdroje. Sdílení totiž mění „my“ sdílejících. Při sdílení člověk prožívá vlastní existenci jako spolubytí s druhými. Sdílení rozvolňuje hranice individuální subjektivity. Proto Belk hovoří o extended self, rozšířeném já sdílejících: Ať už sdílíme cokoliv, sdílíme také, nebo dokonce především, své vlastní já. Oproti tomu směna slouží měřitelnému vzájemnému prospěchu a nevytváří spolubytí směňujících. Naopak: Aby směna mohla fungovat jako trh, potřebuje, aby směňující existovali vedle sebe, což se kdykoliv může překlopit do situace, kdy bude stát jeden proti druhému.

Sdílené nelze spočítat

Když nad rámec sdílení každodenní existence s druhými sdílíme potravu, přístřeší nebo informace, tak tomuto původnímu sdílení dáváme kulturní formu a spolubytí zahrnuje spoluvlastnění. Z takto sdílených statků nelze spočítat zisk ani ztrátu a také nemohou získat povahu zboží. Historicky tomu tak bývalo například u obecních pastvin a lesů, sdílených přírodních zdrojů, ale v zásadě to platí pro vše sdílené. Sdílení tak představuje hranici směny a také hranici ekonomiky zaměřené na růst.
 
Pokusem tuto hranici označit byl Baudrillardův pojem „nemožné směny“, stejně jako před ním Batailleho teorie vyčerpání a „zavržené části“. Obě teorie však byly ještě natolik produktem předpokladu směny přetrvávajícího v marxismu a strukturalismu, že v konci směny nedokázaly vidět začátek sdílení. 
 
Jestliže sdílení není součástí ekonomického výměnného obchodu, musíme je chápat jako nevyužitou příležitost k růstu, jako promarněnou obchodní příležitost, opci na ztrátu. Ekonomika, která chce za každou cenu růst, proto musí vsadit na obchodní modely, které sdílení znesnadňují, a zavést do oblastí, kde převládá sdílení, logiku směny: do komunikace, jazyka, vědění, umění, intimity.
 
Po rozšíření digitálních médií v 90. letech představovalo prosazování předdigitálních modelů autorských práv a digital rights management pokus, jak omezit nástup sdílení na internetu. Zůstal bez trvalého úspěchu. Od zavedení webu 2.0 jsou mnohem účinnější sharing economy, ekonomiky sdílení,  a social media sharing: Místo aby sdílení bránily, podporují je a získávají z něj kapitál. Do jisté míry tak Baudrillaudovu nemožnou směnu prohlašují za možnou tím, že vytvářejí platformy pro sdílení, které fungují na principu směny. Geniální obchodní tah ekonomiky sdílení spočívá v tom, že z jednoho povahového rysu člověka vytvořila robustní obchodní model. Sdílení pak již netvoří hranici směny, ale frontier, práh, který je neustále nutné zdolávat a který slibuje nové možnosti růstu.

PSEUDOsdílení

I sdílení na platformách sociálních sítí, které využívají nesčetné a promyšlené techniky sdílení informací, se pokouší proměnit vzájemnost sdílení v ono vedle sebe nebo proti sobě výměnného obchodu. Ale výzvy, aby se lidé zapojovali do života na sociálních sítích, po nich ve skutečnosti chtějí, aby vytvářeli sociální vztahy na bázi směny: vztahy, které budí zdání sdílení, ve skutečnosti pomáhají vytvářet konkurenční prostředí. Soupeření o pozornost v podobě liku, retweetu nebo komentářů vytváří tlak a vede k často zmiňované záplavě videí s kočičkami a svatebních fotek na facebooku apod. Provozovateli platformy konec konců nejde o obsah, ale o customer engagement, který vytváří přidanou hodnotu informace bez ohledu na druh či kvalitu sdílené informace. Vzájemnost sdílení se mění v afektivní nebo kognitivní službu. Toto „pseudosdílení“ (Belk) samozřejmě negeneruje karikatury izolovaných individuí sledující výlučně své zájmy, jak bychom se mohli domnívat. Naopak, pomalu vzniká jakási forma „my“, kterému však chybí jakýkoliv smysl a tím chápání účelu nebo odpovědnosti.  Byung-Chul Han v tomto kontextu hovoří o „digitálním hejnu“. Podle Jeana-Luca Nancyho je konečným smyslem sdílené bytí. Smysl tedy může vznikat teprve tam, kde končí směna a začíná sdílení. Pro občany a občanky je tedy sdílení předpokladem politického diskurzu, který umožňuje smysluplné a pluralitní utváření vůle. Bez sdílení nemůže existovat pluralismus, jen politické monokultury. A v neposlední řadě je sdílení vědění předpokladem pro kritiku samotné směny, především její univerzalizace v neoliberalismu.

Bez sdílení to nejde

Americká politoložka Wendy Brown popisuje, co se stane, když tyto možnosti chybí, protože se samy staly předmětem směny: Respekt a odpovědnost se snadno promění v drobné politické korektnosti a smysl ve fundamentalistickou ideologii, z občana se stane lidský kapitál.
 
Jenže lidé nesdílejí jen proto, že nechtějí nebo nemohou měnit, ale protože jsou pospolité bytosti. Připomíná nám to fakt, že se děti snažíme naučit sdílení. Bez sdílení z dlouhodobého hlediska nefunguje nic, ani směna. Společné chápání – například toho, co dělá směnu směnou, jak probíhá a podle jakých pravidel – může být totiž jedině sdíleným chápáním: aby směna mohla proběhnout úspěšně, musí směňující sdílet chápání toho, co činí.
 
Proto sdílení nezanikne ani pro uživatele internetu. O to spíš, když uvážíme, že internet vzešel ze sdílení výpočetní kapacity a dat a sdílení souborů nebylo vždy spojováno jen s pirátstvím. Internet i nadále poskytuje technickou infrastrukturu, na které se dá skvěle sdílet. Sdílení sice nejde zabránit, ale dá se za vysokou sociální cenu komercializovat. Sdílení bude navzdory svému významu jednou provždy běžná každodenní věc, kterou směna sice může omezit, ne však nahradit. Jinak by se objektem směny stalo samo sdílení.