Co je realita?
Skutečnější než skutečnost

Co je realita? V dobách virtuálních světů a alternativních pravd není snadné na tuto otázku odpovědět.
Co je realita? V dobách virtuálních světů a alternativních pravd není snadné na tuto otázku odpovědět. | © Foto (detail): Colourbox

Jak by se mohla a měla definovat skutečnost v dobách virtuálních a alternativních realit, brýlí pro virtuální realitu a falešných zpráv?

Od: Thilo Hagendorff

Co existuje? Co je? Co je reálné? Na první pohled se zdá, že na tyto otázky lze snadno odpovědět. Reálné je to, čeho se mohu dotknout a co mohu vnímat. Při přesnějším pohledu se však ukazuje, že s otázkou reality je to mnohem složitější. Je to, co vnímám, také současně realita, nebo jen pociťovaný, subjektivní jev?

Společenský konsenzus

Velmi rozšířený koncept reality vychází z toho, že existuje hmotná skutečnost, kterou lze vnímat prostřednictvím smyslů a zobrazit prostřednictvím představ a jazyka. Tento koncept reality míváme většinou na mysli, když v běžném životě mluvíme o realitě: Realita je to, co lze pozorovat a měřit, co lze vyjádřit prostřednictvím fakticky doložitelných vědomostí, co existuje jako objektivní vnější svět a nemůže jen tak zmizet. Ve filosofických teoriích, jako například ve skepticismu, se existence hmotného vnějšího světa zpochybňuje – mohli bychom koneckonců nepřetržitě snít, že existuje něco takového jako realita. Stranou takových intelektuálních úvah je však běžné chápání reality přesto takové, že reálný svět existuje a že existuje pravdivé vědění nebo pravdivé věty, které jsou s tímto světem v podstatných věcech v souladu.
 
V běžném životě tedy rozhodně existuje hrubá shoda v tom, co by realita mohla být. Nalezli jsme tím už definici reality? V žádném případě. Dva fenomény přinesly v uplynulých letech nové otázky, které naše běžné pojetí skutečnosti dovedly až na samé hranice chápání: Jednak je tu virtuální realita. Technologický vývoj umožňuje simulovat digitální skutečnosti tak, že je můžeme prožívat tak reálně jako nevirtuální svět. Zcela jiný, společensky mimořádně brizantní vývoj představuje šíření nepravdivých zpráv, takzvaných fake news, které se sice zakládají na fikci, ale mediálně vytvářejí novou realitu.

Oba jevy ukazují na jedné straně, že neexistuje jen ta objektivní realita, ale také libovolné virtuální, mediálně zkreslené nebo fiktivní reality. A ty mohou být přesto považovány za pravdivé nebo fakticky existující. Co nám oba tyto fenomény říkají o realitě a jak bychom měli virtuální nebo fiktivní reality zařadit?

Skutečnější než skutečnost: Virtuální realita

Virtuální realita (často označovaná pouze zkratkou „VR“) a její technologie byla od začátku svého vývoje také předmětem filosofických úvah. Primárně jde přitom o otázku, co to vlastně znamená, že je realita virtuální. Adjektivem „virtuální“ se v typickém případě popisuje umělá, nereálná realita. Tato virtuální realita má pouze status doplňující reprezentace reality. Co je virtuální, to zdánlivě není realita, nýbrž simulace nebo model reality.
Virtuální realita se na senzorické a vizuální úrovni stále více připodobňuje přirozené realitě – a lze ji tedy stejně reálně prožít. Virtuální realita se na senzorické a vizuální úrovni stále více připodobňuje přirozené realitě – a lze ji tedy stejně reálně prožít. | Foto: © Adobe V souvislosti se stále se zlepšujícím hardwarem virtuální reality, v tomto ohledu zejména s takzvanými datovými brýlemi, se však vnucuje otázka, zda nemůže dojít k tomu, že se virtuální a nevirtuální realita jednoho dne stanou navzájem nerozlišitelnými. To by znamenalo, že virtuální realita by už nebyla vnímána jako jakási opoziční, druhá realita. Mnohem spíše by dávalo smysl rozlišovat mezi různými mody reality. To přibližně odpovídá přesvědčením, která jsou známá z teorie poznání a kognitivních věd. Zde je realita považována za něco vykonstruovaného, co nelze ani objektivně vnímat ani vyjádřit tvrzením skutečností. Zkrátka a dobře: Realita je to, co z toho udělá jednotlivec. To zase znamená, že existuje ne pouze jedna představa reality, ale mnoho představ.

Fakticky je idea nerozlišitelnosti mezi nevirtuální a virtuální realitou zatím pouhou intelektuální úvahou, jejíž technická realizace je ryze spekulativní. Jeremy Bailenson, jeden z nejznámějších badatelů v oblasti virtuální reality, vychází přesto z toho, že vizuální diferenciace mezi virtuální a nevirtuální realitou už za deset až dvacet let nebude téměř možná. Také Michael Heim, další badatel v oblasti virtuální reality, mluví o „paradoxu virtuality“. Podle něj dává výraz „virtuální realita“ na senzorické úrovni tím menší smysl, čím více se tato virtuální realita podobá realitě přirozené.

Seriózní debatu o tom, zda to, co má být pojmenováno jako reálné, je libovolné, však technologie VR doposud přesto nevyvolaly. V tomto kontextu se do centra pozornosti dostává jiný fenomén – fake news.

Falšovaná realita: Fake news

Vzhledem k fake news, alternativním faktům, konspiračním teoriím a jinému zkreslenému mediálnímu obsahu hraje myšlenka plurality nebo dokonce relativity různého reflektování skutečnosti spíše problematickou roli. Chybí-li společně sdílené základní chápání skutečnosti, stávají se demokratické vyjednávací procesy dysfunkčními.

Prostřednictvím internetu máme přístup k mnohem většímu množství informací než kdy dřív. Tyto informace popisují různé světy. Takzvané fake news jsou založené na fikci, ale mediálně vytvářejí novou realitu. Prostřednictvím internetu máme přístup k mnohem většímu množství informací než kdy dřív. Tyto informace popisují různé světy. Takzvané fake news jsou založené na fikci, ale mediálně vytvářejí novou realitu. | Foto: © Adobe Na tomto místě je zajímavá ta okolnost, že v rámci humanitních věd – zejména v mediální etice – byla dlouhou dobu zastávána teze, že v pokrokových společnostech je zapotřebí právě pluralita konstrukcí skutečnosti a návrhů skutečnosti. Jak napsal mediální vědec Bernhard Pörksen ještě v roce 2014, žily demokracie z alternativních a vzájemně si konkurujících návrhů reality, které nesměly být absolutizovány. Dogmatická pojetí reality měla být podle něj odmítána.

V dnešní době je výzva ke zvyšování plurality návrhů reality realizovaná mediálně – a následky relativismu rozkládají na celém světě výdobytky demokraticky koncipovaných států. Zkreslené, nepravdivé nebo ideologicky překroucené zprávy, které jsou šířeny přes Messenger, Groups nebo jsou automatizovány prostřednictvím botů a personalizovaných algoritmů, jsou stahovány a čteny po milionech.

Při diskusích o fake news získává znovu na relevanci stará filosofická myšlenka opravdové, vlastní reality, která pouze musí být přiměřeně rozpoznána, aby se dala fakta oddělit od fikce. Už samotné označení „fake news“ dokládá perspektivu, ze které má být domněle objektivně rozpoznáno, jak to vypadá se skutečností.

V demokraciích jsou zapotřebí základní sdílené pravdy

Dogmatické a autoritářské stanovení toho, co má být považováno za realitu, je na jedné straně nutné vnímat jako problematické. Na druhé straně však vyplývají z relativizování skutečnosti chaoticky vedené a neproduktivní konflikty. Má-li být i nadále možné chránit demokracie, je nutné opětovné získání určitého množství základních sdílených pravd, se kterými lze zahájit diskuse. Zde by měla být nalezena přiměřená střední cesta; s vytvořením nových mediálních kompetencí, s adaptací určitých novinářských ideálů při tvorbě obsahu na sociálním webu, se silnější autoritou vědecky získaných poznatků a s modifikovanými algoritmy.
Demokracie je založena na debatách. Bez základní společenské shody o pravdě a fikci se demokratické vyjednávací procesy stávají dysfunkčními. Demokracie je založena na debatách. Bez základní společenské shody o pravdě a fikci se demokratické vyjednávací procesy stávají dysfunkčními. | Foto: © Adobe Jak to tak bývá, není odpověď ani černá ani bílá. Lidé nežijí nevědomky v různých simulacích virtuální reality, jak je vylíčeno ve filmu Matrix, ani si nedokáží prostřednictvím jazyka nebo pozorování jednoznačně zpřístupnit objektivní realitu. Místo toho je nutný pragmatický přístup, při kterém jsou respektovány dvě základní skutečnosti. Za prvé, že realita je společensky konstruovaná. A za druhé, že přesto nesmí být ponecháno zcela na libovůli, co je pravda a co fikce. Na rozdíl od toho, co postulují relativistické pozice, je nutná určitá množina kolektivně sdílených pojetí toho, co je skutečné a reálné.