Interview s Milanem Knížákem
Můj život s Beuysem

Professor Milan Knížák in New York
Milan Knížák v New Yorku | Foto: Archiv Marie a Milana Knížákových

„Pro běžné publikum zůstává jeho dílo stále málo přijatelné,“ říká Milan Knížák o slavném německém umělci Josephu Beuysovi. Přečtěte si více o tom, proč tomu tak je, a nahlédněte do kuloárů moderního umění.

Od: Profesor Milan Knížák

Můj život se s Beuysovým několikrát prolnul, ale nikdy jsme se k sobě nedostali dost blízko. Do německého umění jsem pronikl skrze umělce Wolfa Vostella a editora a sběratele Wolfganga Feelische těsně po polovině šedesátých let. Vostell tehdy přijel do Československa s galeristou René Blockem založit tzv. Lidickou sbírku, která má z té doby řadu zajímavých a cenných exponátů.

S velkým černým širákem a židovskými licousy působil v Praze jako exot. Vzpomínám, jak jej pan Chalupecký a další vážení teoretici a umělci pozvali do vinárny U Patrona. Vtrhl jsem tam s hordou mladých, zcela neuměleckých přátel s dlouhými vlasy a špinavýma rukama a nestoudně jsme jim vypili vše, co měli na stole, až jsme je zcela znechutili. Vostell se snažil situaci zachránit, ale nerozhodně lavíroval mezi oběma tábory. Nakonec mu to nedalo a ještě v noci přijel za mnou na Nový svět.

Nechtěná výstava v Dortmundu

Wolfgang Feelisch vydával jako jeden z prvních řadu Beuysových multiplů. Například známou krabičku Intuition, které se prodalo nakonec tisíce a dodnes má svoji cenu. Feelisch měl zájem produkovat i mé práce, proto se dostal do stejné řady i můj Neckless. Později vydal i můj katalog pro výstavu v Museum am Ostwall v Dortmundu nazvaný Zeremonien, který jsem celý vyrobil v Česku a po troškách ho poslal poštou, poněvadž mi na výstavu do Německa nebylo povoleno vyjet. Vzápětí mě navštívil německý sběratel Hanns Sohm, kterého při cestě zpět do Německa na udání na hranicích zadrželi. Všechnu dokumentaci mé práce mu samozřejmě sebrali a ještě ho nechali úpět přes noc v místním vězení, kde se tento starý voják, který zažil útrapy v Rusku, téměř „podělal“ strachy. Mě odsoudili na dva roky. Teď zase vstupuje do hry Beuys, který organizoval protestní podpisové akce, jejímž cílem bylo oslovit československou vládu. Profesor Kolíbal říkal, že když připravoval svoji výstavu v Německu, kde Beuys právě likvidoval svoji končící výstavu, viděl ho, jak obíhá s protestními listy proti mému odsouzení všechny významné osobnosti, které byly přítomny. Můžete se ho na to zeptat.

Beuys i já jsme publikovali řadu multiplů v edici Hundertmark, což je německé vydavatelství založené Arminem Hundertmarkem. Ten s uměním začínal jako amatér, byl hrobníkem a multiply vyráběl po večerech. Nakonec na Beuysovi hodně zbohatl. Později jsme se setkávali vždy na společných výstavách, protože Beuys byl částečně přiřazován k hnutí Fluxus, i když si myslím, že ani on, ani já nejsme typičtí fluxoví umělci. Typičtí pro Fluxus jsou George Brecht, Bob Watts, Ben Vautieur, Dick Higgins i část díla Nam June Paika. V každém případě byli lidé kolem Fluxu zajímavou skupinou, která držela pohromadě asi především proto, že umělecká scéna dlouho nechtěla Fluxus akceptovat.
  • Umělkyně a umělci z hnutí Fluxus Foto: Archiv Marie a Milana Knížákových
    Umělkyně a umělci z hnutí Fluxus
  • Milan Knížák (vpravo) s vydavatelem fluxových umělců a sběratelem umění Wolfgangem Feelischem. Rok 1980. Foto: Archiv Marie a Milana Knížákových
    Milan Knížák (vpravo) s vydavatelem fluxových umělců a sběratelem umění Wolfgangem Feelischem. Rok 1980.

Magie jako součást osobnosti

Beuysova práce byla zajímavá. Byl to spíše šaman než výtvarný umělec. Dovedl se šikovně pohybovat jako solitér, uměl využívat situaci, dovedl zvednout ceny svých děl, své publikum svým způsobem hypnotizoval. Spousta lidí ho následovala, obdivovala. Měl nejvíc žáků ze všech pedagogů v Německu, ale velmi málo z nich se stalo výraznými umělci, na to byl Beuysův způsob příliš excentrický a výuková metoda příliš bezbřehá. Když Beuys zemřel, cena jeho děl prudce vylétla, ale po chvíli začala rychle klesat, jako by tu chyběla jeho osobnost, která byla silnější než jeho dílo. Magie byla součástí jeho osobnosti, a když už nebyl, pomalu se vytrácela.
 
Pro běžné publikum zůstává jeho dílo stále málo přijatelné. Při návštěvě muzea v Darmstadtu, kde je expozice zasvěcená Beyusovu dílu, nás tamní kustodi upozorňovali, že výstava je příšerná, že se na to nemáme dívat, že to za to nestojí… Beuysova díla jsou vždy součástí nějakého fyzického či myšlenkového procesu. Nelze je vnímat jako finální definitivní tvar, ale jakýsi mezistav – fázi procesu, náhlé zastavení, součást příběhu. To je, podle mého názoru, největší přínos Josepha Beuyse do oblasti umění. Učinil dílem věci, o nichž se dosud jako o díle neuvažovalo.

Další článek k tématu:

Olga Staníková: Známý neznámý Joseph Beuys

Plakát zvoucí na přednáškové tourné Josepha Beuyse po USA nazvané "Energy Plan for the Western Man", rok 1974. Organizováno newyorským galeristou Ronaldem Feldmanem.