Kultura

Jaká je podle vás úroveň české hudby, jsme opravdu národem muzikantů?

Netroufám si říci, zda jsme národem muzikantů. Je ale pravda, že například počet letních festivalů u nás je zřejmě evropský fenomén. Kapely a muzikanti dělají v zahraničí české hudbě čest. Jsou to ale většinou jména, která našinec nezná. Tam, kde hranice českého rybníčku pro české pop celebrity končí, tam pro ostatní, tedy pro alternativní a jazzové muzikanty, teprve začínají.

Jak je na tom brněnská hudební scéna? Co vás na ní v poslední době nejvíce zaujalo?

Bohužel už delší čas bydlím v Praze, takže přehled pomalu ale jistě ztrácím. Určitě se ale něco zajímavého vylíhlo. Brno mělo vždy úrodnou půdu pro zajímavé alternativní kapely a projekty. Brněnští hudebníci mají určitě šanci prorazit i na celoevropské úrovni.

Jaké byly vaše hudební začátky?

V naší rodině se hodně zpívalo. K hudbě mě to táhlo odmalička. Když jsem se jako dítě sama naučila hrát na piáno, rodiče zřejmě usoudili, že to beru opravdu vážně.

Jak jste se dostala právě ke hře na violoncello?

Nebylo to bohužel nijak romantické. V hudební škole v Třinci už nebylo místo na klavír a moje maminka usoudila, že volné místo na violoncello je určené pro mne. Ze začátku mě to tedy vůbec nebavilo a nechtěla jsem cvičit, ale pak se to zlomilo a je z toho láska na celý život. Hraju ještě na piáno, baskytaru a měla jsem období různých fléten, ale to už je pryč.

Koho v hudebním světě nejvíce obdivujete?

Nikoho konkrétního nemám. Vždycky to bylo spíš období prožité s někým „na uších“, například Joni Mitchell, Elis Regina, Miles Davis, Krzysztof Penderecki, Jan Dismas Zelenka… a tak různě.

Je těžké skloubit zpěv a hru na violoncello?

Teď už naštěstí tolik ne, ale ze začátku to dřelo. Taky už vím, jak na to. Jak nacvičit něco těžkého, co na počátku vypadá, že to vůbec nejde hrát dohromady.

Do povědomí posluchačů jste se dostala hlavně působením v duu Tara Fuki. Jak funguje vaše spolupráce nyní? Připravujete další album?

Kolegyně z kapely Andrejka bydlí ve Francii, tak se musí všechno plánovat s velkým předstihem. V září jdeme do studia, a pokud všechno dobře dopadne, do konce roku by mohla být deska venku.

Fungujete v několika hudebních uskupeních. V čem se hraní v jednotlivých kapelách liší?

Zejména ve stylu a samozřejmě v obsazení. S Tara Fuki máme už takový svůj styl, s Vertigem a s DoMa Ensemble je to hlavně o improvizaci a volnosti v hudbě, s Kuzmich Orchestra si hrajeme víc s elektronikou a já hraju na baskytaru. S každou z těchto kapel je to jiné v mnoha směrech. Ráda těmito světy cestuji.

Jaký typ koncertů máte nejraději?

Mám ráda spíše komornější koncerty. Je to, jako když přijdete k někomu na návštěvu na kafe.

Koncertujete někdy také na velkých hudebních festivalech?

Ano, i tyto veliké akce mají své kouzlo, ale obecně jsou víc stresující. Je tam málo času na zvukovou zkoušku, na hraní, prostě na všechno.

Jaká je dle vás kvalita hudebních festivalů v Česku?

Jak kterých. Někdy mám pocit, že se od sebe ničím neliší, hrají na nich třeba stejné kapely, a to i několik let po sobě. Ale jsou i festivalové stálice, které si úroveň a myšlenku poctivě drží.

Co chystáte za hudební novinky?

Aktuálně vyšlo CD Taj kapely Vertigo, na podzim snad pokřtíme album Tara Fuki a na jaře příštího roku desku Kuzmich Orchestra. Mám malého sedmiměsíčního syna, tak je to všechno organizačně složitější, ale věřím, že to dobře dopadne.

Poslední červnový víkend budete vystupovat na TEDx v Brně, proč jste se rozhodla této akce zúčastnit?

Jednoduše mě pozvali. Rozhodnutí bylo snadné, protože znám hlavního organizátora Vlastimila Veselého, který byl u zrodu TEDx v Brně. Pamatuji si, jak mi před lety vyprávěl, že by bylo fajn, kdyby něco takového vzniklo v Brně.

Co je podle vás na tomto typu akce nejzajímavějšího?

Právě setkání lidí všech různých profesí, které spojuje chuť tvořit a inspirovat sebe i ostatní. Já na TEDx zahraji pár svých písní, které někteří možná budou znát z repertoáru kapely Tara Fuki.

Violoncellistka Dorota Barová bude vystupovat 28. června na TEDx v Brně.