Kultura

Nekonečná debata

Foto (Ausschnitt): © FreedomMan - Fotolia.comFoto (výřez): © FreedomMan - Fotolia.com
Apelování na zavedení kvóty ohledně německé hudby v německých rádiích většinou naráží na nezájem.

Měly by se německé rozhlasové stanice zavázat k tomu, že budou hrát německojazyčnou hudbu? Už 20 let se umělci, politici a redaktoři dohadují ohledně zavedení zákonné kvóty na německojazyčné písničky – přitom možná už je dávno zbytečná.

O zavedení kvóty na německojazyčnou hudbu se v Německu s přestávkami vede diskuse už od poloviny 90. let. Její zastánci kritizují, že rozhlasové stanice hrají především anglickojazyčnou hudbu. Němečtí hudebníci, především mladé generace, jsou tak údajně znevýhodněni. Odpůrci zavedení zase v kvótě spatřují svého druhu státní dohled a zasahování do svobody rádií.

„Přemrštěné němectví a vlastenecká tupost“

V jednom rozhovoru v časopise Der Spiegel německý písničkář Heinz Rudolf Kunze v roce 1996 dal podnět k veřejné diskusi. Dle svých slov je sice fanouškem angloamerické hudby a zavedení kvóty se „štítí“, ale „záplava zahraniční hudby a taky zahraničního braku“ prý může za to, že nová německá hudba se už neposlouchá. Etablovaní hudebníci jako Herbert Grönemeyer se k jeho požadavku zavedení kvóty přidali, ale právě méně známé kapely, kterým Kunze chtěl získat více pozornosti, jsou proti. Sven Regener, frontman berlínské skupiny Element of Crime, připomenul diktátorský režim NDR, kdy platila kvóta 60 procent domácí hudby. Hamburská popová skupina Blumfeld ve svém stanovisku vysvětlila, „že pro populismus a lásku k domovině jakéhokoli druhu nadále nejsou k dispozici“. Podobně se později vyjádřila rocková skupina Tocotronic, která kvótu označila za způsob „přehnaného zdůrazňování němectví a vlasteneckou tupost“.

Hamburská popová skupina Blumfeld ke kvótě: „Pro populismus a lásku k domovině jakéhokoli druhu nadále nejsme k dispozici“.

Do diskuse vstoupil i hudební vkus

Poté, co se hudební trh na přelomu století ocitl v krizi, debatu vyostřily ekonomické argumenty. V roce 2002 žádala více šancí pro německé hudebníky kupříkladu konzervativní bavorská vládní strana CSU. Nízký podíl německojazyčné hudby v rádiu kritizovaly i soukromé iniciativy jako Spolek Německý jazyk (Verein Deutsche Sprache) a intenzivně se zasazovaly za zavedení kvóty.

V roce 2004 se pro zavedení kvóty většinově vyslovily frakce Spolkového sněmu SPD a levicově liberální Zelení (Bündnis 90/Die Grünen). Antje Vollmer, politička ze Zelených, tehdy kritizovala monotónnost rozhlasového programu, „dechovkovitost“ a „příšerné formáty“. Německý Spolkový sněm rozhlasovým stanicím uložil dobrovolnou povinnost hrát pokud možno 35 procent německojazyčné hudby. Ovšem tato výzva v rádiích většinou nikoho nezajímala.

Kvóta podle francouzského vzoru

Zastánci kvóty se často odvolávají na Francii: tam rozhlasové stanice od roku 1994 musí hrát 60 procent vysílací doby evropskou hudbu a celkem 40 procent pak musejí vydělit pro francouzskou hudbu – přičemž polovinu musí tvořit novinky. Zákon zavedl tehdejší ministr kultury Jacques Toubon, který francouzský jazyk chtěl uchránit od anglicismů a zavedení kvóty odůvodnil tak, že produkce francouzské hudby v předešlých letech klesala. Kvóta je ve Francii doposud kontroverzním tématem: především soukromé rozhlasové stanice se proti regulaci ze zákona brání, jiné tvrdí, že díky zavedení tohoto zákona má spousta umělců úspěch. „Bez kvóty bychom už 20 let neměli v rádiu tak různorodou hudbu,“ vyjádřila se francouzská společnost Sacem, která zastupuje práva více než 100 000 hudebníků.

Rocková skupina Tocotronic označila kvótu za způsob „přehnaného zdůrazňování němectví a vlasteneckou tupost“.

Hádka o „kvótu Helene“

V Německu se debata rozpoutala opět v únoru 2015: Franz-Robert Liskow, politik konzervativní strany Junge Union na severovýchodu Německa, požadoval, aby rádia hrála „více německé hudby a obzvlášť staré hity“, protože německý hudební trh v poslední letech produkuje čím dál více německých písní. Liskow proto navrhl kvótu 30 až 35 procent německé hudby, k níž se rozhlasové stanice mají zavázat samy od sebe. Protože se přiznal, že je fanouškem nejúspěšnější německé popové zpěvačky Helene Fischer, říkalo se jeho návrhu „kvóta Helene“.

Kritika na sebe nenechala dlouho čekat: šéf hudební redakce rádia ze Severního Porýní-Vestfálska například tvrdil, že o staré německé hity posluchači nestojí. Podíl německojazyčné pop music údajně roste i bez zavedení kvóty. Umělci jako Mark Forster nebo Andreas Bourani jsou čím dál oblíbenější.

Je kvóta ještě vůbec potřeba?

Hlasů proti zavedení kvóty je skutečně čím dál víc – německá pop music je údajně v současné době už sama od sebe populární. „Nikoho už neudiví, že si pustí rádio a slyší německou pop music,“ píše se v Süddeutsche Zeitung v roce 2012. Globalizace hudebního trhu sice údajně vedla k monokultuře mainstreamového popu, němečtí hudebníci jí ale dodali pestrost. Německý jazyk je navíc zastoupen ve všech žánrech – ať už jde o hip hop, punk, rock nebo pop.

Statistiky tuto popularitu potvrzují: dle zprávy Spolkového svazu hudebního průmyslu bylo v roce 2015 8 z Top 10 alb oficiální německé roční hitparády německojazyčných. K nejúspěšnějším umělcům vedle Helene Fischer patří i popová zpěvačka Sarah Connor, DJ Felix Jaehn nebo Rapper Cro. Ve zprávě se dále dočteme, že to ovšem v rádiích téměř nebylo poznat. Přinejmenším z ekonomického hlediska už se v tomto ohledu přičinit nemusí, neboť německojazyčná hudba se dokázala prosadit sama od sebe – i bez zavedení kvóty.

Thorsten Glotzmann
pracuje jako novinář na volné noze mimo jiné pro „Deutsche Welle“, „Rundfunk Berlin-Brandenburg“ a „Frankfurter Allgemeine Zeitung“.

leden 2017

    Témata jádu

    Smíšená čtyřhra | V4

    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...