Kultura

Karen Eliot má dneska večer náladu pod psa. Neví, jestli teď má dát ten rozhovor, protože by to mohlo být „na beton deprimující“. Předtím totiž někdo napsal: „Tak, mám padla, vám všem hezký večer. A Karen? TY SE OBĚS!“ Výzvu k sebevraždě nedostala poprvé. Tentokrát je důvodem kritika osoby, která na jedné sociální burze umístila komerční reklamu. To leckomu nadzvedne mandle. Proto nyní jinak veřejně přístupné heslo změnila, účet tedy uzavřela, aby ho ochránila před dalšími „útoky“. Profil Karen Eliot je totiž křehký – dává údery, sám je ale neunese.

Když se poprvé přihlásíte na Karenin profil, přepadne vás divný pocit: povolené slídění na zcela cizím účtu! Jenže rychle v sobě objevíte určitý zájem o soukromé zprávy – je přece jenom zajímavé, s kým se Karen baví o blízkovýchodním konfliktu. Můžete se také nerušeně k čemukoli vyjadřovat, na což jste už dávno měli chuť, ale pod vlastním jménem jste se k tomu jaksi neodhodlali. Pod cizím jménem to ale najednou není problém.

Bez těla, rodičů, rodiny, dětí

Osoba jménem Karen Eliot ve skutečnosti neexistuje. Nemá „tělo, rodiče, rodinu ani děti“. Karen Eliot je totiž roztroušená identita: pseudonym, který umělci používají od roku 1985, aby spolu a v absolutní anonymitě tvořili – tedy proti představě, že každý umělec zosobňuje jistou identitu anebo na umělecké scéně představuje „naprosto osobitý, specifický“ styl tvorby. Do popředí se tak dostává zcela a výlučně pouze dílo.

A přesto stojí za touto Karen Eliot jedna určitá osoba: dva dny po domluveném rozhovoru strhne lepicí pásku zakrývající webkameru a nabídne mi pohled do svého kolínského obýváku. Mladá žena s tetováním na pažích – takže tělo by tu bylo. První, co řekne: „Nefunguje ti webkamera, co ti to tam běží? Zavři Facebook, pak by to mělo jít.“ Síť pro ni už dávno není země nepoznaná. Ona sama o sobě mluví jako o internetovém freakovi a svoje umění sama označuje za „velmi politické“.

Tím, že zpřístupnila svůj profil na Facebooku, tematizuje tato umělkyně zejména pojem soukromé sféry. Na jedné straně zde může každý anonymně komunikovat, na druhé straně sama zakusila, jaké to je, když dáte druhým k dispozici svůj vlastní virtuální život. Dnes již ví: „Dělám umění, ale jsem kromě toho i člověk.“ Veřejný je tedy pouze facebookový profil, e-maily a jiné sítě patří jenom jí. Ačkoli: „Opravdu důležité věci neprobírám přes internet. Nechci, aby si početla i NSA a spol.“

Mnozí vnímají svobodu jako hrozbu

Na její internetové stránce najde čtenář seznam „bratrů a sester“, na němž figurují další umělci se jménem Karen Eliot. Mimo to je zde připraveno ke stažení její vlastní portfolio.

Jako Karen Eliot vystoupila na Facebooku poprvé již v roce 2012 a prostřednictvím jedné umělecké akce nalákala zejména umělce a internetové aktivisty. Zůstalo tomu tak dodnes: Karenin profil je prolinkován se skupinami typu Occupy Köln, Freie Kunst (Svobodné umění), Anonymous či Konsumkritik (Kritika konzumu). Karen sice tvrdí, že účet využívají i hamburské prostitutky a mnichovští golfisté, ale přesto se postované příspěvky a komentáře vztahují hlavně k politice či umění anebo k obojímu. Oslovuje Karenin profil tedy přece jenom pouze elitní vrstvu, z níž vzešla i ona sama?

Reklamu ale Karen Eliot přesto odmítá. „Reklamou oslovím pouze mnou zvolenou cílovou skupinu. Jenže já bych si chtěla vytvořit vlastní komunitu postupně, šeptandou. Bylo by ale samozřejmě fajn, kdyby byli uživatelé víc namixovaní. Mám každopádně zkušenost, že ‚normální‘ lidi často nejsou schopni docenit a pochopit tento způsob výměny názorů či společenství. Většina ‚těchto‘ lidí se snaží účet smazat. Jindy zase někdo odstranil všechny přátele. Trvalo mi dva týdny, než jsem je znovu našla.“ Mnozí prý vnímají svobodu jako ohrožení.

I ty jsi Karen Eliot

Karenin profil je skvělou příležitostí k tomu, aby se vyřádila kolektivní inteligence: lze společně organizovat demonstrace anebo prostě jen udělat reklamu příští party. Z uměleckého hlediska se ale nabízí otázka, zda si Karen nepřisvojuje téměř 20letý princip kolektivního pseudonymu, protože se nenapojuje na žádnou jinou Karen Eliot, ale pod kolektivním jménem prodává svůj vlastní projekt. Když tuto otázku napíšete on-line jako status, dostanete jen pár odpovědí: „pro mě OK“ a „no jo, prodávat něco jako karen eliot je dost složitý. to si přijde na víc prachů ženuška v domácnosti malováním na hedvábí“.

Nejde o ekonomický, nýbrž o umělecký produkt. A tak zůstává otázkou, proč nenechá umělkyně uživatelům volné pole působnosti a proč se do projektu vměšuje a dozoruje ho. Tím se anonymní kolektivní tvorba konec konců přece jen omezuje na jednu osobu, která má špatnou náladu, když jí kdosi popřeje smrt oběšením. Tato kritika je mimochodem oprávněná, což potvrzuje sama umělkyně. A než zase přelepí svoji webkameru, říká mi: „Nezapomeň: i ty jsi Karen Eliot. Ve svém článku můžeš napsat, co se ti zlíbí, ani bys se mnou nemusela dělat tenhle rozhovor. I ty si můžeš všechno vymyslet.“