Rychlý přístup:
Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Klimatická změna a neokolonialismus
Klimatický kolonialismus jako nová struktura ovládání

Požár deštného pralesa: Oheň a oblaka dýmu v Amazonii u města Porto Velho
Požár deštného pralesa: Oheň a oblaka dýmu v Amazonii u města Porto Velho | Foto (detail): © picture alliance/Reuters/Bruno Kelly

Ekologické katastrofy jsou mimo jiné výsledkem marnotratného zacházení se zdroji naší Země. Bohaté průmyslové státy přitom profitují také z vykořisťování rozvojových zemí.

Od: Petra Schönhöfer

V srpnu 2019 světová veřejnost se zděšením upínala pozornost k Brazílii. Amazonský deštný prales, který má velký význam v globálním klimatickém systému a pro globální rozmanitost druhů, začal hořet. Oblaka dýmu sahala až do brazilského finančního centra Sao Paula, kde zatemňovala oblohu. Vědci, politikové a prominenti na celém světě se cítili být povoláni do akce. Skutečnost, že hlavní příčinou ekologických a humanitárních katastrof v Amazonii i v mnoha jiných částech světa by mohlo být chování průmyslových států a jimi podporovaných nadnárodních podniků, však zůstala téměř bez povšimnutí. Pokračující nadměrné vytěžování surovin na základě restriktivních obchodně politických dohod mezi Mezinárodním měnovým fondem (IMF), Světovou obchodní organizací (WTO) a Evropskou unií (EU) je však v mnoha bývalých koloniích realitou.

Den vyčerpání zdrojů země: každý rok o něco dřív

Každý rok se nám přitom stále znovu dostává naléhavého varování v podobě Dne vyčerpání zdrojů Země, mezinárodně označovaného také jako „Earth Overshoot Day“, který je každoročně stanovován iniciativou Global Footprint Network. Je to den, kdy na základě odhadu dochází ke spotřebování zdrojů, které příroda dokáže během jednoho roku přirozeně obnovit. Od tohoto dne žije lidstvo po zbytek roku nad své poměry. Naše zdroje jsou totiž konečné. Biologická kapacita Země činí ročně 1,7 globálního hektaru na osobu. Každý člověk spotřebuje však v průměru 3,3 globálního hektaru za rok. Světová populace žije tedy v současné době tak, jako by měla k dispozici 1,75 zeměkoule. To má nejrůznějšími následky pro životní prostředí – například změnu klimatu a vymírání druhů. V roce 2019 připadl Den vyčerpání zdrojů Země na 29. července, což je zatím nejdříve od roku 1961, kdy byl tento den stanoven poprvé. Austrálie, Spojené státy americké, Rusko a Německo jsou země, jejichž ekologická stopa je ve světovém srovnání nejvyšší. Pokud by veškeré obyvatelstvo naší planety dosáhlo životního standardu německého obyvatelstva, museli bychom mít k dispozici dokonce tři zeměkoule.

Válka o suroviny

Podle Spolkového úřadu pro životní prostředí (Umweltbundesamt) bylo v Německu v roce 2018 zapotřebí přibližně 1,3 miliardy tun fosilních nosičů energie, minerálů, kovových rud a biomasy – pro strojírenství, automobily a elektronické přístroje. K tomu patří také kovy jako železo, měď, kobalt a nikl, lithium, platina, wolfram, indium, gallium a vzácné zeminy. Spotřeba v Německu se pohybuje 10 % nad evropským průměrem a dokonce 100 % nad celosvětovým průměrem. Vzhledem k tomu, že se životní styl vyznačující se intenzivní spotřebou zdrojů šíří po celém světě, roste poptávka. To má katastrofální následky. Organizace spojených národů (OSN) odhaduje, že více než 40 % všech světových konfliktů bylo v posledních 60 letech spojeno s těžbou surovin a s obchodováním se surovinami. Avšak zatímco v mnoha zemích Jihu, především v Subsaharské Africe, Latinské Americe a Karibiku, se neustále zvyšuje závislost na exportu nezpracovaných surovin, dochází ke zhodnocování těchto surovin z velké části naopak v zemích Severu.

Klimatický kolonialismus jako nová struktura ovládání

Na základě těchto čísel je zřejmé, že Německo – a ostatní průmyslové státy – žijí z hlediska ekologie na úkor ostatních zemí. Už několik let se proto mluví o „klimatickém kolonialismu“. „Za tímto pojmem se skrývá model rozvoje, který v průmyslových zemích vytvořil blahobyt. Ten je ale možný pouze proto, že vzniká na úkor méně rozvinutých zemí. Bohaté země přesouvají svou zátěž do zemí s menší ekologickou stopou,“ vysvětluje molekulární biolog a filosof Christoph Rehmann-Sutter ve svém eseji Stoppt den Klima-Kolonialismus (Zastavte klimatický kolonialismus). Kolonialismus je podle něj spojený s imperiální strukturou ovládání. Sídla byla prý zřizována ve vzdálených oblastech, aby se zboží a produkty daly dovážet do vlastní země. Když si uvědomíme, jak jednostranně je globální ekonomická moc rozdělená, platí tato definice i pro klimatická témata. „Když mluvím o klimatickém kolonialismu, pak s tou výhradou, že u této formy prostorové a časové externalizace užitkových oblastí je obtížnější rozpoznat imperiální struktury, kterými země ovládají obyvatele jiných zemí. Existují ovšem i nadále struktury ovládání mezi bohatými průmyslovými zeměmi a územími někdejších kolonií, především na ekonomické úrovni.“  

Žít si nad poměry ostatních

Nebo jak to vyjádřil sociolog Stephan Lessenich ve své knize Neben uns die Sintflut (Vedle nás potopa): „My si nežijeme nad své poměry. My si žijeme nad poměry ostatních.“ Také on zkoumá vedlejší účinky západního blahobytu a dospěl ke stejnému poznatku: Ať už jde o to, že technologicky vyspělé zemědělství v Evropě žije z ničivého pěstování sóji v Argentině nebo že kácení mangrovových lesů v Thajsku nás zásobuje krevetami za dumpingové ceny nebo že import písku pro africký stavební průmysl způsobuje erozi pobřeží nebo že náš plastový odpad víří v severním Tichomoří, ve všech případech platí, že rozvojové země a země v procesu ekonomické transformace dodávají suroviny pro růst průmyslových zemí, ale zároveň slouží jako jejich popelnice. Ničím nebrzděný růst se však obrací v klimatické katastrofy a ekologická nerovnost v migraci.
 
  • <b>Řetězové pily v deštném pralese</b><br>Požáry v Amazonii nepředstavují ani zdaleka začátek ničení deštného pralesa v Brazílii, ale spíš další vlnu jeho likvidace. Celá desetiletí zde byl existující a fungující deštný les přeměňován na sójové a třtinové plantáže nebo na pastviny pro chov zvířat na maso pro Evropu. Původní deštný prales se tak stal cennou a obchodovatelnou půdou. Nadnárodní podniky, které zde působí, nebo jejich zákazníci pocházejí nezřídka z bohatých průmyslových zemí. Foto (detail): © picture alliance/WILDLIFE/M. Edwards
    Řetězové pily v deštném pralese
    Požáry v Amazonii nepředstavují ani zdaleka začátek ničení deštného pralesa v Brazílii, ale spíš další vlnu jeho likvidace. Celá desetiletí zde byl existující a fungující deštný les přeměňován na sójové a třtinové plantáže nebo na pastviny pro chov zvířat na maso pro Evropu. Původní deštný prales se tak stal cennou a obchodovatelnou půdou. Nadnárodní podniky, které zde působí, nebo jejich zákazníci pocházejí nezřídka z bohatých průmyslových zemí.
  • <b>Ulovit si vlastní prospěch</b><br>Také evropský konzum ryb má nepříznivý dopad na globální Jih, jak lze pozorovat například v Senegalu. V této zemi jsou ryby základní potravinou a přibližně 600.000 lidí si vydělává na živobytí v rybářském sektoru. Na základě dohod o rybolovu však v afrických vodách loví i rybářské flotily Evropské unie. Poptávka Evropské unie už se totiž nedá pokrýt úlovky z evropských vod. Od května 2014 smí například Evropská unie ulovit u senegalského pobřeží ročně 14.000 tun tuňáka. V Senegalu se dnes však už mnoho lidí nedokáže rybolovem uživit a musí nezřídka opustit svou vlast. Foto (detail): © picture alliance/imageBROKER/ Herbert Berger
    Ulovit si vlastní prospěch
    Také evropský konzum ryb má nepříznivý dopad na globální Jih, jak lze pozorovat například v Senegalu. V této zemi jsou ryby základní potravinou a přibližně 600.000 lidí si vydělává na živobytí v rybářském sektoru. Na základě dohod o rybolovu však v afrických vodách loví i rybářské flotily Evropské unie. Poptávka Evropské unie už se totiž nedá pokrýt úlovky z evropských vod. Od května 2014 smí například Evropská unie ulovit u senegalského pobřeží ročně 14.000 tun tuňáka. V Senegalu se dnes však už mnoho lidí nedokáže rybolovem uživit a musí nezřídka opustit svou vlast.
  • <b>Natrvalo zničené životní prostředí kvůli ropě </b><br>Dalším příkladem je těžba surovin pro výrobu pohonných hmot. Nadnárodní energetické koncerny, subvencované Evropskou unií, provozují už desítky let těžbu ropy v deltě Nigeru v Nigérii. Profitují z toho především západní podniky a lokální elity. Velká část ropy se vyváží do Evropské unie. Znečištění životního prostředí, které je s těžbou ropy spojené, a ničení zemědělských užitkových ploch však bere obyvatelstvu základ pro život a vede k chudobě a nemocem. Každý rok se vsáknou do půdy statisíce barelů ropy, která uniká z prosakujícího ropovodu. Mnoho ropných koncernů navíc nedodržuje nigerijské zákony a podporuje korupční struktury. Foto (detail): © picture alliance/Reuters/Akintunde Akinleye
    Natrvalo zničené životní prostředí kvůli ropě
    Dalším příkladem je těžba surovin pro výrobu pohonných hmot. Nadnárodní energetické koncerny, subvencované Evropskou unií, provozují už desítky let těžbu ropy v deltě Nigeru v Nigérii. Profitují z toho především západní podniky a lokální elity. Velká část ropy se vyváží do Evropské unie. Znečištění životního prostředí, které je s těžbou ropy spojené, a ničení zemědělských užitkových ploch však bere obyvatelstvu základ pro život a vede k chudobě a nemocem. Každý rok se vsáknou do půdy statisíce barelů ropy, která uniká z prosakujícího ropovodu. Mnoho ropných koncernů navíc nedodržuje nigerijské zákony a podporuje korupční struktury.
  • <b>Dětská práce pro mobilní telefony</b><br>Podle údajů OSN pracuje na celém světě zhruba 168 milionů dětí, mnoho z nich v Africe. Na jihu Demokratické republiky Kongo musí podle Dětského fondu Organizace spojených národů (UNICEF) pracovat více než 40.000 dětí v dolech, protože Kongo je jedním z nejdůležitějších vývozců coltanu, kobaltu a jiných ušlechtilých kovů, které jsou nepostradatelné pro výrobu mobilních telefonů. Spolu s celosvětově stoupající poptávkou po elektronických přístrojích roste také potřeba surovin na jejich výrobu. V oblastech těžby panují násilné konflikty kvůli kontrole zdrojů a těžba je spojena s porušováním lidských práv, zdravotními riziky a ničením zemědělských ploch. Foto (detail): © picture alliance/Reuters/Goran Tomasevic
    Dětská práce pro mobilní telefony
    Podle údajů OSN pracuje na celém světě zhruba 168 milionů dětí, mnoho z nich v Africe. Na jihu Demokratické republiky Kongo musí podle Dětského fondu Organizace spojených národů (UNICEF) pracovat více než 40.000 dětí v dolech, protože Kongo je jedním z nejdůležitějších vývozců coltanu, kobaltu a jiných ušlechtilých kovů, které jsou nepostradatelné pro výrobu mobilních telefonů. Spolu s celosvětově stoupající poptávkou po elektronických přístrojích roste také potřeba surovin na jejich výrobu. V oblastech těžby panují násilné konflikty kvůli kontrole zdrojů a těžba je spojena s porušováním lidských práv, zdravotními riziky a ničením zemědělských ploch.
  • <b>Tsunami z elektrošrotu</b><br>Spotřeba elektronických produktů stoupá, ale jejich životnost klesá. V roce 2018 vzniklo na světě 48,5 milionu tun elektronického a elektrického odpadu, označovaného také jako elektroodpad, elektrošrot nebo anglicky „electronic waste“ či „e-waste“. V Evropské unii ho ročně vznikne téměř 10 milionů tun. Pouze 20 % z tohoto množství se znovu zpracovává, asi 15 % se exportuje do zahraničí mimo Evropu. Organizace spojených národů varuje proto před „tsunami z elektrošrotu“. Nejznámější nechvalně proslulá skládka elektroodpadu na světě se jmenuje Agbogbloshie a nachází se nedaleko ghanského hlavního města Akkry. Na této skládce žije přibližně 60.000 lidí. Recyklují to, co spotřebitelé zahodili. Aby se dostali k cenným kovovým součástkám, pálí plastové nebo gumové kryty, jejichž jedovaté páry způsobují vážné zdravotní problémy. Foto (detail): © picture alliance/dpa/Gioia Forster
    Tsunami z elektrošrotu
    Spotřeba elektronických produktů stoupá, ale jejich životnost klesá. V roce 2018 vzniklo na světě 48,5 milionu tun elektronického a elektrického odpadu, označovaného také jako elektroodpad, elektrošrot nebo anglicky „electronic waste“ či „e-waste“. V Evropské unii ho ročně vznikne téměř 10 milionů tun. Pouze 20 % z tohoto množství se znovu zpracovává, asi 15 % se exportuje do zahraničí mimo Evropu. Organizace spojených národů varuje proto před „tsunami z elektrošrotu“. Nejznámější nechvalně proslulá skládka elektroodpadu na světě se jmenuje Agbogbloshie a nachází se nedaleko ghanského hlavního města Akkry. Na této skládce žije přibližně 60.000 lidí. Recyklují to, co spotřebitelé zahodili. Aby se dostali k cenným kovovým součástkám, pálí plastové nebo gumové kryty, jejichž jedovaté páry způsobují vážné zdravotní problémy.