Rozverné ženy z blešáku
Během svého půlročního pobytu v Německu Pavel Klusák nasbíral stovky starých německých gramofonových desek. Jeho sbírka odhaluje neviditelný informačně-kulturní tunel, kterým proudila západní ideologie a kultura skrze Berlínskou zeď.
Procházky po obchodech s hudbou, po bleších trzích a secondhandech přivedly hudebního publicistu Pavla Klusáka ke statusu váženého držitele dobového svědectví o hudebním německém mainstreamu druhé poloviny minulého století. „Když jsem putoval po bazarech, vedle vší dobré moderní hudby jsem si čím dál víc všímal obrovského množství gramofonových desek z oblasti německého popu: především sedmdesátá léta, ale i šedesátá a osmdesátá. Hitparády, dávno zapomenuté tehdejší stars, žánr šlágr, instrumentální easy listening, prostě žrádlo pro dobové rádiové stanice. Šlo v podstatě o béčkovou hudbu, která prezentovala tehdejší hlavní proud v kombinaci se sexistickými obaly, do kterých tato hudební ,lahodaʻ byla zabalená,“ vysvětluje Pavel Klusák, který prezentuje své úlovky na výstavě v brněnském Kabinetu múz.
Na obalech vystavených kousků lze vidět vše – od nevkusné erotiky až po zajímavé exploatační fantazie, za které by se ještě nedávno nemusel stydět leckterý grafik. V dnešní době je tedy sbírka spíše „žrádlem“ pro odborníky z genderových studií, hudební historiky a nadšence, neboť hlavním tématem jsou ženy. „Téměř na každém obalu je svůdná žena, která nemá žádnou jinou sociální roli než být v bikinách nebo téměř nahá, obklopená muži s jasnou společenskou rolí. A muži jsou dirigenti, lovci, kovbojové nebo třeba řidiči kamionu,“ objasňuje Pavel Klusák. Všude jsou jen podvazky, korzety nebo vysoké podpatky – úkolem žen z obalů je tedy pouze svádět muže.
Sexuální revoluce
Zatímco v NDR bylo zobrazování sexu v příkrém rozporu se socialistickou ideologií, na druhé straně Berlínské zdi byl určitý stupeň pornografie povolený. Prosakování materiálů s erotickou tematikou díky imunitě diplomatických pracovníků pendlujících z jedné strany ideologického hřiště na druhou se stalo mocným nástrojem „rozkladu“ socialistického myšlení. Tuto tendenci pozoruje i Pavel Klusák na své sbírce.
„Rozdíl mezí západním a východním obalem sedmdesátých a osmdesátých let se pozná především v kvalitě tisku. Východní hudební vydavatelství Amiga je pravidelně ,vyblitějšíʻ, a protože se soutisk barev vždycky úplně nepodařil, dáma má oči na čele a v důlkách bílé díry. Lynchovská atmosféra par excellence! Naprosto nadšený jsem ale byl, když jsem v moři tohoto šílenství objevil titul, na němž rozjařená společnost sjíždí schodiště v rodinné vile na nafukovacím člunu. Člověk se na takové dílo kouká a v duchu si říká, že kdyby to nebyl obal od desky, tak by jen marně, kterému socialistickému cíli takové dílo slouží,“ vzpomíná s neskrývaným nadšením na svoje berlínské nákupy Pavel Klusák.
Přestože v Západním Německu byla v sedmdesátých letech pornografie legální, prostřednictvím mainstreamových erotických obalů lze poznat, co bylo vnímáno jako „normální“ a co ještě bylo rozhodně tabu. Na žádném z obalu nejsou třeba gayové nebo lesby, ženu nikdy nevidíme v dominantní roli. Vztahy jsou prezentovány v tradiční formě s jasně definovanými rolemi, kde muž svým sociálním postavením předčí anonymní ženu.
Svoji sbírku Pavel vystavuje výlučně v malých kultovních prostorách jako právě do 8. května v brněnském Kabinetu múz. „S větší výstavou je potíž v tom, že nechci veškerou kýčovitost a sexismus shazovat jen na Němce, vždyť sluníčkové sedmdesátky byly mezinárodní jev,“ vysvětluje sběratel a dodává: „Italské či švýcarské obaly, jsou často mnohem extravagantnější.“ Mimochodem Pavel Klusák často myslí na „svoje“ anonymní dívky z obalů a zajímá ho, jak se teď mají a co dělají. Zasněně pak dodává: „Pokud moji sbírku v budoucnosti čeká umělecký kontext, rád bych dohledal identity žen, které teď určitě žijí, ale tehdy posloužily kulturnímu průmyslu jen jako ozdoba.“