Job

Původně jsi vystudovala střední i vysokou školu ekonomického směru. Jak došlo k tomu, že dnes navrhuješ vlastní oblečení?

O tom, že bych se stala švadlenou, jsem uvažovala už po základní škole, protože jsem si ráda kreslila návrhy a bavilo mě hrát si s látkami. Okolí mě ale spíš vedlo k tomu, že řemeslo je na ústupu, a proto bude lepší, když půjdu na ekonomku a šití zůstane jen jako koníček. Když jsem později nastoupila na Vysokou školu ekonomickou do Prahy, postihla naši rodinu nepříjemná událost. Vážně onemocněla babička, s níž jsem měla velmi blízký vztah. A já jsem se najednou dostala do kontaktu s hledáním životního smyslu, proč jsme vlastně tady. Uvědomila jsem si, že studuju něco, co jsem nikdy nechtěla studovat a že se pořád ohlížím na okolí a na to, co se ode mě očekává.

Proto ses rozhodla, že se vrátíš k tomu, co tě už od dětství bavilo a začneš šít?

Ano, a teď už vím, že právě takhle je to správně. Přijde mi, že jsem svoji cestu znala už jako dítě, akorát jsem se k ní zpátky dostala o něco později a menší oklikou. Zároveň ale vůbec nezatracuju vysokou školu, kterou jsem dokončila, ačkoliv jsem se setkala s názory, že to byly promarněné roky, když nakonec stejně sedím u šicího stroje. Jenže mně škola nesmírně rozšířila obzory, potkala jsem moc zajímavé lidi a taky díky ní vím, jak si všechno správně spočítat, prodat a dostat věc k zákazníkovi.

Když porovnáš, jak jsi tvořila dříve a jak dnes, byl pro Tebe etický aspekt módy důležitý už od počátku?

Vůbec ne, mě v té době ani nenapadlo, že by něco mohlo být špatně. Vyráběla jsem si hezké hadříky, ve kterých jsem dělala parádu, bavilo mě to a měla jsem radost, že si šiju na míru. Jenže když jsem zjistila, kolik stojí látky, nebo jsem viděla, jak pracné je vytvořit kvalitní střih, který přežije i několik vyprání, došlo mi, že triko za 120 korun je nesmysl. Začala jsem tedy objevovat, co je udržitelná a pomalá móda a postupně jsem si uvědomovala, že šiju z látek, o kterých nic nevím, a jediné etické na mojí práci je to, že nikoho nevykořisťuju. Po čase jsem se dostala i k problematice textilního odpadu a došlo mi, že sice něco ušiju, ale vůbec neřeším, kolikrát si to člověk vezme na sebe.

Jak složité bylo najednou své postupy, filozofii a zavedený způsob práce změnit?

Byla jsem v jakémsi kolotoči a moc nevěděla, jak z něj ven. Nebylo myslitelné, abych ze dne na den jen tak přepnula a začala šít nadčasové a umírněné věci z českých nebo minimálně evropských látek. Do nabídky jsem je tedy začala zapojovat postupně. Taky jsem dala pryč vše barevné a vzorované a nechala jsem si jen jednobarevné věci – bílé, šedé, černé a červené. I to je pro mě ale pořád málo, takže hledám cesty, jak najít model, který nebude škodit vůbec. Z velké části teď moji nabídku tvoří oblečení z textilního odpadu a taky jsem začala zpracovávat věci ze second handů. Když se tedy podívám na svoji tvorbu před čtyřmi lety a teď, tak společný je asi jen můj obličej na fotkách.

S jakými zvláštnostmi se musíš při zpracování textilního odpadu vypořádat?

Sice se mi trochu snížily náklady na materiál, ale na druhou stranu strávím mnohem víc času tím, abych ho získala. Zároveň si nemůžu kompletně vymyslet konečnou podobu produktu i s barvami nebo vzory, ale musím se nejprve podívat, co mám k dispozici a podle toho tvořit. Často si naberu dva obří pytle látek a nakonec z toho na dílně část vyhodím, protože najdu díry, fleky nebo puštěná oka. Odjíždím s tím, že mám pět metrů látky a už si v hlavě kreslím, co z ní vytvořím, a nakonec mi zbude metr a půl. Tzv. upcyklace navíc vyžaduje velkou dávku kreativity - podle mě dokonce větší než klasická tvorba.

Ty sama ke svému oblečení připojuješ rodný list. Co všechno se na něm dá najít a proč je podle Tebe důležitý?

Chci, aby lidé věděli, za co platí a mohli se rozhodnout, jestli daný produkt a myšlenku podpoří. Často jsem totiž dostávala otázky, proč u mě černé šaty stojí tolik peněz, když v řetězci je mají za tři stovky. Jakmile jsem ale položky vypsala, začali se na to lidé dívat jinak. Zákazník se dozví, z jaké pletárny látka pochází, jaké má složení a gramáž. Následně je tam rozepsaná cenotvorba a veškeré použité komponenty včetně jejich původu. Dále pak, kolik času jsem strávila šitím, cena za práci a materiál, moje marže, nepřímé náklady a výsledná cena.

Zajdeš si ještě vůbec do klasického obchodu nebo si na sebe ušiješ vše, co potřebuješ?

Do řetězců chodím spíš na průzkum, abych se podívala, jaká je nabídka a ceny. Už dlouho jsem si tam ale nic nekoupila. Buď si danou věc ušiju sama, nebo zajdu do sekáče, což je moje velké hobby. Zároveň ale neodsuzuju ty, kdo v řetězci nakupují, protože přestat s tím není řešení. V první řadě je třeba být zodpovědný a přemýšlet, jestli tohle tričko unosím, jestli ho mám s čím kombinovat, podívat se na materiál, na způsob ušití a selským rozumem si vyhodnotit, jestli dokáže vydržet déle než jednu sezónu a budu ho ráda nosit.

Máš někoho, kdo Ti se šitím pomáhá?

Poměrně krátce mám novou pomocnici Lenku a moc si to užívám. Čtyři roky jsem totiž byla na všechno sama a fungovala pořád dokola tak, že jsem nějaké oblečení vymyslela, sehnala materiál, ušila ho, nafotila na sobě na samospoušť, fotku jsem upravila v počítači, nahrála jsem ji na e-shop a když se kousek prodal, zabalila jsem ho a odnesla na poštu. Nutná je taky komunikace se zákazníky, nějaké vzdělávací aktivity nebo psaní článků. Pak jsem ale najednou cítila, že jsem dosáhla stop stavu, kdy už sama nedokážu svou myšlenku posunout dál. Díky Lence mám teď mnohem víc času hlavně na budování filozofie a identity mojí tvorby.

Říkáš, že Tě čeká ještě dlouhá cesta a hodně práce. Máš nějaký sen nebo cíl, kterého bys chtěla se svojí tvorbou dosáhnout?

Mám sen, který se ale na první pohled módy netýká. Díky tomu, že jsem našla svoji cestu a mám pocit velkého vnitřního naplnění, tak bych to samé přála i všem ostatním. Proto se prostřednictvím svojí tvorby snažím lidi inspirovat a stavět šťastný svět. Mám ale i určité dílčí cíle – například tvořit ještě udržitelněji a do svých kolekcí výrazněji zapojovat i oblečení z druhé ruky. Taky se chci více věnovat psaní a celkové osvětě. Tedy tvořit a žít tak, abych obstála sama před sebou, rozdávat radost a do všeho, co dělám, dát smysl. Moc se mi totiž líbí myšlenka, že smysl života se nedá najít, ale musí se vložit.