Kultura

Student Raiko Oldenettel právě uveřejnil svůj první román – ve dvanácti dílech

První povídku napsal Raiko Oldenettel ve čtvrté třídě. Nyní ve 27 letech zveřejnil svůj první thriller – jako dvanáctidílnou sérii. V rozhovoru vypráví o kreativních koncepcích e-knih, o problémech mladých spisovatelů a o vlastním životě svých postav.

O co jde v koncepci JiffyStories?

Koncepce je to velice jednoduchá. Vychází z velmi oblíbených románů na pokračování, které se dříve objevovaly formou sešitů. Vlivem technologického vývoje potřebovala i tato koncepce nějakou novou platformu. Vydavatelství Residenz napadlo najít v „castingu“ čtyři autory z Německa a Rakouska pro čtyři žánry. Pro každého z nich bylo úkolem napsat dvanáctidílný román. Jednotlivé díly vycházejí co týden, jak je to u tvorby na pokračování běžné – v našem případě v neděli. Je to podobné jako u seriálu Místo činu, jen jde o knížku.

Znal jsi od počátku vývoj svého příběhu?

Ano i ne. Velkou výhodou spisovatele je, když zná konec a může k němu směřovat. U epizodického formátu je to složitější: tady je na konci každé části zapotřebí nějakého nerozuzleného dějového zvratu a v žádném díle zároveň nesmějí chybět sledy drobných napínavých událostí. Na románu na pokračování jsem pracoval tři měsíce v kuse, což bylo hrozně náročné, ale také napínavé. Nakonec mi pomohl formát: člověk se musí naučit rozdělovat informace do epizod. Jednoho dne to začalo mít „šťávu“.

Měl jsi pocit, že se při psaní něčemu učíš?

Upřímně jsem sám velice žasl. Jakmile jsem totiž vyřešil osoby, samy mě začaly učit, jak vlastně žijí. Zjištění, že postavy v určité chvíli začínají rozvíjet svůj vlastní život, je podivným, ale zároveň úžasně efektivním hnacím motorem. Stane se pak například, že ti nějaká postava najednou řekne: „Něco takového bych ale vůbec neřekl/a.“

Takže postavy změnily příběh?

Ano, třeba dějiště. Předem jsem si samozřejmě nachystal koncepci, abych věděl, kde se chci kdy pohybovat. Vlastní hnací síla postav to ale nakonec zařídila tak, že se objevila zcela nová místa. Kupříkladu jsem plánoval, že se příběh bude odehrávat jen v jednom městě. Teď mám ale dvě kapitoly umístěné mimo město. Byla to i pro mě velká výzva, protože jsem stanul před problémem, že musím vysvětlit, jak vlastně vypadá svět „tam venku“.

O co v tvém románu jde?

Můj román je sci-fi thriller. Chtěl jsem vytvořit scénář budoucnosti, který vznikne jako důsledek bezmocnosti lidí vůči současným problémům. To znamená, že životní prostředí je zničené, hospodářství zkolabovalo a svět se navrátil do podoby oné aglomerace, v níž se lidé musejí nově organizovat. A v tomto bodě nastává proces, kdy vznikají společenské vrstvy. To je rámec románu, v němž žije můj hrdina.

Víš, kolik máš čtenářů?

Ne. Vím samozřejmě o svém malém „fanklubu“, ale zbytek je v anonymitě. Každý den jsem každopádně napnutý, zda a jaké reakce přijdou. Na tomto formátu e-knihy je hezké to, že autor dostává online spoustu recenzí. Zaznívají jak pozitivní, tak i kritické hlasy. Mám radost také z každého kritického hlasu. Jde přece o můj první sci-fi thriller a já bych se rád stal v tomto žánru opravdovým profíkem.

Román na pokračování – taková je budoucnost?

Mám v tomto směru velice realistický odhad – a sice pozitivní. Čtenáři chtějí zábavu i v krátkém rozsahu, tudíž také na pokračování. Koncepce JiffyStories rozhodně nespočívá primárně v aspektu napětí, ale ve snaze vytvořit místo, kam člověk může „utéct“. Řada lidí si při otevření knihy s 500 stranami přece jen pomyslí: „To nikdy nezvládnu,“ takže knížku zase odloží. Ale 30 stran v jednom dílu? Každému je jasné, že to půjde. Navíc čtenář může do příběhu rychle nahlédnout a zjistit, jestli se mu knížka líbí, nebo ne. První kapitola v našem formátu je zdarma. A i když si koupím tři nebo čtyři kapitoly, vydám jen tři čtyři eura a nezaplatím hned celou knížku, kterou možná ani nechci přečíst do konce.

Přál by sis, aby i větší vydavatelství přišla s více takovými kreativními koncepcemi?

Německo je v tomto ohledu velice složitým trhem. Mnoho licencí, zejména u mladých spisovatelů, přichází zvenčí. Právě zábavná literatura je velice globalizovaná. Z finančního hlediska je taky pochopitelné, že se vydavatelství nechtějí pustit do finančního rizika a vsadit na mladé odvážné autory. Na druhou stranu by vydavatelství mohla projevit trochu víc ochoty podstoupit riziko a též se porozhlédnout, co všechno vlastně náš německý trh může nabídnout – příklad si mohou vzít z biotrhů. Bylo by přece hezké, kdyby se opět podařilo vybudovat něco jako literární hrdost.